MILAN BLAHYNKA

Název sbírky básní UPŘÍMNÁ I DNES (Alisa Group, Zlín 2014; ilustrace Magda Šustková, doslov Lydie Romanská), nezdá se, upřímně řečeno, příliš šťastný: chtě nechtě připomíná politika, ujišťujícího, že to myslí upřímně, což by měla být v politice stejně jako v poezii samozřejmost, jíž se nelze honosit bez podezření na opak.

Ale Lada Martinková (ročník 1987) jen prostě vysvětluje, proč už nestojí o přízeň toho, koho nedokáže zbláznit a získat svými verši: „Kazíš léta a děláš je marnými, / svět se kvůli Tobě zboří rád… / ano / jsem upřímná i dnes.“ A to je jiná, silná káva. Kdo si takto obrácením úsloví „svět se nezboří“ naruby dovede poradit s tím, co a kdo ho trápí, kdo si takto dokáže poradit se sebou, svou upřímností se neholedbá, ale omlouvá; i když nemá za co.

Řadu předností sbírky vyjmenovává v doslovu Romanská: překvapivě jednoduché a přitom působivé pointy, melodičnost i bez rýmů, umění zkratky a těžba z napětí mezi slovy, vulgarismy nerušící bytostnou čistotu a stud atd. To vše ve službě životní dychtivosti, která ví o soužení, stárnutí a smrti často připomínané.

Zbývá dodat snad jen hru a humor jako nejmocnější zbraně k básnířčině „holobraně“ proti světu, který je „k nesnesení“ a který už poznala v jeho tvrdosti.

Hra: Martinková chce jen obyčejné věci „jako třeba kůrku chleba / a místo másla diamanty“. Co by nechtěla, může si říci čtenář, ale pak o mnoho stránek dál se může zastydět, když se dočte o touze básnířčině obdarovat svého muže „po diamantové svatbě“. Vida, jaké diamanty chtěla!

A humor? Vůbec ne jen úmysl deklarovaný v pointě básně Stydím se už celý rok, úmysl pojmout „život jako vtip“. Humor hlavně zabraňující pádu do banality: „My totiž přešíleně milujeme / My pro sebe umíráme.“ Martinková vyčaruje humor, jenž podle Vančury není „smáti se, ale lépe věděti“, pomocí slůvka „totiž“ a předpony „pře“.

„Nejsem nic, co chci,“ myslí si „NE zamilovaná“ a „NE milovaná“, ale čtenář už ví, že je víc, než chce. Je jako její jméno Lada, bohyně lásky slovanského (nebo litevského?) nebe, Lada laskavá i krutá: „A pak uvidím tvou milenku a tebe vedle ní / Moc vám to bude slušet… // ostatně jako každému na smutečním parte.“

Být nakladatelem, jakým by nakladatel měl být, už teď klepu na dveře třídy ve Francově Lhotě, kde nyní debutantka učí, a žadoním, aby mi svěřila k vydání svou další knížku.