VLADIMÍR KOLÁR
Zdálo by se, že spisovatel, kterému už před padesáti sedmi lety udělili Nobelovu cenu za literaturu, nemůže dnes už ničím novým překvapit. A přece se to podařilo Albertu Camusovi,alespoň ve vztahu k českým čtenářům neovládajícím francouzštinu, pro které v jednom svazku vycházejí jeho ESEJE (Host Brno, 2014, překlad Denis Molčanov) – z nich dva soubory Rub a líc a Svatba u nás zcela poprvé, jen třetí sbírka Léto vyšla roku 1999 v překladu Vlasty Dufkové.
A je to překvapení příjemné; i nejstarší ze souborů, Rub a líc, nás přenáší do duchovního světa tehdy jen čtyřiadvacetiletého spisovatele, v němž však nacházíme pozoruhodné myšlenky o bytí člověka, o jeho bytostných vkladech i stále více vnímaných protikladech, o naplňujících i absurdních souvislostech lidského života. A neubráníme se obdivu k barvitému jazyku plnému poezie, opojenému přírodou a autentickou kulturou, vycházející z nejzákladnějších potřeb člověka. Camus zde nenapodobitelnou volbou slov a jejich stavěním do objevných souvislostí implikuje úžasnou atmosféru, která čtenáře vtahuje do drobných příběhů, filozofických postřehů a úvah či navštěvovaných míst v Alžírsku, kde se narodil, měst ve Francii, jejímž byl občanem, ale též ve Španělsku, Itálii nebo třeba v Praze. Ta ho silně zklamala, postrádá v ní spontánnost života spojenou se světlem a žárem jižního slunce, schopnost uchopit obě krajní polohy bytí, prožít každý den naplno. A hledá i jiné důvody: „Místa jako Paříž, Praha i Florencie se uzavírají sama do sebe, vymezují si svůj svět. Avšak Alžír, spolu s dalšími výjimečnými prostory, jakými jsou přímořská města, se otevírá k nebi jako nějaká rána či ústa. Na Alžíru lze milovat jen to, z čeho tady žije každý: moře na rohu každé ulice, určitá tíha slunce, krása rasy. A jak už to bývá, v této nestoudnosti, ve vydání se napospas skrývá se ještě tajemnější parfém.“
Při pročítání i těchto raných Camusových esejů si čtenář vybaví nejednu z klíčových Camusových knih, zvláště Cizince, uvědomí si, z jakých základů se rodil jeho směr existenciální filozofie. Že u Camuse nikdy nešlo o uměleckou interpretaci nebo ilustrací filozofických témat, ale že filozofie byla přímo dření jeho esejů, románů a dramat.
Poslední oddíl knihy, Léto, zahrnující eseje z let 1939 až 1954, přináší zkušenost blízkou oběma předešlým souborům, autorův pohled však nezbytně musel zahrnout válečnou katastrofu i bolestná tápání zachráněného, ale rozvráceného světa. Sám těmito časy prošel jako levicový intelektuál (načas byl členem francouzské a poté alžírské komunistické strany), jako představitel protifašistického odboje publikující na stránkách ilegálního časopisu Combat. S touto dobou se Camus vyrovnal v symbolické, nadčasové rovině románem Mor.
Výmluvné jsou Camusovy myšlenky z eseje Návrat do Tipasy, místa na alžírském pobřeží, které i v mládí mnohokrát navštívil. Takto uvažuje v roce 1952: „Znovu jsem opustil Tipasu, vrátil se do Evropy, k jejím zápasům. Avšak vzpomínka na ten den mě stále drží a pomáhá mi přijímat stejně to, co povznáší i co skličuje. Co více si přát v těžkých dobách, jako jsou ty naše, než nic nevylučovat a učit se z černé i bílé šňůry splétat tentýž provaz natažený k prasknutí? Zdá se mi, že ve všem, co jsem dosud učinil či řekl, rozeznávám tyto dvě síly, a to i tehdy, jsou-li v protikladu. Nemohl jsem zapřít světlo, do něhož jsem se narodil, a zároveň jsem se nechtěl otáčet zády k těžkým porobám našeho věku. (…) Vzhledem k tomu, že jen málokterá doba si jako ta naše žádá, aby se člověk vyrovnal tomu nejlepšímu i nejhoršímu, chtěl bych se právě ničemu nevyhýbat a uchovat si nedotčenou onu dvojí paměť. Ano, je krása a jsou pokoření. A já, ať už to je sebetěžší, bych nechtěl zradit ani jedno, ani druhé.“
Nepochybně inspirující myšlenka pro nás tady a teď, kdy se preferuje spíš černobílý pohled a paměť se ohraničuje ideologickými mantinely.