ALEXEJ MIKULÁŠEK

Lubomír Man (1930) patří k výrazným osobnostem současné literatury pro mládež, a to v žánru dobrodružné příběhové prózy pro chlapce se sportovní tematikou. Novela HRRR NA NĚ! (s podtitulem Mladí fotbalisté v útoku proti zločinu), která vyšla poprvé roku 2003 a letos v druhém vydání, opět s ilustracemi Milana Zezuly (eSports.cz 2014, 144 str., ISBN 978-80-87853-99-3) není výjimkou, jakkoli sportovní tematika přece jen ustupuje do pozadí. Jedná se o „zcela samostatné pokračování úspěšného románu Sen na dosah“ a je určeno „pro mladé čtenáře od 9 let“.

Její autor patří k žijícím klasikům onoho „chlapeckého dobrodružného románu“. Jeho nejznámějším představitelem u nás sice byl Jaroslav Foglar, ale tradice tohoto typu prózy jsou podstatně starší; v oblasti literatury pro mládež spadají do žánru dobrodružné mravoučné povídky. Tento žánr i jemu podobné (např. robinsonády, chlapecké detektivky, westerny, různé praktické návodné příběhy atp.) dokázaly naplňovat invenčně i konvenčně např. Otakar Batlička, Vladimír Běhounek, František Lev, Josef Peterka, Vlastimil Toman, Vojtěch Vacke a další a další, kdybychom měli zůstat jen v domácích podmínkách. Nejednomu stál vzorem nejen J. Foglar, ale i Karel May, Erich Kästner, James Fenimore Cooper či Zane Gray.

Knihy Lubomíra Mana jsou jistě čtenářsky úspěšné. Jeden čtenář na internetu (pod značkou Misan 1993) o jedné z nich napsal: „Jako malej a v tu dobu zapřísáhlej nečtenář jsem to tehdy přečetl a docela mně (sic!) to bavilo.“ Není důvod mu nevěřit, a už pouze tento fakt by osmyslnil existenci tohoto žánru. Světa jakoby „jen pro chlapce“, v němž dívčích postav je velmi málo, pokud zcela nechybí, a ženský prvek se omezuje většinou na matky či jiné autority.

K čtenářskému úspěchu vede autora důsledné respektování mytologie čtenáře, k němuž se obrací, ovšem tematizované v mytologii žánru a specifickými literárními prostředky. Je to ideální chlapectví schopné se nadchnout, zapálené pro věc spravedlnosti (u Mana nejednou sportovního fair-play), činorodého a vždy jaksi v pohybu, v nějaké akci, činnosti doprovázené „bujnou fantazií“ zvláště v herních aktivitách, do nichž je vtaženo skoro vše, světa kolektivního a toužícího po přátelství a autoritě, ochotného zvýznamnit a s nadsázkou dotvořit každý detail nebo třeba i motivický náznak do podoby autonomního dobrodružného a napínavého příběhu tu s prvky frenetickými, tu pohádkovými (jistá mimočasovost, prostorová archetypizace, vítězství dobra nad zlem o tom svědčí) nebo naopak s elementy vyprávěnek, které čerpají ze studnice městského folklóru.

Nemá smysl vytýkat této produkci senzačnost, idealizaci, hermetickou oddělenost zobrazených dětí od světa dospělých, přímou exemplárnost, ba mravoučnost či schematismus stavby příběhu, protože právě ty jsou konstitutivními rysy dané žánrové oblasti. A Man se v těchto „konvencích“ pohybuje lehce a bravurně, když je sám schopen idealizovaný chlapecký svět zpřítomňovat a prožívat zobrazené, jako by byl hlavním hrdinou svého příběhu a psal jej z „čisté“ chlapecké perspektivy.

Novela nás zavádí do časově i prostorově neurčitého světa, v němž děti ještě neznají mobilní telefony ani přenosné počítače. Má detektivní základ, známý například z kästnerovských próz, kdy děti pomáhají policistům v řešení nějaké záhady nebo se samy stávají detektivy, kteří pachatele dopadnou a potrestají.

