LUDVÍK HESS

Gymnázium Na Zámečku, Méla Machálek, Jiřina, Divoké víno

Výuka na gymnáziu, tehdy Střední všeobecně vzdělávací škole, byla zahájena chmelovou brigádou v Hředlích u Rakovníka. Psal se rok 1962. Vztahy, které na brigádě vznikly, přetrvaly celé tři nádherné roky. A trvají dodnes, po letech čtyřiceti osmi.

Chmelovou brigádou začínal každý školní rok a pokaždé vlak a pak autobusy odvážely studenty právě do Hředlí. Ta první brigáda byla zpočátku nesmělá. Kluci se mezi sebou a pak i s holkami oťukávali. Jaroslav vytvořil s Mélou Machálkem, Jardou Fialou a Robertem Šmiedem kvarteto. Vydrželo jim při bojových akcích na brigádě v Hředlích, při chovu akvarijních rybiček v zeměpisném kabinetu oblíbeného profesora Václava Gardavského, při pořádání večerů divadla Klubu poezie ve sklepě domu číslo 4 v libeňské Krejčího ulici i při vydávání literárního časopisu Divoké víno, který založili v září roku 1964.

Na velkou půdu hospodářského stavení v Hředlích se slisovala stovka budoucích studentů. Jediné soukromí tvořilo vojenské lehátko široké sedmdesát centimetrů. Jediným hygienickým zařízením pro tisícovku studentů byl na návsi umístěný plechový žlab se čtyřmi kohoutky. Ale jednou týdně se chodili sprchovat do blízkého dolu.

Klukům bylo patnáct let a energie v nich vřela a testosteron přetékal. V Hředlích se na půdách stěsnala tisícovka brigádníků a vesnice se chvěla napětím – láskou i souboji. Jaroslav si své spolužačky Jiřiny všiml, ale ke sblížení ještě nedošlo.

Kromě chmelové brigády se jezdilo taky pracovat do lesa. Studenti gymnázia Na Zámečku měli družbu s polesím v Kladské ve Slavkovském lese u Mariánských Lázní. Ubytovali se v loveckém zámečku, romantické dřevěné stavbě. Z oken se koukali na Kladský rybník a rozsáhlé lesy. Kluci a holky samozřejmě v oddělených pokojích, ale daleko to k sobě neměli.

Každý večer se sešli v největší místnosti a zpívali: „Bendžo mý bendžo, jak rád tebe mám…“ Jaroslav chvilku koukal na Zuzanku a její veliká kulatá prsa v námořnickém tričku, chvilku na Jiřinu a v její flanelové košili tušil prsa malinká. Tehdy ještě nebyl jednoznačně rozhodnut, jaká prsa se mu líbí.

S Mélou vylézali po práci na skálu nad rybníkem a recitovali. V roce 1964 se stal jejich oblíbencem americký básník Robinson Jeffers. Výbor z jeho básní pod názvem Básně z Jestřábí věže právě vydal Československý spisovatel ve svém Klubu přátel poezie. A tak ze skály nad Kladským rybníkem znělo:

Čas pro toho – kdo zpola promarnil

letní pasát – aby si hvízdl na zimní bouři

a na vysoké slepé útesy Terry incognity.

Tehdy byla ta slova recitovaná sedmnáctiletými mladíčky až směšná. Dnes jsou Jaroslavovým krédem. Sloganem zbytku života.

Pod skálou se skrývaly dvě hezounké dívenky, studentky gymnázia v Koperníkově ulici, a tajně poslouchaly dva mladé exhibicionisty a nadšence. Pak se i odtajnily.

O prázdninách mezi prvním a druhým ročníkem gymnázia jezdil Jaroslav za Jiřinou stopem do jihočeského Tábora. Dívenka tam bývala u babičky v Čelkovicích, malé vesničce u řeky Lužnice hned pod Táborem. Jaroslava vítala v šedivé sukýnce zavěšené na jakémsi laclíku přes ramena a ve sněhobílé halence. Vyrazili spolu proti proudu řeky do Sezimova Ústí a ve vrbičkách na břehu Lužnice Jaroslav poprvé odhalil její malá prsa.

