LUDVÍK HESS

Slovo úvodem

Kulaté číslo bývá důvodem k oslavám. Padesátka Divokého vína je pro mne spíše zadostiučiněním než důvodem k veselí. Kdo by se radoval, že je o padesát let starší, viďte, moji milí?

Historicky první číslo Divokého vína vyšlo 19. září 1964 z tryskající hyperaktivity mé, Mély Machálka a několika našich spolužáků, studentů gymnázia Na Zámečku v pražské Libni. Škola se tenkrát jmenovala SVVŠ. Neznáte-li význam zkratky, zeptejte se mých vrstevníků. Studium na SVVŠ jsme zakončili maturitou v roce 1965. Moje cesta vedla na novinařinu v Celetné. Škola se tenkrát jmenovala FON, pak taky FSVP. Aha, zase nevíte? Učil se na ní vědecký komunismus, politická ekonomie, dějiny mezinárodního dělnického hnutí, ruština, ale taky literatura a psychologie. Jejím učitelem byl legendární profesor Milan Nakonečný, dnes můj přítel. Milan je dokonce ještě starší, než jsem já, leč stále psychologii přednáší.

Pomohl mi koncem šedesátých let s vydáním čarodějnické knihy Magia Innaturalis. Zkuste ji dnes sehnat. Mélovy kroky směřovaly na zemědělku do Suchdola, věnoval se vědecky slepicím a jiným užitečným zvířatům, dodnes radí severočeským rolníkům, jak získat korunky od jakýchsi fondů.
Píšu to, abych vysvětlil Mélovu další absenci v Divokém víně. Zůstal přítelem nejvěrnějším. Ten památný den 19. září 1964 jsme s Mélou recitovali ve sklepě domu číslo 4 v libeňské Krejčího ulici verše Michelangela Buonarroti v pořadu pojmenovaném Titan a člověk. Ty víš, že vím, že víš, jdu jen, abych u tebe se zhříval. Ty víš, že vím, že víš, jsem, jak jsem býval… Ve sklepě byla jako vždy zácpa – tělo na tělo, do sklepní místnosti s klenutým stropem se vešlo i sedmdesát posluchačů. Čekal tu na ně celý náklad našeho časopisu – tisíc výtisků formátu 105 x 297 mm o 32 stránkách. Zvláštní formát tvořila A4 přeložená na výšku. Snášeli, falcovali a sešívali jsme jej sami ve sklepě. Naši posluchači si kuriózní tiskovinu rozebrali po desítkách a roznesli většinou po pražských středních školách. Divoké víno se prodávalo za 2 Kčs. Na příští představení nám kamarádi přinesli vybrané korunky. Stačily na vydání dalšího čísla i na občasné jízdy taxíkem do školy, když jsme nestíhali příchod po ranní návštěvě třeba v tiskárně. Platba za jízdné se v roce 1964 obvykle vešla do desetikorunky. Obávám se, že profesorský sbor naše dojíždění do školy taxíkem snášel jen těžko. Představte si honosnou budovu gymnázia Na Zámečku na kopci Schlossberg, funícího profesora stoupajícího do kopce od třídy Rudé armády, a dva floutky ve vytahaných svetrech a v pohorkách vystupující před branou budovy z exkluzivního vozu značky Volha!

