ALEXEJ MIKULÁŠEK

O přelomových dílech, k nimž patří sbírka Karla Sýse Apokalypsa podle Joba, nejednou platí, že potrefené husy nejhlasitěji zakejhají, protože dobře vědí, nebo alespoň tuší, že se píše o nich, o jejich malosti, zbabělosti, nebo o zradě. Ale nechme raději promluvit tři fiktivní literární postavy, tři modelová hlediska, známá např. z kurzů tvůrčího psaní, hlediska, která mohou jinak nasvítit myšlení těch potrefených, pro něž skončily dějiny vítězstvím „pravdy a lásky“ a kritika je irituje, útočí na jejich předsudky, horizonty vnímání, vkusové mantinely i na přijaté hodnotové vzorce. V neposlední řadě pak na jazyk, s nímž jejich ega i ratia srostly. Takto zakejhaly nad Apokalypsou K. Sýse Jan Lukeš v Hostu („Láska je věřit, že láska je“, č. 6, r. 2014) i Eva Kantůrková (Lamentace podle básníka Karla Sýse, Deník referendum, 22. 6. 2014). Jak by na ně mohly naše postavy reagovat?

 

Stanislav S. (1956), koordinátor Úřadu na ochranu republiky při Ministerstvu vnitra, sekce Boj s vnitřním nepřítelem, podsekce Bezpečnostních hrozeb.

Na úvod našeho referátu dlužno uvést, že literární časopisy naše zdroje zpravidla nesledují, neboť jejich vliv pokládají za vcelku marginální; okruh vnímatelů je pak zase omezený na intelektuály, zpravidla literáty, osoby jinak bezvýznamné, byť od přirozenosti, latentně opoziční či názorově nezakotvené, manipulovatelné, jak se ukázalo na příkladu komunistické propagandy Osvobozeného divadla ve třicátých letech. Od velmi blízkých zdrojů jsme však byli upozorněni na aktivity komunistické skupiny kolem Haló novin, sdružené do takzvané Unie českých spisovatelů a zneužívající obtíží našeho přechodu od brutality komunismu do plně fungující svobodné společnosti k nekonstruktivní kritice toho, co nazývají kapitalismem, nezaměstnaností, životem na dluh, pseudodemokracií, někdy dokonce zdiskreditovaným marxistickým pseudotermínem „boj tříd“. Šíří tak expanzivně, jakoby nekontrolovatelně zášť a nenávist ve své propagandě publicistické (jak už bylo nejednou četnými referáty a přípisy doloženo), ale i v domněle „básnické tvorbě“, a tak otravují myšlení mnoha neznalých či psychicky labilních lidí, což je činí nebezpečnými pro moderní českou společnost jako zemi demokratickou, jako člena Evropského společenství i Severoatlantického obranného souručenství. Patrně se jedná nejen o „užitečné idioty“ (jak zneužitelné hlupáky nazýval bolševický vůdce Lenin-Uljanov), ale i o „trolly“ (tento obrazný příměr užil pan státní tajemník USA John Kerry) Putinova nebo jiného nedemokratického režimu, popř. „jen“ o zdiskreditované normalizátory neschopné vlastní sebereflexe, zato v době krize a jiných obtíží pyšně zvedající hlavu. K jejich cílové skupině patří nejen intelektuálové, ale i mladí a nezkušení lidé, včetně těch hyperkritických, kteří současnou společnost přirozeně ještě nejsou schopni správně vnímat a dělnou prací, tedy konkrétní dělnou prací měnit k lepšímu.

Upozornit je v této souvislosti nutné např. na cennou práci literárního časopisu Host, jenž nejednou zveřejňuje cenné informace o náznacích i otevřených projevech hrozeb např. komunistického nebo jiného terorismu (levičácký radikalismus, extremismus, antisemitismus, antiamerikanismus, islamismus apod.). Zdroj blízký našim zdrojům v něm nedávno zaznamenal další jev, a to vzrůstající aktivitu normalizačních spisovatelů, např. Petra Skarlanta a obzvláště nechvalně známého Karla Sýse, pokládaného některými tzv. levicovými intelektuály za „velkého českého básníka“ a jeho sbírku „Apokalypsa podle Joba“ za jejich „největší kulturní zážitek“ (!) roku 2013 (viz anketa na stránkách www.obrys-kmen.cz z ledna až března roku 2014). Samotné citace z Apokalypsy podle Joba zde i jinde uvedené jsou zcela výmluvné a mohou zadat alespoň podnět k trestnímu stíhání.