O příštích prázdninách si Jaroslav s Mélou postavili stan na pravém břehu Lužnice mezi Bechyní a Týnem. Jiřina byla zase u babičky v Čelkovicích a za svou láskou do Bechyně přijížděla každý den elektrickým vláčkem – Elinkou, dychtivě zdolávajíc její 24 km dlouhou trať. Mélu poprosili, ať si jde vylepšit kondici běháním a milovali se ve stanu. Dva kousky plavek spadly z Jiřiny tak lehce.

Jaroslavovi a Jiřině se v Kladské tak líbilo, že sem spolu vyrazili i o prázdninách. S nadlesním si domluvili brigádu. Jaroslav pomáhal v kovárně, Jiřina uklízela v hasičské zbrojnici nebo se oháněla hráběmi. Tentokrát ovšem spali spolu v lesním srubu kousek od zámečku.

„Jak tomu, co spolu děláme, budeme říkat?“ ptala se romantická dívenka Jaroslava, hledajíc správné slovo pro jejich milostné hry. Stará vžitá slova jí nestačila, chtěla slovo nové a vlastní, jež by dostatečně popsalo jejich duchovní a tělesnou lásku, přinášející s sebou i radostné, veselé a úsměvné zážitky.

Ve školním roce Jaroslav jezdil za Jiřinou ráno před vyučováním z Libně do bytu její maminky v domě číslo 9 v Chodské ulici na Vinohradech. Maminka odcházela časně ráno do práce, a tak manželská postel, v níž s Jiřinou spala, byla ještě vyhřátá.

„Nikdy nezapomenu na tvůj mohutný hrudník!“ slibovala Jiřina Jaroslavovi po rychlém milování. Oblékli se a utíkali na tramvaj, protože v osm hodin jim začínalo vyučování na libeňském gymnáziu. Jindy přijela Jiřina před vyučováním za Jaroslavem.

Když nebyl čas na milostné setkání ráno, vydali se odpoledne po škole podél dolního toku říčky Rokytky a pak po nábřeží Vltavy a hledali skryté místo. Našli je třeba až v Tróji. Nebo večer na Petříně. Na cestičce mezi stanicí lanovky a hvězdárnou spolu tančili valčík a přitom zpívali: „…natrhám ti časně k ránu plnou náruč tulipánů…“

Nehleď na češtinu, dávno už píšu maximálně recepty, začíná Jiřina svoji dnešní vzpomínku.

Bez vyhraněných zájmů, výborná žačka s předpoklady ke studiu. Přijímačky jsem dělat nemusela – měla jsem samé, takže své budoucí spolužáky poznávám až na chmelu – můj už druhý, byla jsem i v 9. třídě, vlastně dle dnešních měřítek zneužívání dětské práce, ale vzpomínky na celý život. Ubytování nad kravínem, sympatická paní profesorka Krátká. Práce mi nevadila, vyrovnala jsem se i s hygienickými podmínkami a sprchováním jednou týdně v hornických šatnách. Ti viselci na řetězech působili dost strašidelně.

Začala škola, nevím, proč vzpomínám na důstojnou budovu gymnázia Na Zámečku v barvě červenohnědé, asi to není pravda, ale já ji tak mám. Volejbalové hřiště pod školou (na tom jsem jednou zavinila prohru naší třídy) a stadion, tam jsem zase vyhrála skok daleký a psalo se o tom v nějakých novinách.

Park – na ten mám výraznější vzpomínky (později). Kouřit jsem tam, jako kluci místo oběda, nechodila.

První školní den – přicházím na poslední chvíli (to mi zůstává celý gympl a vlastně chodit včas jsem se naučila až v práci, dnes nedochvilnost nesnáším) a zbývá pro mne místo v první lavici vedle Jarušky. Nepěkná, obtloustlá dívka, ale ráda fotografovala a díky ní máme fotky ze společných brigád. Ze základky jsem znala Edu Kučeru, měla jsem k němu hezký vztah skrze jeho maminku, byla to taková laskavá a noblesní paní, učila nás ruční práce. Jeho einsteinovsky rozevlátá hlava – je mi líto, že už není mezi námi.

