FRANTIŠEK UHER

Každý den má pouze čtyřiadvacet hodin, každý týden má pouze sedm dnů, ani nejhouževnatější čtenáři nemohou přečíst všechno. V současné době již ani nedokáží získat aspoň rámcový přehled o vydávaných knihách, třeba jen konkrétního žánrového zaměření. Množství velké, informovanost zanedbatelná, povrchní, často téměř nulová. Neboť reklama je drahá a výnosná záležitost, osvěta není uznávána.

Mladí čtenáři objevovali a objevují literární svět, nová a nová jména. U starší literatury se spokojují s povrchními školskými informacemi, berou je tak trochu jako veteš, odšedší a odcházející generace se ovšem chovaly obdobě. Kdepak doporučovanou literaturu číst! Psaly a odevzdávaly se obsahy nečtených knih.

Obratní nakladatelé tomu napomáhali vydáváním publikací, které seznamovaly s obsahem nejuznávanějších titulů, s jejichž skutečnou hodnotou se manipulovalo a stále manipuluje podle dobových ideových dispozic.

Podobný dvoudílný přehled s instantní interpretací předních světových literárních děl vyšel v devadesátých letech, i velice rozsáhlé romány byly zredukovány na pár stran. Těžko hádat, zda někoho zlákaly, aby si knihu přečetl v originální podobě.

Již ve dvacátých letech vyšly „Obsahy z literárních děl novočeských“ z dílny autorů Pulce, Sahánka a Staňka – pro potřebu středních škol i veřejných knihoven, jako 24. svazek příruček Dědictví Havlíčkova, které se věnovalo především historii z hlediska rodící se české, slovenské a posléze československé státnosti. Přístup k výběru zařazených autorů se jeví na tehdejší dobu (z dnešního hlediska) jako pozoruhodně zasvěcený, objektivní a progresivní. Vedle tehdy uznávaných renomovaných spisovatelů, básníků a dramatiků najdeme jména bratří Čapků, Nezvala, Olbrachta, Vančury. S přihlédnutím k názvu publikace stojí za pozornost zařazení předních slovenských autorů, podle dobové teorie jsme jedna rodina. Mladé generace to mají snadné, stačí trocha trpělivosti a na internetu najdou i to, co by tam být nemělo. Natož orientační informace o knihách.

S přibývajícími roky jsem si uvědomoval, že mám ve znalostech klasiků značné rezervy a s odchodem do důchodu jsem si předsevzal tyto mezery doplnit. Pochopitelně to šlo ztuha, ledacos jsem dlouho sháněl, a samozřejmě jsem za necelých dvacet roků nemohl od všech uznávanějších autorů přečíst všechno. Získal jsem však určitý přehled a poznání, že sobě škodí, kdo „stará“ jména šidí.

Ledacos poznamenala doba vzniku, někde čas oprávněně navršil vrstvičku prachu, ale mnohé knihy se ukazují jako čtivé, mající trvalou životnost. Dosud (nebo zase?) jasnozřivě promlouvají k dnešku, přinášejí potěšení a okouzlení i libozvučnými, třebaže poněkud archaickými výrazy a obraty. Především však jsou většinou psané krásnou, bohatou a květnatou češtinou, čímž jsou vzorem mnoha současným, které působí dojmem, že autoři příliš spoléhali na počítač – že opraví i fatální nedostatky. Pravopisné ano, pravopis je však pouze řemeslnou stránkou, jedním ze stavebních kamenů. Literatura je o něčem jiném, klade si vyšší cíle.

Některá nakladatelství pouštějí do světa vskutku lajdácké produkty; zřejmě platí kšeft je kšeft. Ta serióznější připojují problematickou omluvu, že se nepodílela na stylistické a pravopisné úpravě. Asi jako kdyby pekař omlouval špatný chleba nekvalitní moukou.

Pokud by někomu v knihách napsaných v dávnější minulosti činily potíže archaické výrazy, může sáhnout po poutavé knize Aleny Vondruškové Jařmo, parkán, trlice aneb výkladový slovník historických pojmů, které upadají v zapomnění (Grada Publishing, a.s., 2011).

Vraťme se však k autorům dnes z velice zasutých včerejšků a jejich nezáměrné jasnozřivosti, která činí jejich knihy myšlenkově současnými.

Příklad za všechny, který samozřejmě nemusíme brát úplně doslova – Kollárova Slávy dcera, vydaná v první verzi již v roce 1821, kompletní pak o jedenáct let později. Osvěžme si začátek: Aj, zde leží zem ta, před okem mým smutně slzícím, Někdy kolébka, nyní národu mého rakev… O pouhý kousek dál: A kdo se loupeže té, volající vzhůru, dopustil? V době absurdních tzv. církevních restitucí také velice aktuální! V závěru úvodu však stojí: Co sto věků bludných hodlalo, zvrtne doba. Takže se neškareďme, i Jan Kollár dává naději.

Čtivost některých knih z hlubiny minulého a předminulého století je nesporná a chvalme vydavatele, kteří tu a tam pošlou na knihkupecké pulty díla a dílka z dávnějších časů.

Jednou takovou vlaštovkou je VĚTRNÍK Karla Matěje Čapka-Choda (Dauphin, 2013-2014). Se jménem Čapka-Choda byly v minulosti spojovány především tituly Kašpar Lén, mstitel a Turbina, známá z Vávrovy filmové verze (1941). Novela Větrník vznikla na počátku dvacátých let minulého století a tehdejší kritikou zůstala pro pozoruhodný experimentální tvar a svérázné pojetí nepochopena. Těžko soudit, jaký ohlas vzbudila mezi čtenáři, ti možná byli tolerantnější, chápavější a méně úzkoprsí.

Téměř po sto letech nepředstavuje Větrník vrcholné dílo, ale přináší originální čtenářský zážitek. Klobouk dolů před našimi literárními předky! Až se rodí palčivá myšlenka, zda něco ze současných knih zaujme ještě po desetiletích, zda získají respekt, zda v nich čtenáři najdou stále aktuální postřehy a podněty.

Ačkoli, raději si přejme, aby tomu tak nebylo, aby je nemuseli hledat, žijíce v jiných, lepších časech.