STANISLAVA KUČEROVÁ
Počátek lidských dějin našeho světadílu objevila archeologie na ostrovech Egejského moře a na části přilehlé pevniny východního Peloponésu. Klade jej do 3. tisíciletí n. l. Jméno dostal světadíl po hrdince jedné z bájí o Diovi, princezně Europě, kterou prý Zeus v podobě býka unesl z Foinikie na Krétu. Směr bájného pohybu únosce od Malé Asie na západ tu není bez symbolického významu.
Počátek evropských dějin je zároveň počátkem vývoje řecké kultury, která osobitým způsobem vstřebala a přetvořila prvky orientální, egyptské a babylonské a dosáhla úrovně, kterou obdivujeme dodnes. Rozšířila se na území podél celého Středozemního moře a neztratila svůj dominantní vliv, ani když Řeky vystřídali Římané, druhý slavný národ starověku, a zbudovali své mocné Imperium Romanum. Rozšířili je daleko na sever, k Dunaji a k Rýnu, ba až do Hispánie a do Británie, na jihu do Afriky.
K vyspělé kultuře řecké, ke které patřila stejně láska k moudrosti (filosofie a věda) jako pěstování tělesné zdatnosti (olympijské hry), obdivuhodné chrámy, sochy, divadlo a poesie, stejně jako harmonie životního slohu a demokratické správy obce, přispěli Římané pokrokem v oboru architektury a výtvorem organizačně správním – propracovaným souborem zákonů. Římské právo civilní (občanské, manželské, dědické, zástavní, obchodní) a trestní neztratilo svůj didaktický význam ani v moderní době.
Za časů římské světovlády se antika pokřesťanštila. A tak evropská kultura spočívá jak na základech antiky, tak na základech křesťanství.
Po pádu Římského impéria v 5. století se na jeho troskách vystřídalo několik válečnických germánských států. Ve stejném období došlo k velikému stěhování národů od Východu, které zahájili Hunové, pak pokračovali Avaři, Maďaři, na západě se objevili Arabové. Slované byli zaznamenáni na mapě střední Evropy kolem r. 500.
Ovšem evropské dějiny se dály nepřetržitě i v době, o které nemáme písemných zpráv. Samočinně a spontánně se vyvíjel přirozený životní prostor v celé Evropě již v době předhistorické. Výměna hmotných a duchovních statků hrála i mezi Evropany na sever od civilizačních středisek kolem Středozemního moře důležitou úlohu vzájemného uspokojování potřeb, obohacování, inspirování. Kupci cestovali Evropou křížem krážem za obchodem, vojáci ji poznávali na válečných taženích, klerici, učitelé a žáci putovali za poznáním do vyhlášených evropských učilišť, řemeslníci a umělci získávali nové zkušenosti a dovednosti na svých oblíbených „vandrech“ a nejednou se usazovali nakrátko nebo natrvalo v zemích, které nebyly jejich otčinou. Prolínaly se osudy lidí, dějiny politické a obecně kulturní.
I u nás se ve středověku prodávalo gentské (flanderské) sukno a benátské sklo. Sami jsme vyváželi zlato, stříbro, nikl a vosk. Obchod s dřevem a obilím byl doménou kupců ze severních hansovních měst, která měla výhodu levnější lodní dopravy. Kulturní vlivy se šířily bez ohledu na politické hranice. Křesťanství přicházelo z Východu (Byzanc) i Západu (Řím), a spojovalo i rozdělovalo pohany a jinověrce, vyznavače judaismu a islámu. Architektura i způsob života a literatura jako sdílená citová zkušenost generací je obsahem i formou dokladem společných inspirativních zdrojů a obdobných potřeb, názorů a postojů. Celou Evropou se šíří sloh románský a po něm gotický. I nejstarší staročeské literární památky se zabývají např. oslavou hrdinství Alexandra Velikého nebo kronikou Trojské války. Je to tak v celé Evropě, kam až dosáhl vliv Říma, který zprostředkoval antické tradice. A stejně společné jsou křesťanské legendy (bohatý soubor představuje Legenda aurea Itala Jakuba de Voragine) všem křesťanským zemím.
Celou Evropou se šíří rytířská poesie, např. francouzská Píseň o Rollandovi nebo bretonská pověst o nesmrtelné lásce Tristana a Isoldy. Ta první dochovává slávu Karla Velikého a jeho paladinů, ta druhá příběhy věrných rytířů krále Artuše.