Dana a Julie – dvě odstrašující šprtky, Blanka – tu jsem potkala v tanečních – taneční mistr Brouček – Obecní dům – ach ta krása v takových prostorách, tančit jsem se moc nenaučila, ale bylo to krásné.

Prvním ročníkem proplouvám bez větších problémů. Má lavice byla ve středu a vpravo seděl takový velký kluk s modrýma, trochu vykulenýma očima, zajímavý. Ale čím mě vlastně zaujal, nevím. Nevím, jak vznikla ta první láska, kdy nastal ten osudný okamžik. Pamatuji se na první „kapří“ pusu v parku, kdy jsme spolu začali chodit? – v březnu? Na Velikonoce jsme spolu již jeli do Tábora a podívat se na chatu, na zpáteční cestě jsem měla doslova ulíbané rty. Život dostal trochu jiný rozměr. Trochu jsi mě zkazil, ale rozšířil obzory, kouzlo staré Prahy, pamatuješ na Ledeburské terasy a meruňky?

Výtvarné umění? „Co kdybychom studovali kunsthistorii?“ jsi prohlásil před galerií na Národní.

Kladská – kouzelný lovecký zámeček v nádherné přírodě – lesní brigáda. Zatímco ostatní válčili na louce, my se toulali (a jiné věci) po lesních cestách.

Profesor Kohout vtrhnul do dívčí ložnice a ujišťoval se, že spím na své posteli. Také se nám děvčatům líbil jeden lesník a byly jsme zklamané, že je ženatý. A motaly jsme se kolem koní s patřičným odstupem a cikáni zase kolem nás. Poklady na půdě.

První E jsem zakončila s vyznamenáním, ty jsi měl nějaké trojky, maminka mi volala, že je to kvůli mně. To vůbec nebyla pravda.

Vzpomínám na ranní návštěvy u tebe, ratanová křesla, siamská kočka a udýchané dobíhání do školy.

Léto – Tábor, Lužnice. Pak opět Kladská, ty, Jitka Vejdovská, Pepík Briscejn. Nevěděli, co s námi, tak jsme hrabali seno, uklízely (já s Jitkou) hasičskou zbrojnici a pak jsme se dozvěděli, že zámeček vyhořel. Trvalo nějakou dobu, než jsem zjistila, že stříkačka byla zapůjčena někam jinam a hadice, které jsme při úklidu zbrojnice smotávaly, se nezauzlovaly naší vinou.

A další chmel – a začalo se nad naší láskou zatahovat. Chodí po korze s Miladou – hlásili mi zvědi. Co jsem mohla dělat? Prát se o tebe? Tak jsme chodily kouřit za stodolu, zpívat s kytarou. Odjel jsi předčasně a ve škole to již bylo jasné – růžoví, zadýchaní jste přibíhali do školy a já věděla, co předcházelo.

Druhý jahr – na matyku Petr – zkáza, neuměl ji pořádně sám, tak co my, matikou nepolíbení – stala se pro mne hororovým předmětem. Petr vždy rozpočítal nějaký příklad a čekal na zvonění, aby mohl říci – dopočítejte si to doma, což zvládli jen ti lepší. Ostatní se propadali do nevědomosti částečné či úplné. (Ivanka Němečková – vypjatá prsa – nádech a …nic.)

Dlouhé dojíždění (Vinohrady, Karlák) nás spřátelilo se Slávkou Štádlerovou. Marně vzpomínám, jestli to byla opravdu trojka, která jela v 7.15, a pokud jsem ji nestihla, přišla jsem pozdě. Anebo jsme si daly spicha na Václaváku a jely čtrnáctkou, jednou jsem na to zapomněla a Slávka přijela dost pozdě a už ve dveřích mi ukazovala, že mi dá šumivku na bradu.

Nebozízek – nevím, co jsme slavili, Pepa Muláček vytahoval legitimaci jako jediný zletilý a my se příjemně namazali, šli pak průvodem – opět Ledeburské terasy, kde jsme sebrali květináče (vandalové) a kráčeli po schodech slavnostním průvodem – kde jsme ty květináče odložili – bůhví.

