JAROMÍR SEDLÁK
Marxova dcera Eleanor uveřejnila v roce 1896 v Die Neue Zeit své vzpomínky, ve kterých se mj. píše: »Bývala období, kdy Heine přicházel denně k Marxovi do bytu, kde mu předčítal své nové verše. Spolu prováděli v jejich textu změny. Marx musel mít velkou trpělivost, protože Heine byl velmi citlivý, což se projevovalo, zvláště když šlo o literární produkci. Někdy přišel s pláčem, když ho v tisku neomaleně zkritizoval málo známý publicista. Větší utěšovatelkou byla manželka Marxe, který občas používal málo citlivých formulací.« O těchto problémech zajímavě píše profesor David McLellan v knize Karl Marx. His Life and Thought (Život a ideje), jenž o Marxovi uveřejnil několik knih.
To, co Marxe a Engelse s Heinem spřátelilo, byla skutečnost, že Heine, podobně jako oni, považoval za své hlavní historické poslání prosazovat pokrokové změny ve svém rodném Německu. Heine vysoce oceňoval Velkou francouzskou revoluci, domníval se však, že je potřeba revoluční proces dále prohlubovat, pokračovat v něm. Jeho názor na slavnou kresbu nazvanou Svoboda vedoucí lid na barikády od Eugena Delacroixe zněl: »Je to první ikona této sfingy, podivná směs antické kurtizány, trhovkyně a bohyně svobody.« Heine: »Filozofie spočívá v první řadě v tom, že se věnuje všeobecnému zkoumání společenských otázek.«
V roce 1844 byl na Marxe a Heineho vydán v Německu zatykač a oba se proto přesunuli do Paříže. Podnětem byl jejich postoj k povstání slezských tkalců, o kterém Heine napsal báseň, kde se praví: »Člun letí, v stavu hrčí jen, my pilně pracujeme v noc i den. Ó Německo staré, my tkáme ti do rubáše trojité prokletí, my tkáme, my tkáme!«
Heine napsal v souvislosti s názory, které hlásal Saint-Simon a s nimiž víceméně souhlasil, že existuje vykořisťování člověka člověkem. Tuto ideu nazval »Belle formule«. V souvislosti se zadlužeností francouzského státu prorocky tvrdil: »Pařížský kurz státních papírů je teploměrem národního štěstí. Budova burzy je místem, kde bydlí zájmy, které rozhodují o válce a míru.« Engels to s uznáním zmiňuje znovu v roce 1884 ve své knize Původ rodiny, soukromého vlastnictví a státu.
Když francouzský premiér Guizot nařídil Marxovi, že má opustit Francii, upadl do rozpaků, zda má podobně postupovat vůči Heinemu. Nakonec k tomu nedošlo. V Paříži panovalo všeobecné mínění, že se nesluší vyhošťovat nového Voltaira.
Heine byl autorem mj. publikace Dějiny náboženství a filozofie v Německu, kterou napsal už v roce 1835. V ní provádí paralelu mezi německou filozofií a francouzskou politikou a předpovídá, že v Německu dojde k radikální revoluci, jež v první etapě zlikviduje přežitky feudalismu a poté pokročí dál. Tímto postojem trochu předběhl i Marxe. Jeho slavná báseň nese název Hymnus. První věty zní: »Já, já jsem meč, já, já jsem plamen. Byl jsem vám světlem v temnotách a když začala řež, šel prvý v zteč tam v přední linii. Kolem mne leží padlí kamarádi.«
Historie Heinovy obliby je složitá a pestrá, jako byly jeho životní osudy. Zatímco ve světě byl po řadu generací právem pokládán za největšího německého básníka po Goethovi, oficiózní Německo ho nikdy nepřijalo, nikdy se s ním nesmířilo. I po jeho smrti pronásledovalo jeho věhlas, tak jako básníka samého, dokud žil. Vnutilo mu vyhnanství, v němž strávil druhou polovinu života. V roce 1856 byl pochován v Paříži, bylo mu 59 let.
Přišla doba, kdy všechny jeho spisy, i ještě nenapsané, byly nejvyšším dekretem předem zakázány. Po básníkově smrti německá antisemitská a šovinistická sběř, učená i neučená, nikdy nepřipustila, aby Heinovi byl na německé půdě postaven pomník. Nacistické hordy spálily jeho knihy. K ocenění došlo až v NDR.
Všude tam, kde se od dob Heinových bojovalo o svobodu, bylo jeho jméno a dílo pokládáno za spojence. U nás to byli už v 19. století nejlepší lidé všech generací, od Friče přes Nerudu k S. K. Neumannovi. V dělnickém hnutí od Ladislava Zápotockého se všichni dovolávali Heina jako inspirace a posily. K jeho překladatelům patřili Otokar Fischer, Vítězslav Nezval, František Hrubín aj. Fischer vydal Heinův pasionál, který se stal oblíbenou četbou mnoha občanů.
V Západním Německu po roce 1945 dovozovali někteří buržoazní ideologové, že prý již minula doba, kdy se Heine mohl stát básníkem širokých čtenářských vrstev, neboť mezitím básníci jako Stefan George, Rainer Maria Rilke a Gottfried Benn od základu změnili typ německého verše a vtiskli poezii natolik nový ráz, že návrat k Heinovi by prý byl nemyslitelný anachronismus.
Je pravda, že za uplynulé období, co na Heinově hrobě roste tráva, prošla i poezie prudkými změnami. Složitou problematiku našeho života lze již těžko celou vměstnat do prostého, prastarého tanečního rytmu lidové písně, jak to dovedl Heine. Mezi jeho a naší dobou povstali básníci, kteří postaveni tváří v tvář odlidšťovacímu procesu, probíhajícímu stále hrozivěji, hledali a hledají nové zdroje krásy a lidské jistoty.