První číslo ilustroval svými obrázky kreslenými speciálním inkoustem přímo na kovolisty Karel Hruška, podstatně starší výtvarník jakéhosi ZPA, n. p. kdesi v Nuslích. S přibývajícími čísly se připojili další, třeba uhlazený a upravený pracovník telefonní ústředny a básník Petr Cincibuch. Dostal na starost grafickou úpravu časopisu. Vzpomíná na ni v souvislosti s Hrabalovým přítelem a výtvarníkem Zdeňkem Bouše, grafikem nakladatelství Svoboda, jenž nám za pár babek na speciálním psacím stroji přepsal několik čísel přímo na kovolisty. O vzpomínky jsem požádal i básnické fenomény Divokého vína – Jirku Žáčka, jenž svoje první básničky publikoval v roce 1965 právě v Divokém víně, Karla Sýse, nesmělého mladíčka z Písku – vyhledal nás v karlínském pionýrském domě a vezl se mnou na vozíčku náklad časopisu na poštu na Cyrilometodějském náměstí, chotěbořského samce Jardu Holoubka, který se o našem Klubu poezie dočetl na vývěsce v Divadle komedie v Hybernské ulici. V pionýrském domě se za ředitelování Oty Mageta sešla všelijaká umělecká sebranka, já jsem tam poznal mimo jiné textaře, skladatele a režiséra Vaška Bártu a třeba i svoji první ženu Naďu.
Do konce roku 1964 vyšla ještě čtyři nudloidní čísla, počátkem roku 1965 další čtyři. Jenže to už náklad časopisu stoupl na několik tisíc výtisků. Těsně před maturitou v roce 1965 jsme jich dokázali ručně poštou rozeslat i více jak čtyři tisíce, většinou na poštovní paušál Pionýrského domu. Korunky se vracely na jakýsi účet ve spořitelně složenkami. Věřte nevěřte, bylo to tak! Při pátém čísle roku 1965, tedy celkově devátém, změnilo Divoké víno formát na zmenšenou A 4. S grafickou úpravou nám pomáhal fotograf a výtvarník Jaroslav Krejčí, toužící po mé tehdejší krásce Heleně Pěkné. Helenu jistě přefiknul, ale za odměnu mě seznámil s Pavlem Jasanským, fotografem a grafikem, jenž naordinoval Divokému vínu jinou a skutečnou výtvarnou podobu. Do roku 2007 pro mne byla tvář Zory Wildové, jistě nejvýznamnější ženské básnířky Divokého vína a možná celé české země, zcela neznámá. Škoda, milá Zorko. Zblízka jsem poznal fotografa Pavla Hudece Ahasvera. O šest let starší Pavel, dobyvatel dívčích srdcí a klínů, poznamenal svými nonkonformními fotografiemi časopis zásadně. Významné žijící autory Divokého vína, jež jsem nejmenoval, prosím za odpuštění.

VÁCLAV BÁRTA

S Divokým vínem na věčné časy

Snad ještě vzpomenou dívky a paní
Že jsem byl hrdinou truvérských klání
Galantní soupeři padali řadem
Tvrdě jsem za svým stál před mnohým hradem

Rozkošný fraucimor – chtiv mého chtíče
Od pásů cudnosti házel mi klíče
Svůj hrad jsem obklopil vínem a zpěvem
Všechny jsem okouzlil šarmem a zjevem

In vino veritas – vzpomínko bujná
Kde stával mocný hrad- tam leží ruina…
Dál smolím veršíky o dívčím klíně
Já – supr grafoman v Divokém víně

Tak mi hodně dlouho vydrž DV moje!

JIŘÍ ŽÁČEK

Jak Bůh stvořil Divoké víno

Zpočátku byla Země nesličná a pustá, prostě nuda a fujtajbl, a tak si Hospodin řekl, že je načase stvořit Klub Mladá poezie. Tím úkolem pověřil Luďka Hesse a Mélu Machálka, a to se přihodilo na jaře léta Páně 1964 v pražské Libni.

Kdo u toho nebyl, ten se tu radostnou zvěst dozvěděl z bájných vyprávění moudrých starců.

Mladí nadšenci plod svého ducha pilně zalévali absintem, vínem a francovkou a zahřívali dívčími půvaby, a tak se Mladá poezie okotila a přivedla na svět Divoké víno, pod jehož peroutky se slétli zneuznaní géniové všech generací, ras i sexuální orientace.

A Hospodin se poplácal po zádech a pravil: Krucinálfagot, nezasloužil bych si nejvyšší kosmický metál?!

