Vietnamský bohemista Duong Tat Tu vzpomíná na Prahu

Do Prahy jste často jezdil na setkání bohemistů, která se už nekonají. Navštěvujete Prahu i teď?

Do Prahy jsem se vždycky rád vracel, ale kvůli věku, už mi bude osmdesát, musím tak dalekou cestu odložit. Praha se doslova stala městem mého mládí. Ale žije tu má dcera, pracuje jako soudní tlumočnice, také jako já vystudovala v Praze filozofickou fakultu, má tu rodinu, dvě dcerky, takže mne Praha pořád k sobě volá.

Jak jste se vlastně dostal do Prahy a k češtině?

V roce 1954 utichla bitva na Dien Bien Phu, a tou i skončila devítiletá osvobozenecká válka proti Francouzům. Mnozí lidé z mé generace a z různých koutů Vietnamu byli vybráni na studium do zahraničí. Mezi nimi jsem byl i já. Tak se stalo, že jsem roku 1955 přijel do Prahy. Tenkrát cesta vlakem přes Čínu a Sovětský svaz trvala patnáct dní.

Takže určující pro váš další osud byl rok 1955?

Ano, přesně tak, na ten rok velmi rád vzpomínám. Pro mne to byl velký zvrat v životě. Dětství jsem prožil na venkově, v chudé vesnici, kde jsem taky chodil na střední školu. Patřil jsem k první skupině mladých, která byla vyslána do Prahy na studium. Nejdříve jsem se však v Mariánských Lázních učil rok česky, pak jsem měl studovat optiku. Ale nešla mi matematika ani přírodní vědy. Nahrála mi však šťastná náhoda. Místo mne šel na optiku kamarád a já začal studovat na filozofické fakultě český jazyk a literaturu. V Praze byl úplně jiný život, pro chudého kluka z vesnice to bylo něco úplně nového, na to se nedá zapomenout.

Oslovila vás tehdy čeština?

Čeština mi přímo učarovala, i když je pro nás Vietnamce těžká. Zejména když se člověk pustí do tak náročných textů od Komenského. Dělal jsem výběr z jeho pedagogických a literárních prací, který pak vyšel pod názvem Ráj srdce. V pochopení jazyka 17. století mi hodně pomáhal můj dnes už zesnulý přítel básník a právník Jiří Roubal. V době, kdy jsem překládal Komenského, mu už bylo přes sedmdesát. Bydlel v Jičíně a do Prahy jezdil vlakem a s překladem mi pomáhal, vysvětloval a objasňoval obtížné jazykové výrazy a větná spojení. Oba jsme milovali Komenského a Masaryka.

Setkal jste se tehdy s českými spisovateli?

Ano, setkal. Zejména nemohu zapomenout na mého dávno již zesnulého přítele básníka Jana Nohu. S Ervínem Hrychem přeložili lidovou vietnamskou poezii, kniha vyšla v roce 1964 pod názvem Maniok je hořký. Pro zajímavost chci jen dodat, že první národní vietnamský epos KIEU do češtiny přeložil Gustav Francl; epos vyšel knižně v nakladatelství Lidové demokracie roku 1958.

Na Jana Nohu mám krásnou vzpomínku. V roce 1960 vyšla v Hanoji knížka Deník z vězení od Ho Či Mina. Je to vlastně takový básnický zápisník, v němž Ho Či Min shrnul básně napsané ve vězení od podzimu 1942 do podzimu 1943, tedy v době, kdy byl zajat čankajškovými vojáky během svého návratu ze služební cesty po Evropě. V Číně prošel desítkami věznic v provincii Kuang-si. A vše, co viděl a zažil, pak napsal v prostých klasických verších přímo v čínštině. Básně byly přeloženy do vietnamštiny a poprvé knižně vyšly v Hanoji. Hned jsem pořídil doslovný překlad do češtiny. Když si Jan Noha verše přečetl, ochotně vzal na sebe úkol přebásnit celé dílo tak, aby bylo přitažlivé i pro české čtenáře. Přeložené verše vycházely v Tvorbě, Květech, Rudém právu, Literárních novinách, v Novém Orientu.

Kdy jste se vrátil do své vlasti?

