KAREL SÝS

Každý historický přelom je prubířským kamenem zbabělosti i odvahy. Proto Bronislava Rokytová svou knihu s podtitulem Exilová výtvarná scéna v Československu (19331939) příhodně nazvala DOST TICHÉHO ŠEPOTU (vydal Památník národního písemnictví Praha). Někdo byl zticha, někdo šeptal, někdo mluvil nahlas a někdo bojoval i za cenu sebezničení.

Zcela ojedinělá publikace mapuje neodbojovou i odbojovou činnost výtvarníků – utečenců z nacistického ráje, kteří žili a i živořili v čím dál ohroženějším Československu. Pravda, byli mezi nimi prominenti, kteří obdrželi vysoké výsady, ale také outsideři, kteří byli šťastnějšími „spoluobčany“ spíše jen trpěni. Slovo spoluobčané patří do uvozovek právem, neboť ne každý emigrant obdržel státní občanství hostitelské země.

Autorka se věnuje nejen tvorbě, ale i sociální situaci příchozích. Proto zde najdeme epizody, na něž můžeme být hrdí, ale také případy ostudné.

Zatímco Přítomnost psala o emigrantech příznivě, Národní listy nebo Večer otiskovaly články plné nacionalistické záště vůči nevítaným „přivandrovalcům“.

Emigranti rovněž nemlčeli. Pokud jim hmotné poměry dovolovaly, tiskli vlastní noviny a časopisy, jež byly ovšem v jejich mateřských zemích, tedy vesměs v nacistickém Německu, ale i v Rakousku, zakázány, ač do nich byly úspěšně či méně úspěšně pašovány.

Shromáždit potřebný dokumentační materiál bylo obtížné, neboť četné pomocné fondy své vlastní archivy z pudu sebezáchovy zničily ještě před obsazením zbytku Česko-Slovenska. Tím spíše je třeba ocenit autorčinu píli a snahu po co nejkomplexnějším zmapování osudů umělců, často světově proslulých, v jejich žel jen dočasném útočišti.

Byli mezi nimi komunisté, sociální demokraté a samozřejmě Židé.

K nejslavnějším patřili Oskar Kokoschka a John Heartfield, ale autorka staví pomníček i umělcům méně známým či dnes zcela zapomenutým.

Osud výtvarníků byl podobný osudům spisovatelů (Thomas Mann – v roce 1936 získal československé státní občanství) či politických pracovníků (Otto Strasser, Ing. Rudolf Formis, Theodor Lessing). Ti poslední byli ovšem i v azylu vystaveni německému teroru a mnozí byli henleinovci či hrdlořezy z Říše na výsostném československém území zavražděni.

Řekli jsme, že se v ohroženém, ale ještě svobodném Československu odehrávaly ve vztahu k emigrantům i věci ostudné. Nicméně celková bilance vychází silně ve prospěch solidarity, kterou svobodomyslní Čechoslováci projevili vůči těm, kdo jejich vlastní osud o několik let předběhli. Češi se sami právem cítili ohroženi a to vedlo ke spontánním projevům nezištného soucítění a pomoci. Tím se první republika podstatně lišila od „sladké“ Francie, jež ani zdaleka nevycházela běžencům vstříc.

Československo uznávalo právo na azyl podle principu „kultivovaných evropských států“ a poskytovalo pomoc uprchlíkům pronásledovaným z politických, rasových nebo náboženských důvodů. Významné bylo, že zákon nedovoloval vydat je zpátky do Německa.

Obecně však platilo, že pro ohroženého sice nebylo obtížné překročit hranice do „kultivovaného evropského státu“, ale obtížné bylo v hostitelském státu zůstat. Vztah k běžencům nebyl jednotný a Evropa nabízela spíše dočasné útočiště, nikoli trvalý pobyt. A tak mnozí, i ti usazení načas v Československu, nakonec odcházeli do Velké Británie či do USA. Brzy se ukázalo, že si tak zachránili život.

Je třeba přiznat, že po počátečním nadšení z faktu, že mladý stát může ukázat světu svoji demokratickou tvář, došlo k jistému vystřízlivění a k únavě. Hromadily se vlastní problémy a také sílil tlak mocného agresivního souseda. Začaly působit i ideologické aspekty – čeští komunisté a sociální demokraté podporovali německé komunisty a sociální demokraty, českým nacionalistům vadila jejich němčina a „poněmčování“ českých měst „obtížnými cizinci“. A začal také překážet židovský původ.

Množila se udání. Autorka uvádí případ grafika Ericha Arnolda Bischofa. Bydlel v Břevnově u komunistky Ely Švabinské. (Ela Švabinská byla první manželkou Maxe Švabinského, stála mu modelem pro známý obraz Chudý kraj. Za války byla za odbojovou činnost dva roky vězněna v Ravensbrücku.) Udavač zaslal policii dopis obviňující statečnou ženu z přechovávání německého uprchlíka: „Již tu asi dva či tři měsíce pobuřuje český národ ve prospěch komunistů…“

Tzv. Směrnice pro uprchlíky říkala jasně: „Každý uprchlík nechť nezapomene, že jest hostem ČSR!“ „Národní host“ musel svůj pobyt doložit zvláštním potvrzením a byl mu zakázán samovolný pohyb po delší čas mimo nahlášené místo pobytu.

Problémům se nevyhnul ani světoznámý malíř Oskar Kokoschka. V žádosti o prodloužení pobytu na policejním ředitelství uvedl, že „byl pozván osobně samým T. G. Masarykem, aby bydlel v Lánech a portrétoval ho. Tím je také stále zaměstnán“. Současně žádal, aby byl zproštěn povinnosti dostavit se osobně, neboť by nerad „pozbyl třeba jen jediný den z audiencí pana prezidenta republiky“.

Karel Čapek, Max Brod a F. X. Šalda odmítali obviňování a vypovídání uprchlíků ze strany pravice. Mezinárodní postavení republiky se však den ode dne zhoršovalo a pocit (a nebyl to jen pocit) ohrožení vedl k postupnému uzavírání hranic v domnění, že k nám bude Německo vlídnější.

Až jednoho březnového dne nastal konec. Uprchlíci, pokud měli štěstí, uprchli ještě dál a Češi se stali uprchlíky ve vlastním domě.

Ale to už je jiná kapitola.

Zbývá konstatovat, že kniha obsahuje nejen písemný materiál nejvyššího stupně zajímavosti, ale obrovské množství barevných reprodukcí obrazů, kreseb, karikatur, fotografií… Dědictví, jež zbylo po lidech na útěku, kteří v naší vlasti zanechali nevídané (a většinou dosud ani neviděné) kulturní bohatství.