A jak to bylo doopravdy, to vám ochotně prozradí zasloužilí zakladatelé Hess s Machálkem. Já u toho nebyl, přidal jsem se až po půl roce, zato jsem se zúčastnil oslavy padesátin Divokého vína, kterou uspořádal 19. září 2014 samozvaný šéfredaktor Luděk Hess na své koňské farmě, kam se dostavil tým veteránů, kteří se dožili: Petr Cincibuch, Méla Machálek, Pavel Hudec Ahasver, Jaroslav Holoubek, Václav Bárta, Karel Sýs a já.

Nedorazili, aniž se omluvili, Václav Hrabě, Ladislav Landa, T. R. Field a mnozí další miláčci bohů, kterým jsme věnovali něžnou vzpomínku.

Na té pánské jízdě se nepronášely důstojné projevy, místo nich jsme, posilněni dobrým vínem, psali rozpustilé verše na sličné múzy, abychom vzdali hold věčně mladé poezii, a k tomu nám zpíval Richard Sacher a na kytaru preludoval Daniel Krob. A než jsme se na křídlech, jež nám při těch vylomeninách vypučela, rozletěli do svých domovů, slíbili jsme si navzájem, že za dalších 50 let se zase všichni sejdeme na oslavě stého výročí založení Divokého vína.

Už aby to bylo! Vivat!

KAREL SÝS

Kdyby nebyl Ludvík Hess, museli bychom si ho vymyslet

Padesát let

zbásňujeme svět

Ať se svět jak chce točí

Divoké víno nikdo neochočí

Divoké víno, ctěný kmete!
Ať Ti koště pořád dobře mete!

Staré víno, nové básně,

mladé holky a vůbec:

měj se krásně!

PETR CINCIBUCH

Nejprve připomenu: 19. února 1997 porazilo na dálnici D1 v úseku za Říčany nákladní auto sedmdesátiletého muže, kterého na místě usmrtilo. Oběť nehody měla u sebe doklady znějící na jméno Zdeněk Bouše. Hrabal zemřel 3. února téhož roku.
Když jsem v roce 1964 objevil na stolku pražské Violy úzký sešitek básniček s názvem Divoké víno a zjistil, že jde o dílka mladých autorů z libeňského gymnázia, okamžitě jsem se spojil s vydavatelem Ludvíkem Hessem, Mélou Machálkem a dalšími, a vetřel se do samozvané redakce. Chyběl tam někdo, kdo by básničky trochu srovnal a postaral se o jejich tisk: Stal jsem se grafickým úpravcem Divokého vína. Dostupný způsob tisku byl tehdy zázračný stroj Romayor, který vše, co se napsalo na tak zvané kovolisty, přenesl na papír. To psaní na kovolisty uměla zase jiná mašina, psací stroj s názvem Varityper. A ten měli v Nakladatelství politické literatury, a obsluhovat ho směl jejich grafik se stejným jménem, jaké měl muž, jehož život ukončil náklaďák o třicet let později.
Zdeněk Bouše byl mírný a vlídný muž, který o nedělích trpělivě v mé přítomnosti vyťukával za mírný obolus veršíky mladých básníků na státním rozmnožovacím zařízení, čímž překračoval mnohá podniková přikázání, nedopouštěl-li se činnosti trestné. Chodil v šatech s kravatou a staral se o početnou rodinu v Praze Vršovicích. Divoké víno rostlo do slávy, a tak jsme brzy změnili primitivní psaní přímo na kovolisty za techniku složitější reprodukce a služeb grafika Bouše už nebylo třeba.
Po roce 68 jsem ho však potkával v různých hospodách. Jeho image se velmi změnil. Šaty vyměnil za seprané tričko, jeho plnovous dorostl do velikosti toho, co nosil Rumcajs, přes rameno nosil khaki tašku od vojenské masky a jestli se nemýlím, také se rozvedl a něco podepsal. Státní nakladatelství už o jeho služby nestálo, přejmenovalo se na Svoboda, a tisklo jinou literaturu. Zdeněk Bouše maloval a patřil k jádru explosionalistické skupiny Vladimíra Boudníka. Tak se dostal jako Boudníkův a Hrabalův přítel do literatury v próze Něžný barbar. Jeho jméno se objevuje i v knížce Kluby poezie.