Na Nebozízku se odehrával i náš maturitní večírek. Kouleli jsme sudy dolů po stráni.

Maturitní ples v Lucerně – bylo to krásné, v tom je Praha nenahraditelná. Na hlavě (z dnešního pohledu) nemožný proplétaný drdol a namazaný Petr, profesor matematiky, nám vykládal o stropě, který máme každý a nad který už nemůžeme, protože nám to není dáno.

Kolem tebe se seskupili „najaření“ hoši, Méla, Jarda atd. Hovory s profesorem Gardavským ve sklepním kabinetě. Šedé kalhoty, bílá košile, černá vestička, deštník – tak ses mi líbil, když jsi sklouznul do vytahaných svetrů, přátelství s Johanou atd. – to jsme se již vzdalovali.

Tvé osudové setkání s básněmi – Klub poezie – začátků jsem se účastnila, dokonce i přednášela, předposlední vystupování před veřejností, pak ještě Vrtbovská zahrada, úžasné okno, tam jsi mě zachránil nápovědou. Ale začala se tam shlukovat poněkud snobská společnost, afektované chování, mluvení o ničem – to mi nesedělo.

Objevil jsi rusovlásku Oldřišku a já definitivně pochopila, že tvé srdce je široké a já to potřebuju jinak.

Na chmelové brigádě koncem prázdnin v roce 1964 si Méla a Jaroslav vymysleli Divoké víno. Rozhodli se vydávat svůj vlastní literární časopis. Pojmenovali ho podle básně polského autora Konstanty Ildefonse Gałczyńského Dzikie vino – Divoké víno. A taky nechtěli být krotcí, chtěli být divocí. První číslo časopisu vyšlo v září 1964 v nákladu tisíc výtisků. Scházeli se s mladíčky – umělci a s poetickými pannami ve sklepě domu číslo 4 v libeňské Krejčího ulici a recitovali básničky. Někdy svoje, jindy uznávaných autorů. Výběr autorů byl spíš náhodný, jak vyplývá z nahlédnutí do programů otištěných v Divokém víně – Jeffers, Aragon, Urbánková, italská renesanční poezie, Hrubín či Michelangelo.

Jaroslav a Méla byli posedlí básničkami. Méla je psal pro svoji životní lásku Alenu Háchovou. Nestálý Jaroslav chvíli pro Jiřinu, Mílu nebo pro Radku.

Radaně

Ve staré knihovně jsem našel vzpomínky,
schované tam rukou mé; maminky,
mezi stránkami zastrčené knihy básní,
pak na pohovce s přehozem a vyrudlou třásní.

Vypadl mi čtyřlístek z knížky,
než dopadl na podlahu z té výšky,
rozlétl se na zažloutlý smutný prach,
co odjakživa pokrývá jen regály, vzpomínky a strach.

Už tři dny se na mne dívají
tři karafiáty od tebe do červena —
dal jsem jeden jejich lístek do knížky potají.

A prosil jsem pak za spásu našeho mládí
a myslil jsem na dynamiku tvého jména
a na skutečnost tvé hlavy.

Zdá se, že karafiáty byly tehdy oblíbenou kytkou.

Radka studovala na karlínském gymnáziu a o to byla exotičtější. Bydlela v domě na rohu Křížkovy a Vítkovy ulice a Jaroslav za ní přijížděl z Palmovky tramvají. Když vystoupil, zapálil si cigaretu, aby ji mohl vzápětí před přicházející Radkou s divadelním gestem odhodit a zašlápnout.

Radka měla prsa velká a kulatá a Jaroslav je zkoumal na nábřeží Vltavy a byl udiven jejich velikostí. Dál vpuštěn nebyl. Radku to – zdálo se – příliš nevzrušovalo.