Uvědomovali si naši předkové, že jsou Evropané? Myslím, že prostor, kam dohlédli od jihu k severu a od západu k východu, vnímali jako SVĚT. Za časů vlády krále Jiřího Poděbradského (1458–1471) se od nás vydala na západ dvě diplomatická poselství s cílem vyzvat přední evropské panovníky, aby se spojili k zajištění míru, k ochraně před tureckým nebezpečím a před intrikami Vatikánu v mezinárodní politice. Rytíř Jiří Šašek z Bířkova, člen družiny pana Lva z Rožmitálu, si po dva roky vedl cestovní deník. Putovali, jak napsal A. Jirásek, z Čech až na konec světa. Navštívili Německo, Nizozemí, Anglii, Francii, Španělsko a Portugalsko. Na španělském pobřeží Atlantiku stanuli na mysu Finisterre, na „konci světa“. Tam tehdejší svět skutečně končil. Kryštof Kolumbus se ještě nevydal na svou první zámořskou cestu. A potrvá to ještě zhruba dvě desítky let, než Evropané zjistí, že existuje i jiný svět, a dalším časem, že světů je více, a že Evropa není totéž, co celý svět.
Ale zastavme se ještě u cíle, který sledovala naše poselstva, totiž vyjednat trvalý mír. Válka a mír se v dějinách lidstva střídají od nepaměti. Řeky vedl do bojů bůh války Ares, u Římanů dostal jméno Mars. Řekové uctívali i zbožněnou personifikaci míru Eiréné, která přináší blahobyt a bohatství, zvláště zemědělcům. Římané chápali mír (pax) jako trvalé podrobení nepřátelské strany. Až v době císařské postavili bohyni Pax sochu, ale ona zůstala dále jen ztělesněním personifikované moci nad vynuceným klidem podřízených a porobených.
Dnešní Evropa je výslednicí přemnoha bojů a válek. Po římském období se střídali hegemoni různého původu, utkávali se v bojích o državy, zápasili o charakter moci duchovní a světské, vedli křížové výpravy. Těžili z objevných cest, zakládali zámořské državy, účast na reformaci je vedla k válce třicetileté. Postupně se o slovo hlásily nové národy a mluvčí nových společenských tříd, k válkám přibyla povstání a revoluce. Pokrok civilizace, zejména věd a techniky, činil zbraně stále účinnějšími a válku ničivější a nebezpečnější. Přitom rostla nepotlačitelná žádost mít nové zdroje bohatství, nový prostor, nové sféry vlivu, kolonie a závislé země, vládnout celému světu. Napětí mezi rivaly, vyvolané hospodářskými a vojenskými zřeteli, vedlo ve 20. století ke dvěma světovým válkám. Obě vznikly na území Evropy. Neuvěřitelný rozsah zkázy, kterou způsobila ta první v letech 1914–1918 byl ještě mnohonásobně překonán rozsahem utrpení, ztrát a škod, způsobených tou druhou v letech 1939–1945. Pak přišla ještě tzv. válka studená, měření sil dvou světových velmocí a jejich protikladných ideologií, aniž by došlo k vojenskému střetu. Bezpečnost se tehdy opírala o rovnováhu sil obou mocensko-politických bloků, nazývanou někdy rovnováhou strachu. Po pádu jedné z velmocí a zániku bipolárně rozděleného světa se octli Evropané ve zcela nové situaci, která si vyžádala a stále vyžaduje nová řešení a opatření k odvrácení možných válečných konfliktů. Nemá je, jak ukázal osud Jugoslávie a jak ukazují boje na Ukrajině. Jde zatím o „malé války“.
Větší válka by při stupňované účinnosti atomových zbraní ohrozila existenci lidské civilizace, ba možná všeho života na planetě Země vůbec. Ve hře je tedy stále znovu bezpečnost a stabilita v Evropě.
Mírové (irénické) snahy mají svou historickou tradici (u nás např. Jiří Poděbradský, Jan Amos Komenský, T. G. Masaryk). Ale i fascinace válkou, vítězným bojem, triumfem moci a síly má své vyznavače. Patří k nim např. F. Nietzsche, J. G. Fichte, z našich J. Patočka (viz Kacířské eseje). Cestu k míru a mírové spolupráci mezi národy a osvícené soužití národů nepřestávají hledat novodobí propagátoři principu mezinárodní integrace a federalizace.
Bylo by spravedlivé připomenout v této souvislosti dílo F. W. Foerstera, který patřil k humanitně a universálně myslícímu Německu a prožil 1. i 2. světovou válku. Proti oficiální politice doma a za cenu politických persekucí kritizoval militantní pangermánskou politiku své vlády. Usvědčoval ze lži „reálné“ politiky a jejich územní anexe, agresivní pakty, kritiku versailleské smlouvy, svalování viny za válku na oběti, odmítavý vztah k reparacím. Odsuzoval samo vedení války a lživou argumentaci pro zdůvodnění bezohledného sobectví samolibé moci. Odhaloval lživou propagandu a pozastavoval se nad její účinností. Vybízel k obnově duchovních základů kultury a k organizaci evropské federace. Hitlerovu „Novou Evropu“ označil za bezbožný pokus zařadit národ v lidské universum „nadřazením.“ Podle Foerstera Hitler povstal proti veškeré morální a náboženské tradici. Konflikt s ní mu byl záminkou pro násilnické zločinectví, jehož studená zlotřilost nemá obdoby. Způsobil rozvrat – výraz duchovního zpustošení národa až do bytostných hlubin. Ctnost se v Německu již dříve octla ve službách neřesti. Známé „prušáctví“ se etablovalo jako vysoce vyvinutá morálka ve službách absolutní nemorálnosti, jako podivuhodný pořádek ve službách rozkladu, jako dokonalá organizace ve službách rozvratu.