Její vypravěč, fotbalista Pavel, spolu s dalšími přáteli a pod vedením trenéra Emila Nováka zde pátrá po vandalech, kteří ničí sochy v Kiliánově parku, a pátrání celou skupinu mladých odvážlivců zavede až ke gangu mladých zlodějíčků, kteří právě vykrádají kostel sv. Michala a snaží se též zmocnit vzácného artefaktu ukrytého v jedné z Kiliánových soch.

V příběhu, který i přes linearitu děje nepůsobí jako plochý, nechybí ani dočasné nezdary a výsměch, podezírání, série mučivých otázek, ani detaily jako syčení plynových lamp a motiv očí a vůbec detailů tváře, tajemný škrtič, a dokonce ani plánek města, aby si čtenář mohl za umělými názvy (Liteny, Hradby, Hodolany, Dračí hora, Promenáda apod.) cosi představit.

Jak už bylo konstatováno, motivy sportovní zde ustupují do pozadí, ale je to sportovní duch, který žene kluky do dalšího nebezpečí, korigovaného výchovnou autoritou Emilovou.

Těmito slovy bychom mohli krátkou recenzní glosu uzavřít, třeba ještě s reklamním dodatkem, že „kdo koupí, neprohloupí“. Není však smyslem literární kritiky ani popisovat, ani chválit, ani kritizovat, ani nabízet zboží, nýbrž analyzovat, interpretovat, hodnotit a usouvztažňovat. Ostatně každý text je možné vnímat jako potenciálně, resp. virtuálně nehotový, otevřený nejen různým významovým interpretacím, ale i úpravám či dokonce změnám, které jej mohou zlepšit – nebo naopak děsivě destruovat. Týká se to kompozice, stavby příběhu, závěru, literárního jazyka…

Z tohoto pohledu se mi jeví jako problematický – alespoň místy – Manův styl, resp. Manova literární čeština. Nejde o výraz autorova neumětelství, jen o pochopitelnou potřebu společně s atraktivitou dějovou (tematickou, příběhovou) zapojit do fabulační hry i jazyk, jeho obraznost. Tato potřeba však vede k násilnostem či přímo schválnostem. A není jich málo, přičemž vybírám jen namátkou… Text zřejmě měly ozvláštnit inverze („Ale mi se v hlavě klube krásně potutelná myšlenka“, s. 15), metafory („z pusy se mi vysypalo“, tamtéž, „banda poškubávala Promenádou“, s. 29, „duchaplnosti mi bubnovaly záda, s. 90, chlapci se „jen plaší hlava“, s. 66), stylové aktualizace („ochranný řev bandy ztratil náhle na síle“, s. 29), aktualizace frazeologismů („mačkat palce“, s. 42, „od půlnoci začne zima zalézat na kosti“, s. 40), syntaktické kontaminace („není ten typ kluka, ze kterého by se někdo smál“, s. 65), apod. Jindy snaha vyjádřit se přesně, až „technicky“ přesně, vede k dalším krkolomnostem, k jakési popisné doslovnosti (např. s „hlavami obrácenými ve své pravé polovině doprava směrem k nám, v polovině levé pak doleva“, s. 53, nebo „Přetáčíme proto hlavy do protisměru a dychtivé zraky k temnému úseku cesty nalevo od nás“, s. 52), která minimálně ignoruje možnosti eliptického výrazu a četbu místy ztěžuje, místy čtenáře dezorientuje. Je sice pravděpodobné, že recipient v zajetí napínavého příběhu jisté jazykové násilnosti asi odpustí, pokud si je vůbec uvědomí, zdá se však, že pokud „nic nevaruje“ autora, měl by zasáhnout jazykový redaktor. Ten by s autorem mohl a měl některá sporná místa konzultovat a případně zasáhnout tam, kde oba společně dospějí k lepšímu řešení. To ovšem není problém jen jedné české knihy a jen jednoho českého spisovatele.