JAROSLAV HOLOUBEK

Tenkrát

Ten rok 1964 byl pro mě v mnohém zajímavý. Po maturitě na chotěbořském gymnáziu jsem pracoval jako osmnáctiletý archivář v Okresním archivu v Jihlavě. Nejdříve jsem měl na starosti inventarizaci fondu úmrtních oznámení jihlavských Němců, posléze katalogizaci internačního tábora ve Stonařově. Na jaře 1964 si mě dal zavolat můj šéf dr. František Hoffmann, který bádal hlavně v oblasti jihlavského horního práva, a zeptal se mě, kam chci jít studovat, jestli do Prahy, nebo do Brna. A že prý v Brně na univerzitě mají lepší kontakty u profesora Šebánka a Duškové, než v Praze. Řekl mi, že Nová Ves u Chotěboře, odkud pocházím, a Jihlava, kde jsem tehdy pracoval, je přesně na poloviční cestě mezi Prahou a Brnem. Ale vzápětí dodal, že jak mě tak za ten rok poznal, si myslí, že na mě nemává z Moravy markrabě Jošt, ale že na mě mává od Vltavy Franz Kafka. A tím bylo rozhodnuto, že jsem té době před padesáti lety přišel do Prahy. Několikrát jsem si halasovsky myslel, že se na Vysočinu vrátím, ale vypadá to, že se tam už nevrátím, byť se tam často aspoň na pár dní a rád vracím.
A tak se stalo, už o dva roky později, že jsem šel do Komorního divadla v Hybernské ulici na představení Sartrových Much a vedle vchodu do divadla jsem si všiml plakátku, který oznamoval, že v Praze 8 v ulici Krejčího č. 4 sídlí Klub mladých básníků a vydá časopis Divoké víno. V té chvíli bylo rozhodnuto, a dopadlo to tak, že jsem jednu chvílí pracoval jako student filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze v redakci Divokého vína v ulici V Jirchářích spolu s Petrem Cincibuchem jako redaktor Divokého vína, což znamená, že Ludvík Hess byl vlastně po dr. Hoffmanovi mým druhým zaměstnavatelem v životě. Psal jsem do Divokého vína své básně a taky jsem překládal; v té době vyšel můj překlad Beckettovy básně Smrt je má jediná roční doba. Myslel jsem na něj hodně letos, když jsem vydal sbírku básní Veselý hřbitov.
Od té doby jsem často poznával básníky, kteří přicházeli a odcházeli, ale vždy měli něco společného s Divokým vínem. S Ludvíkem Hessem jsme se potkávali na jeho dalších štacích na okraji Prahy, až jsme se posléze našli u kolodějské obory, Ludvík za oborou v Hájku a já přímo v Kolodějích. Scházíme se na různých akcích u Ludvíka v Hájku, ve vzpomínkách mám Zdeňka Rytíře, Honzu Rosáka, Jirku Žáčka, Věrku Martinovou, Petru Janů, Karla Sýse, a samozřejmě naši Marušku Kafkovou a další, a jak ta léta utíkají, říkám si, jestli by Ludvík neměl ještě založit hnutí Seniorboxy pro odkládání starších lidi.
Při tom všem, co se dneska děje, si myslím, že je krásné setkávat se a vydávat literární časopis Divoké víno, a je nesmírně cenné, že v něm publikují i autoři mladí a že poezie i v době nekonečných televizních seriálů a zcela dokořán otevřených sociálních sítí, si lidé najdou čas a přečtou si tu a tam nějakou báseň.