Evropa po válečných pohromách potřebuje novou velkou světovou organizační ideu proti pouhému národnímu nebo teritoriálnímu uvědomění, stejně jako proti jakémukoli sektářství, soudí Foerster a cituje G. W. Leibnize: „V Evropě není jednotlivého problému, který by se dal řešit izolovaně, Evropanům nezbývá než zřídit novou formu komunity.“ Podobně Immanuel Kant ve svém spisu O věčném míru zdůraznil, že „mezinárodní mír a podřízení politiky morálce nejsou možné při konkurenci izolovaných států o nadvládu a že by mohly být opravdu zajištěny jen evropskou federací. Evropský kontinent může existovat jen jako organický a organizovaný.“
Foerster je přesvědčen, že federalismus je nepochybně organizačním principem budoucnosti a jedině možnou syntézou mezi zákonem jedince a zákonem celku. Přitom ovšem společenství národů se nemá snažit o jednolitost, normalizaci, splynutí nebo odnárodnění, nýbrž o bohatší, plnější a volnější život každého člena. F. W. Foerster znal pokus o mezinárodní spolupráci ve Společnosti národů po 1. světové válce a v Organizaci spojených národů po 2. válce světové.
Od 50. let 20. století nabyly ovšem kontakty evropských národů nové kvality, prohloubila se vzájemnost a kooperace mezi státy především ve sféře ekonomické. Vzniká Evropská unie a dohody ekonomického rázu. Časem se ovšem ukazuje, že nestačí, aby společenství evropských národů bylo trvale jen výrobně spotřebním prostorem, kterému chybí dimenze duchovního rozvoje. Právě kultura propůjčovala v minulosti Evropě vůdčí postavení v mezikontinentálním měřítku. A tak r. 1997 přichází dokument o Evropě poznávání, zavádí pojem evropský vzdělávací prostor a úmysl integrovat tento prostor politicky, ekonomicky, administrativně. Odtud vyšla hesla jako „učící se společnost,“ „společnost poznávání“, „společnost vědění“. Formuluje se „evropský referenční rámec“, definuje se pojem kompetence jako kombinace vědomostí, dovedností a postojů přiměřených pro dané oblasti vzdělávání.
Klíčové kompetence jsou ty, které potřebují všichni jednotlivci pro osobní rozvoj a uspokojení, pro aktivní občanství, společenské začlenění a zaměstnanost. Počáteční motivace francouzských a německých zakladatelů evropského společenství spočívala ve snaze smířit dřívější nepřátelství, upevnit mír, těžit z výhod společného trhu a bránit se vlivu sovětského bloku. Dnes jde o budování jednotné Evropy deklarující demokratickou společnost, právní stát a respekt k lidským svobodám a právům. V přirozeném zájmu každého členského státu je přiměřeně participovat na procesech fungovaní Evropské unie a na ochraně evropského kulturního dědictví. Jde o principy demokracie a humanity, o porozumění, toleranci a solidaritu. Taková účast ovšem není možná bez příslušného vzdělání. Každý občan se bude učit o Evropě jako o své širší vlasti a bude se připravovat pro život s širším rozhledem. Prostřednictvím vlivu universálních hodnot bude překonávat historicky danou izolovanost, provincialismus, netolerantnost. Uvědomělá znalost společných hodnot mezi Evropany umožní vytvářet evropskou identitu jako obecnější kulturní vrstvu nad identitou národní, která zůstane zachována. Osvojit si logickou souvztažnost kultury národní a evropské patří bezpodmínečně ke klíčovým kompetencím tvůrců vzdělanosti, veřejného mínění, principů myšlení a způsobu života. Jen tak lze přispět jak k výchově evropského občana, tak k zachování národní identity a zejména k překonání akutní civilizační krize, která hrozí rozpadem dosavadní kultury demokracie a lidskosti. Ale shodnou se zástupci členských států na smlouvách podobného kultivačního zaměření? A budou stačit pouhé smlouvy členských států Evropské unie k tomu, aby se taková kultivace stala skutkem? Za daných společenských, především ekonomicko-politických podmínek, jak je navozují procesy globalizace?