Když byla pozvána na Jaroslavův maturitní večírek, na útržek papíru ve vinárně Barberína napsala básničku pro Jaroslavovu spolužačku a taky milenku Mílu. Teprve po letech, když Radka emigrovala do Švýcarska a našla si tam svoji lesbickou lásku, Jaroslav pochopil příčinu své mizivé milostné úspěšnosti.

Radku vystřídala básnířka Helena, černovlasé židovské děvče se zádumčivým pohledem v krásných tmavých a hlubokých očích. Studovala uměleckoprůmyslovou školu na Žižkově.

Vzájemně se malovali, psali si básničky a říkali si je i při milování. Jeden verš Helena, jeden Jaroslav. Když neměli kam se svou láskou jít, půjčili si v turistickém oddílu Pionýrského domu v Karlíně malý stan, postavili jej na stráni chudých lásek na hoře Vítkově a milovali se pod jeho plátěnou stříškou.

Za milováním a se stanem spolu jezdili i do údolí potoka Kačáku. Vystoupili z vlaku v Unhošti a nesouce stan a spací pytle, vydali se polními cestami do Podkozí, pak ze stráně dolů na romantická místa kolem staré trampské osady Údolí oddechu. Je s podivem, že zamilovaný Jaroslav vůbec složil maturitní zkoušky.

Vzpomínky z deníku Mély Machálka

Pátek 13. září 1963

Začalo to vše už o prázdninách. Uvažovali jsme s Jaroslavem o partě, kterou bychom mohli dát dohromady. Po spoustě úvah jsme dospěli k názoru, že bychom to mohli zkusit s Jiřinou, Mílou, Máňou, Jardou, Robem, Jitkou a samozřejmě s námi dvěma. Bylo by ideální dát dohromady takovou skupinu lidí, kteří by si rozuměli, měli si stále co povídat a byli by schopni shodnout se a být činní po všech stránkách.

V těchto dnech jsme začali budovat klubovnu v Krejčího ulici. Zanedbaný sklepní prostor bez záchodu se podařilo dostat do podoby, že se tam mohli setkávat lidi, aby zde poslouchali představení našeho „Divadla poezie“, zapojili se do jam sessions nebo text appealů, kde měl každý možnost recitovat své poetické výtvory, nebo jsme vášnivě debatovali o problémech dospívajících dětí. Pracovali jsme velmi zaujatě a tvrdě. Každý podle svého. Největšími pracanty byl samozřejmě Jaroslav a já, s námi držel krok i Jarda. Byli tam i tací, např. Michal, kteří přišli, pronesli několik rad, jak se má řešit ten nebo onen problém a s výmluvou na něco velmi důležitého bez přiložení ruky odešli. Robert, ten vždy věděl jak věci řešit, oškrabal půl zdi a po hodině se po anglicku vytratil. Velice nám pomohl i Pavel Kačírek, který se ukázal jako pilný a čas nehlídající pracant.

13. listopadu 1963

Začaly problémy s naším klubem. Mluvili jsme spolu s Jaroslavem s naším třídním Janem Petrem o našem klubu. Dověděli jsme se, že o našem klubu mluví celá škola a že jeho pověst není právě nejlepší. Pověsti říkají, že je to sídlo neřesti, že se tam pije a kouří. Když jsme se mu snažili vysvětlit, že tam čteme poezii, nevěřil nám. Také nám vytkl, že děláme problémy dalším lidem, které strháváme na šikmou plochu. Pohrozil nám, že nás zničí a bude o všem informovat rodiče na třídní schůzce. Nakonec tak neudělal.

1. ledna 1964

Byl to krásný Silvestr. Celá parta jsme byli u Jaroslava a strašně rychle to uteklo. Už to skončilo, je to zvláštní, když si vzpomenu, jak moc jsme se na ten poslední den roku všichni těšili a najednou jeden krásný večer, jako kdyby odvál vítr. Silvestr 1963 už nikdy nebude. Na Silvestra 1964 už mi bude 18 let, a kdo ví, co dál.

4. března 1964

Děláme nyní poezii s největším vypětím svých sil. V našem divadle poezie uvádíme několik pořadů najednou a moc si od toho slibujeme…

Ukázky z knihy Romance o klisničkách a balady o ženách