Po studiích v roce 1962 jsem se vrátil domů; země byla tenkrát ještě rozdělená na severní a jižní část. Dva roky poté pak Američané Vietnam napadli. Byla to krutá válka, trvala až do jara roku 1975, kdy byl Vietnam sjednocen. Padly tu miliony vojáků a civilních obyvatel, hranice na 17. rovnoběžce byly zrušeny a řeka Ben Hai na rovnoběžce zůstala jako památka na kdysi násilné rozdělení země. Sjednocení bylo pro vietnamský národ téměř posvátné.

Když se podíváme zpět do minulosti na vztahy mezi Vietnamem a Čínou, ani ty nebyly dobré, i když se často zdůrazňovalo, že jsme dobří přátelé. V roce 1974 došlo ke konfliktu na Paracelských ostrovech. Potom v roce 1979 byla pohraniční válka. A ani dnes vztahy mezi Vietnamem a Čínou nejsou na takové úrovni spolupráce, jak by měly být. Ve vietnamských vodách Čína umístila ropnou plošinu, jsou zde velké zásoby ropy…

Osud českého národa je někdy hodně podobný osudu vietnamského národa, v minulosti jsme často museli čelit silnějšímu nepříteli.

Kteří čeští spisovatelé si vás podmanili?

Osobnosti jako Komenský, Němcová, Hašek, Čapek, Nezval, Seifert, Fučík. Jejich díla mi umožnila seznámit se s literárními a kulturními hodnotami a s duší národa. Česká republika není velká země, ale myslím, že má v sobě mnohé, z čeho okolní svět může čerpat. A to se netýká jen literatury, ale i hudby, divadla a výtvarného umění. Bez nadsázky mohu říci, že jsem si opravdu zamiloval českou literaturu. Hlavně tu, která staví na humanismu, mravních a duchovních hodnotách a na krásném jazyku. Právě taková díla se snažím překládat.

Před třemi lety u nás vyšly knižně Ho Či Minovy verše. Ale, jak už jste řekl, jeho verše jste s Janem Nohou překládali do našich kulturních časopisů už v šedesátých letech minulého století…

Po dokončení studia na filozofické fakultě jsem opustil Prahu a vrátil se do vlasti, kde jsem pracoval v literárním ústavu, v literárním časopisu a na různých zastupitelských úřadech. S Janem Nohou jsme se před mým odjezdem dohodli, že jednou verše vydáme knižně. Pro mne to byl tehdy první závažnější český překlad a pro Jana Nohu to zas bylo první setkání s vietnamskou poezií. Americká válka ve Vietnamu tehdy zabředla do nezměrné krutosti. Naštěstí rukopis překladu zůstal zachován, ale mezitím Jan Noha zemřel. Uplynulo půl století, než Ho Či Minovy Deníky z vězení vyšly v češtině knižně, přesně roku 2011. Toho úkolu se ujal básník Karel Sýs, který uspořádal knižní vydání a doplnil je svými překlady. Náš národ ctí Ho Či Mina nejen jako velkého politika a osvoboditele, ale i jako velkého básníka. Vydání jeho knihy mne moc potěšilo a já jsem tím splnil domluvu mezi mnou a Janem Nohou.

Připravil MICHAL ČERNÍK

 

Vietnamský bohemista a překladatel Duong Tat Tu se narodil 16. 10. 1935 ve Vietnamu, žije v Hanoji. Na Filozofické fakultě Karlovy univerzity roku 1961 absolvoval studia českého jazyka a literatury. V letech 19611973 působil jako vědecký pracovník v Literárním ústavu v Hanoji a jako redaktor literárního časopisu. Od roku 1973 do roku 1988 působil v různých zastupitelských úřadech v Hanoji i v Praze. V 90. letech žil střídavě v Hanoji a v Praze a živil se jako soudní tlumočník. Přeložil přes dvacet knih českých spisovatelů, mezi nimi Komenského, Fučíka, Kafku, Haška, Nezvala, Seiferta, Nesvadbu, Černíka a několik výborů z české poezie, povídek, pověstí a pohádek. Je členem Svazu vietnamských spisovatelů, Sdružení vietnamských folkloristů a Unie českých spisovatelů.