EMIL MACHÁLEK

Padesát let – půl století, více než 18 000 dnů. O tolik dnů jsme dnes starší a „moudřejší“. O tolik dnů je dnešní vzpomínání bolestnější a nostalgičtější. V roce 1964 jsme byli mladí, zamilovaní, romantičtí a plní ideálů a tužeb do budoucnosti. Když jsme k tomu přidali přátelství a jeho sílu, byli jsme ve své době zlatých 60. let schopni „lámat skály“.
Právě přátelství a vzájemná důvěra byly naší obrovskou devizou, která stála u kolébky Divokého vína. To byl základní kámen, který jsme položili do základů naší společné myšlenky vytvořit platformu pro mladé lidi, „kteří píšou poezii“ a chtějí se o své dílo podělit se svými soukmenovci. Tyto snahy nakonec, po dlouhých diskusích na březích říčky Rokytky, vyústily do vydání prvního čísla Divokého vína, pro které jsme zvolili naprosto zvláštní formát, který naši čtenáři nazvali „nudle“. Kolem této nudle se velmi rychle vytvořila soudržná a dělná skupiny mladých básníků a nadšenců, spojených společnou myšlenkou vzájemné sounáležitosti.
Co mladých básnířek a básníků nám posílalo své verše, kolik osudů, lásek, bolestí, ale i radostí jsme najednou měli možnost poznat, kolik lidí chodilo na naše večery poezie do sklepních místností v domě v ulici Krejčího 4 v pražské Libni. Náš Klub poezie, na který dodnes vzpomíná řada jeho návštěvníků i účastníků autorských večerů, které navazovaly na komponované pořady, věnované našim oblíbeným básníkům, zapsal do svého díla Bohumil Hrabal. Ten „skupinu mladíků, kteří jsouce dojati a rozrušeni podivuhodným zákoutím, napnuli nad ten prostor (náměstíčko v Praze 8 Na Korábě, blízko bývalému libeňskému kinu U Ferklů) černý transparent s bílým nápisem Klub poezie“ navždy vtesal do kamene. Díky snímku Hrabalova dvorního fotografa Ladislava Michálka se tento symbol zachoval i pro budoucí generace. Hrabal pojmenoval svoji knížku Kluby poezie.
Nad touto fotografií bych rád vzdal hold všem přátelům a nadšencům, kteří s námi stáli u zrodu Divokého vína. Je jich hodně a záměrně neuvádím jednotlivá jména. Všichni to byli lidé, které jsem měl ve svých sedmnácti letech velice rád, a kterých jsem si pro jejich nejrůznější vlastnosti a zvláštnosti velice vážil a řadu z nich i velice obdivoval. Vedle našich vrstevníků se však moje vzpomínky vracejí i k řadě dalších lidí, kteří se zapsali do historie Divokého vína. Bez nich bychom určitě první číslo nikdy nevydali. Byli to naši profesoři a profesorky z libeňského gymnázia, kteří pro nás měli pochopení a tolerovali naše někdy dost nestandardní přístupy k plnění studijních povinností, ale i řady dalších lidí, s nimiž jsme se při realizaci naší myšlenky setkali. Nikdy nezapomenu na to, když jsme do jejich kanceláří vcházeli fousatí a vlasatí, ve vytahaných svetrech a botách – pohorkách, které za sebou, díky své výrazně profilované podrážce, zanechávaly nepřehlédnutelnou stopu, a odcházeli s nepsaným potvrzením našich na svoji dobu dost odvážných záměrů.
Ve svém životě nejvíce cením lidské vztahy a stavím své životní hodnoty – lásku a přátelství. Se svojí ženou Marií společně žijeme již téměř 40 let, s Luďkem Hessem jsme nejlepší přátelé již víc než 50 let, v září 1962 jsme se poprvé setkali na chmelové brigádě ve Hředlích u Rakovnika. Do dnešních dnů nás Divoké víno spojuje a vzhledem k našemu věku nás již rozpojí pouze smrt.
Divoké víno stojí a padá s mým nejlepším přítelem Ludvíkem Hessem. Co tomuto fenoménu, který přežil 50 let popřát? Divoké víno je Ludvík Hess. Ještě dlouhý život našemu Ludvíkovi, bez kterého by Divoké víno určitě až do dnešních dnů nepřežilo. Naprosto upřímně: Všechna čest. Slávu nám někdy možná vzdají naši milovaní potomci.