Heine sám naznačil svůj význam: »Opravdu nevím, zda si zasloužím, aby mi jednou ozdobili rakev vavřínovým věncem. Poezie, jakkoliv jsem ji miloval, mi vždy byla jen posvátnou hračkou anebo posvěceným prostředkem k nebeským cílům. Nikdy jsem nekladl velikou váhu na básnickou slávu, a málo mě zajímá, zda se mé písně chválí či haní. Ale meč mi položte na rakev; neboť jsem byl statečný voják v osvobozovací válce lidstva.«
Ano, Heine byl něco jiného než literáti před ním. Ti, co dnes chtějí Heinovu zastaralost dokazovat formalistickými argumenty, zapomínají nebo si přejí zapomenout, že v konečné instanci se hodnota poezie měří právě podle toho, zda a jak přispěla k rozhojnění lidské svobody. A po této stránce znamená Heine epochu v dějinách světového písemnictví. Sám si toho byl vědom, když ke konci života napsal: »Se mnou se zavřela stará lyrická škola Němců, zatímco zároveň nová škola, moderní německá lyrika, byla mnou otevřena.«
V čem dnes cítíme Heinovu modernost v nejlepším smyslu tohoto slova? Především v tom, že do jeho poezie i prózy od začátku nezadržitelně proudil soudobý život. Přes všechny vnější archaizující rekvizity, vypůjčené z arzenálu německé romantiky, Heina již neuspokojovala poezie omezující se na vyjádření pouze subjektivních citů básníkových. Objektivní skutečnost širší, mimoosobní si stále vyžadovala jeho pozornosti. Proto se tak často vytrhuje z citové exaltace jako ze snu a rozbíjí její iluzi náhlým výsměchem nebo cynickou poznámkou.
V prvním údobí své tvorby, uzavřeném Knihou písní (1827), je Heine především básníkem nešťastné lásky, neboť ona byla nejhlubším tragickým prožitkem jeho mladých let a snad celého života. Její dokonalé vyjádření v duchu lidové písně založilo Heinovu básnickou slávu. Může se to zdát nyní divné, ale je třeba si uvědomit, že to byla láska chudého příbuzného bez valných existenčních vyhlídek k dceři strýčka milionáře, a že v tomto milostném zklamání si Heine bolestně uvědomil hranice, které jeho životu, možnostem rozvoje jeho osobnosti příliš skoupě vytýčil existující společenský řád.
Heinova osobní tragédie právě v oblasti, od níž se očekává nejsoustředěnější naplnění života, dala v básních i v próze artikulovaný výraz světobolnému pocitu celé tehdejší mladé generace, pocitu, že zlé síly nastavěly mezi ni a svobodu nepřekonatelné překážky.
Tato část Heinovy tvorby zestárla poměrně nejvíce, protože nešťastná láska asi přestala být klíčovým problémem současných mladých pokolení. Avšak i zde, jak již řečeno, pospolitý život vnikl i do oblastí nejsoukromějších, což způsobilo, že Heine značně rozšířil obzory poezie i prózy po stránce jazykové i tematické, a že ke konci tohoto období, obrazně řečeno, zaměnil loutnu za meč.
Heinovým přestěhováním do Paříže, částečně dobrovolným a víc než z padesáti procent nuceným, po pařížské červencové revoluci 1848, nastalo nové údobí jeho tvorby. Zde totiž veliký umělec, který již ve své vlasti vytušil pokrokové důsledky Hegelovy filozofie a v Paříži se přimknul k utopicko-socialistickým myšlenkám Saint-Simonovým, poprvé nahlédl do podstaty plně již rozvinutého kapitalistického řádu, poznal jeho třídní charakter, poznal odlidšťující moc peněz, a neutekl v hrůze k nějakému romanticky idealizovanému přeludu dávné minulosti, nýbrž naopak, probojoval se až na pozice levicové radikální demokracie, protože v pracujících masách vycítil, i když s obavami duchovního aristokrata, vítěze budoucnosti.
Jeho pařížská tvorba je proto kvalitativně novým jevem v dějinách literatury. Vyznačuje se geniálním pochopením směru historického vývoje, pohanskou pozemskostí a bojovností, založenou na pevné důvěře ve vítězství pokroku. Ve své tvorbě dovedl mistrovsky použít pro své účely všech formálních výbojů romantismu i jeho bohaté pokladnice bájí, zděděných z lidového podání, neboť tento ctitel lidské velikosti a zanícený milovník krásy vždy usiloval o to, aby si nová, politicky bojovná poezie a próza zachovala všechny poklady nahromaděné dřívějšími věky.
Ve čtyřicátých letech, kdy to vypadalo, že v Německu dozrává buržoazní revoluce, je Heine-básník v čele útoku proti všemu přežilému, výsměchem stíhá otrockého ducha a nabádá bojovníky k odvaze.
Jeho bojovný elán dosahuje vrcholu ne náhodou v době, kdy se seznamuje s Marxem a Engelsem a uzavírá s nimi blízké přátelství, které je však brzy přerváno Marxovým vypovězením z Francie. Posledních osm let života strávil na lůžku v oné pověstné »žíněnkové hrobce«, téměř slepý, v bolestných křečích, s tělem část po části ochrnujícím. Jeho duch však neoslaboval. Naopak, utrpením se jeho poezie prohloubila, získala na historické perspektivě a rozkvetla novými sytými barvami, jimiž prismatem své touhy oslavoval krásu života, zdraví a mládí. Jedenáct měsíců před smrtí se znovu vyznal ze své smrtelné nenávisti ke všemu zpátečnickému a ze svého přesvědčení, že zítřek bude jednou patřit idejím, které hlásali Marx a Engels.