Z textu mediální analýzy našeho pramene je však třeba ocitovat nikoli hodnocení, která se týkají umělecké bezcennosti básníkova „kvílení“, nýbrž analýzy jevů krajně nebezpečných, v konečných důsledcích ohrožujících samotné základy naší demokracie, jakkoli ještě nedokonalé. J. L. zaznamenal „dědkovsky nemohoucí chrlení nadávek na všechny strany, společenský zájem se vybíjí v paušální negaci a salonním revolucionářství, nad jehož nepoučenou obludností mrzne úsměv na rtech“ (na rozdíl od zdroje ale nepodceňujeme tzv. salonní revolucionářství). Za adorací komunistických vrahů a světů „Jiřího Taufera, Miroslava Floriana a Dikobrazu padesátých let“ (viz jeho analýzy minulé) a za nebezpečnou „paranoidní vizí“ a „zjevně infekční sklerózou“ spatřuje správně nenávist k demokracii a lidským právům ohrožovaným nedemokratickými režimy a stranami na celém světě i u nás, onu „zášť zpoza buku“. J. L. má jistě pravdu, když uvádí, že to psaní působí „nekonečně zle, vulgárně, v až nepříčetné potřebě všechno poplivat a zaneřádit ohavně páchnoucími grafomanskými exkrementy“, což ve slušné společnosti nemá místo (a nepřímo navozuje otázku, zda na detekčních či filtračních táborech není cosi oprávněného), ale je otázkou, zda je naše společnost natolik silná, aby odolala náporu takových „exkrementů“, jimž kdysi nebyla schopna vzdorovat společnost německá (a přišel Hitler a Honecker), ruská (a přišel Stalin a Putin), česká (a dveře rozrazil Gottwald), kubánská (Fidel), chilská (Allende) nebo venezuelská (Chavez). Budeme otevírat těmto diktátorům dveře? ptají se naše prameny, a zjevně oprávněně. Sýsové a spol. takovým připravují cestu, a to je třeba zohlednit při stále ještě nedostatečně konkrétních úvahách o „salonním revolucionářství“, o „pamfletickém tónu“, o „deziluzi“ a o nedostatečném vyrovnání se s minulostí. Potlačovat takové projevy extremismu je vlastní náplní činnosti zvláštních složek činných v analytických, preventivních i kárných operacích, to jistě netřeba podtrhovat.

Opětovně je nutné varovat státotvorné subjekty nejen před defétismem jedné zdiskreditované generace, ale zvláště před agresivním „sýsismem“ (žlučovitou destrukční nenávistí zrozenou z ublíženecké mentality), novým infekčním a chaotickým marxismem vzývajícím příchod jakéhosi rudého Ježíška a snícím o potocích krve, v nichž se budou koupat jejich oběti.

S projevem bdělé úcty a s vědomím naší odpovědnosti

Stanislav S.

 

Veronika A. (nar. 1997), studentka Obchodní akademie v „M“.

Ahojík Vanesko,

žes zapomněla na svoji Verunečku, sviňucho nevěrná? Tak jak de život? Tto ti byla zase v ústavu srandana češtině zase sranda, jak si náš hjumaník slintal triko. No fakt žejó. Občas je prej doba zlá a pak jiná doba, je láska je a neláska a pravda a právo musí vyhrát, a jako že fajn, komunismus a vobtíže, a normalizace a demokracie a vůbec. Že jsou láska a lásky, taky nebyly svobody a pravdy a lásky, ňáký „paralelní světy“ (fér žejo), že je hezkej teplej prach cest, že strom shazuje jabka, jak je to verš socijální, jak se něco staví, pěknej úlet, chiichiií!!!!!!!!! Láska je věřit že láska je, asi něco takovýho, a že je to prej moc hezký. Von je to jináč kořeň jak sviňa ale měl v rukách takovej tlustej časopis, jako „literární časopis“, věřila bys tomu? a do něho čuměl a čet, co v něm nějakej Kokeš nebo Lupeš psal vo lásce a básničkách, no to ti byly prdy! Jako že bylo „dost času na sebereflexi“ a že došlo „k prvním projevům sebezpytu“, no fakt, takovej a samej fýzís, a jako že někdo je pamfletickej a investickej, kam na to chodí? že nějakej Cin-čin-buch se mu vždycky líbil, čuměli sme na to nejdřív s votevřenýma hubama, hlavně Hnátková, jako že se jí to líbí a že to žere, koulela na něho očima a třeba by mu udělala i striptýz, aby „něco zarecitovala“. A pak že nějakej Skarlant „zhusta zápasí s mýty vlastního poznání“. To sme se lochčili jak fretky. A zas to samý furt pryč, jako že byla „akcentována vzestupnými i sestupnými společenskými okamžiky“ a že „historie zastihovala“ a že cosi ustříhlo „skeptickou nostalgiji“ a tak pořád dokola, ježišmarjá až k místu, že jako máme ve vylouhovaným hřebenáču lišejníky, nebo něco takovýho, a to už sem usla jak špalek. Ale pak semslyšela něco o náký jako „infekci“, vo smradu a sračkách (tedy jako „exkrementech“) a to ti byl nářez! Ten hjumaník v časopise čet, že svět je samej bordel a svoboda je jen pro prasáky a že budoucí člověk jim zakroutí krkem, že intelektuálové jsou podivný ryby s podivným rodokmenem, a taky jak je to jejich psaní, jako ty jejich básničky, ňákýho Síse nebo tak, a ještě jednoho, že sou plný vulgarity, exkrementů (co s těma exkremantama furt majou?), taki sklerózy, že se „nikdy mi nad literaturou neudělalo tak zle“, jako tomu Kokešovi nebo tak nějak. Ty krvo, ja na ty jejich básničky seru, ale toho Sísa si fér přečtu, jako Baladu vo hovně Vrchlickýho (balada je na netu, Vrchlickýho mají taky v učebnici, ale samej fýzís).

Tak páčko, Van, a nezlob Vééééérunečku!

 

Jan S. (nar. 1934), literární vědec a teoretik, toho času v Psychiatrické léčebně v městečku „N“.

Literární historie, jak je traktována v domněle seriózních či přímo impaktovaných periodikách, kolektivních i autorských monografiích a disertacích, by měla doznat proměny, a to v horizontu co nejbližším. Místo, ze kterého píši, by sice mohlo vrhat stín na tuto -objektivními důvody zdůvodnitelnou - nesystematickou rozvahu, přesto je signifikantní, že je nutné problematiku otevřít nejen jako jakousi hypotézu nutnou k diskusi o dalším směřování naší „literární metodologie“. Proto píšeme jen několik poznámek bez nároku na úplnost a vědeckou akribii, metodu, kterou bych pracovně nazval historickou dekonstrukcí textu:

V hodnocení literárních textů se ujala hlediska, která jsou v hlubokém rozporu se zásadami praktického, logicky čistého rozumu a morálky, která je, jak známo, nadčasová a její normy věčné. K tomuto hledisku mne dovedla nová četba Máchova Máje, díla velebeného celými generacemi badatelů, kritiků i čtenářů, přesto díla krajně problematického. Především předmluva je v rozporu s obsahem básně a nemá v knize co dělat, když čtenáře jen mate a zavádí. Je pravda, že byla velmi populární, ale jako skladba samostatná, opěvující český národ a jeho tvořivé síly. Samotný lyrický hrdina, tedy Vilém, je zločinec, což ani básník nepopírá, nazývaje jej „strašným lesů pánem“. Kolik mrtvých má na svědomí, kolik lidských životů zmařil, krádeže cizího majetku se nestyděl a dokonce zabil i svého otce, a byl schopen se jen chabě bránit, že toho muže neznal (kdo mu bude věřit?) a že je vlastně nevinen. Po důkladném posouzení kompozice, syžetu i fabule je nutno konstatovat, že celá stavba má chatrnou logickou konstrukci, mnohé je protismyslné (Jarmila čeká na svého amanta dvacet dní na skále, a co tam za tu dobu jedla, pila, pod čím spala, kam s prominutím chodila na záchod, atd.). Jazyk Máje je sice libý, jak připomněla dobová kritika, ale to je také všechno, co tato poéma může čtenáři, i dnešnímu, kritickému a logicky uvažujícímu, nabídnout. Lze se oprávněně ptát, zda neměly pravdu takové osobnosti, jako J. K. Tyl, F. Palacký, F. L. Čelakovský, J. K. Chmelenský a další a další, které byly kritické vůči této skladbě, jež navíc, a to je z odstupu 175 let čím dále zřejmější, nemohla sloužit českému národu v boji za práva a svobodu, když se soustředila jen na několik jedinců a jejich bolístky, mindráky, neplodné rozervanectví.

A myslíte, že Mácha byl jediný takový lumen naší literatury? Zdaleka nikoli, vždyť pokud uplatníme dekonstruktivní metodu, metodu střízlivou, logickou a mravně autoritativní, nemůžeme se mýlit. Jak bledne domnělá velikost antických dramatiků a jejich pozérských scén, šaušpílů o vypíchnutých očích a oběšencích v Oidipech a spol. Jak pobledne propaganda o Karlu Velikém v písni rolandovské, když je přece jasné, že Karel Veliký chtěl Zaragozu vyloupit a že vše další byl jen mýtus na oslavu vraha a loupežníka. A Komenský, velebený autor Labyrintu světa, se nerozpakoval psát oslavné tirády na švédského krále, který loupil a vraždil v českých zemích.

A myslíte si, že další díla české literatury, ale i světové, jsou takové skvosty, za jaké je všichni pokládají? Nabokovova Lolita není nic jiného než pedofilní prasárna, omlouvám se za tento ne-termín, ale nepíši vědeckou práci, a proto snad slovo nevadí, je-li peprné, přesné a signifikantní. Pedofilie je stále trestný čin, ostatně i vydavatel pedofilních děl by měl být trestně stíhán, ať už je kdekoli a odkudkoli. A další a další a další, všichni ti parazitní a na klasických dílech parazitující, ti Shakespearové, výběrčí daní Cervantesové, Dantové, prvoplánově umisťující do pekla své ideové odpůrce (jak nízké a podlé!) by si zasloužili velmi kritické přehodnocení. Komunistický obraz historie malující Jirásek (vyvráceno mnohokrát právě historickou dekonstrukcí), sprosťák Hašek (ten si „bral do huby“ mnohé významné a záslužné autority, aby je poplival a zneuctil, v čemž spatřoval patologickou rozkoš), udavač Sabina (vlastně, no ten jediný je hodnocen správně, udával rakouské policii, ale zase na druhou stranu, nebylo to tzv. české hnutí nacionalismem a separatismem?), nacionalistický pozér Sládek a Čech, všichni extrémističtí anarchisté a anarchokomunisté, Bezručové šířící třídní zášť, a ten veršotepec Vrchlický, co toho napsal a popsal, a dnes po něm ani pes neštěkne, kdyby z Noci na Karlštejně neudělali muzikál. Ale také to je lež na lež, mýtus na mýtus, přece na hrad Karlštejn neměly nikdy ženy zakázaný přístup, a na této lži jsou postaveny všechny malé a menší! Prý fikce… Tak se může stavět jen jankovitý kůň, který nerozumí a rozumět nemůže, i když má koňskou hlavu.

Nu škoda, musím si odpočinout, ale metoda „historické dekonstrukce textu“ je revoluční a nesmí zůstat zapomenuta.

 

P. S.

Literární časopisy jsou solí literární země. K nám do léčebny se nedostane žádný, ale nechávám si některé posílat. A přece jen se ledy pohnuly a alespoň někteří dobře pochopili, jak je třeba hodnotit literaturu a její výpověď, která se obezdila „vztahovačností, velikášstvím, žárlivostí a nejrůznějšími spikleneckými teoriemi“, jak napsali v Hostu (č. 6, r. 2014, s. 23). Jako by psali o Moliérovi, ale oni o Karlu Sýsovi, což je přímo prototyp všech výše zmiňovaných literárních model a literárních příživníků, kteří pod kritickým pohledem neobstojí, protože obstát nemohou. Zlatá slova Jana Lukeše! Už Petr Skarlant neumí být cele básníkem, tedy přemítat a zpytovat, být zapíchnutý do vesmíru, být a být „svobodný a nezávislý“, přece je „zřejmé, že uskřinutost básníkovy duše projektuje se tu do přepjatých vizí, které mohou vyhovět kverulantskému čtení, za pamfletickým tónem ztrácí se však právě v těch nejkritičtějších místech osobní investice, sebereflexe.“ A co jiného než projekce kverulantského čtení jsou dějiny takzvané světové literatury?

A abych nezapomněl, i Eva Kantůrková v Deníku referendum (Lamentace podle básníka Karla Sýse) pochopila totéž, co historickou dekonstrukcí textu zveme, a zjistila, co je očividné, tedy že čirý hnus tematizovaný ve verších není žádná estetická kategorie, že propagandistické úlety nejsou a nemohou být poezií (pardón, poesií), že básně se nemohou rovnat biblickému textu, že na Kubě je bída, že Sýs zdraví Castrův režim, v němž má slovo váhu, místo aby ho kritizoval, že si každý nemůže svobodně vydat cokoli, pokud na to má. A Eva Pilarová nikdy nečetla Olivera Twista, jinak by nenazpívala takový blábol!!!!!!!!!!!

 

P. S. P. S.

Pes spí a patří mu smrt. He!

 

Text byl napsán pro čtvrtletník Výboru národní kultury LÍPA