STANISLAV ZEMAN

Přestože znal Petr Romanu ze školy dlouho, chodit s ní začal nedávno. Sblížili se na horách, kam odjeli s ročníkem složit zápočet z lyžování. Vzájemně jim imponovalo, že byli dobrými lyžaři i tanečníky. V chatě na diskotéce spolu protančili celou noc. Od té doby se od sebe neodtrhli. Chodili spolu na přednášky a v lavicích sedávali vedle sebe. Večery většinou trávili ve studentském klubu na koleji, ačkoliv nebyli přespolní. Za levný peníz se tam hrála dobrá muzika a čas od času promítal zajímavý film.

Také dnes Petr předpokládal, že po odpolední přednášce půjdou s Romanou do klubu. Jakmile ale přednáška skončila, Romana pozvala Petra k sobě na večeři. Udivilo ho to, protože dosud ji mohl doprovodit jen k domu, v němž bydlela.

„Čemu se divíš?“ usmála se Romana a zavěsila se do Petra. „Slíbila jsem to tátovi.“

„Co jsi mu slíbila?“ nechápal Petr.

„Že tě k nám přivedu ukázat,“ řekla Romana samozřejmě.

Petr se zarazil:

„Myslel jsem, že budeme sami.“

„Budeme jindy, tohle jsem ale tátovi nemohla odmítnout.“

„Copak jsi malá holka, že prověřuje, s kým se stýkáš?“

„V jeho očích ano. Je mi tátou a mámou dohromady. Proto se o mě bojí dvojnásob.“

„Vaši se rozvedli?“

„Ne,“ špitla Romana a přitiskla se k Petrovi. „Máma nám umřela.“

„Promiň,“ tiše se omluvil Petr.

„Neomlouvej se, nemohl jsi to vědět. Nikdy jsme spolu o rodičích nemluvili. Je to dlouho, co jsme mámu pochovali. Tenkrát mi bylo osm let. Tátu kvůli tomu museli pustit na podmínku z kriminálu. Babičce se po mámině pohřbu přitížilo a nemohla se o mě starat. Zemřela pak krátce po mámě. Od té doby žijeme s tátou sami. Trochu jako kamarádi. Se vším se jeden druhému svěřujeme. Také o tobě jsem mu pověděla. Hned, jak jsem přijela z hor.“

„A co on?“

„Že zřejmě budeš fajn kluk.“

„Čím je otec?“

„Kantorem, učí na gymnáziu dějepis.“

Odpověď vyvolala v Petrovi zmatek i zvědavost. Neuměl si představit učitele dějepisu za mřížemi. Avšak zavést teď na to řeč si netroufl.

Romana zazvonila u dveří, které se za okamžik otevřely. Objevil se v nich muž s prošedivělou bradkou. Romana ho Petrovi představila jako svého otce.

„Kristl,“ představil se také Petr a nesměle, pobízen Romanou, vešel do bytu.

„Co pijete?“ otázal se muž, když pomohl Petrovi z bundy a ukázal mu, aby se posadil do křesla v obývacím pokoji.

Petr nevěděl, co má odpovědět.

„Jen se nestyďte a mluvte,“ povzbudil ho muž. „Sluší se přece připít si na naše seznámení. V lednici mám víno i něco tvrdšího.“

„Mně je to jedno,“ osmělil se Petr a rádoby bezprostředně dodal: „Výběr nechám na vás.“

„Jestliže výběr necháte na mně, budete si muset se mnou připít vodkou,“ přátelsky řekl muž a přinesl z kuchyně orosenou láhev s dvěma pohárky, které obřadně naplnil po okraj. „Zvykl jsem si na ni. Za mého mládí, v šedesátých letech, patřila k studentskému pití. Slavili jsme s ní státnice, narozeniny i svatby spolužáků.“

Na výzvu muže si Petr nabídl pohárek a připil si na seznámení. Vodka mu chutnala a proto se ani ze slušnosti nebránil druhému pohárku.

„Nevykládejte si to špatně,“ důvěrně pravil muž, když se Petr znovu napil. „Vaše příjmení ve mně vyvolalo černou vzpomínku. Tak jako vy se jmenoval kapitán, který mě kdysi dostal za katr.“

Petr zrozpačitěl.

Muž to postřehl a srdečně se zasmál:

„Nelekejte se, nikoho jsem nezabil ani neokradl.“

Do toho se vmísila z kuchyně Romana, kde narychlo připravovala večeři:

„Táta si tenkrát myslel, že jeho studenti na gymnáziu by měli znát také jinou pravdu o pražskému jaru, než jaká se podle tehdejších osnov vykládala. A nenechal si to nikým za žádnou cenu vymluvit. Až ho vyhodili ze školy a přišili mu paragraf z rozvracení republiky. Dostal za to čtrnáct měsíců…“

„O tom jsem nechtěl mluvit,“ přerušil ji otec a převedl hovor na Petrovo studium.

Romana zatím dovařila a postavila před otce a Petra mísu špaget.

Petr se nemohl dočkat rána. Jen co se rozednělo, vstal, trochu se opláchl a bez snídaně, přes matčiny protesty, vyběhl z domu. Pospíchal do školy. Chtěl se setkat s Romanou dřív, než začne přednáška. Když dorazil ke škole, rozhlédl se, jestli neuvidí Romanu přicházet. Bylo však ještě brzy. Postavil se kousek od školy a čekal. Konečně se Romana objevila. Zamával na ni. Spatřila ho a zpomalila.

„Musím s tebou nutně mluvit,“ vyhrkl Petr, sotva k Romaně doběhl. Nepolíbil ji, ani nepozdravil.

Romana se s obavou zeptala:

„Stalo se něco? Povídej.“

„Tady ne, pojďme si někam sednout,“ navrhl Petr.

„Teď?“ podivila se Romana. „Musíme do školy. Nemůže to počkat?“

„Nemůže,“ trval na svém Petr.

Přešli na druhý chodník k blízké restauraci. Měla od rána otevřeno. Vešli dovnitř a vybrali si stůl u okna. V mžiku u nich byla servírka a chtěla před ně postavit dva půllitry piva.

„Nechte tady jenom jedno,“ poručil Petr a objednal Romaně, která pivo nepila, pomerančový džus.

Servírka se vrátila k výčepu.

„Nenapínej mě a mluv,“ ozvala se Romana.

Petr ji nevnímal. Pozoroval servírku, jak nalévá z plechovky do sklenice pomerančový nápoj.

„Slyšíš?“ připomněla se Romana.

Petr nepromluvil. Až když servírka přinesla sklenici s džusem a zase se vzdálila k výčepu, váhavě spustil:

„Kapitán, o kterém se včera zmínil tvůj táta je můj…“

„Snad ne otec?“ zhrozila se Romana.

Petr sklesle přisvědčil.

Romana se odmlčela. Teprve za dlouho, jakoby pro sebe, zašeptala:

„Nemůžu přece chodit s někým, kdo je blízký člověku, který ublížil mému tátovi.“ Potom vstala a se slzami v očích odešla.

„Romano, jsi doma?“ hlasitě se zeptal otec, jakmile vstoupil do bytu, jehož dveře byly pouze zabouchnuté.

Nikdo se neozval. Otec si svlékl kabát, přezul se a nahlédl do kuchyně. Romana tam nebyla. Prošel obývákem a zastavil se u jejího pokoje. Zaslechl tlumený pláč. Zaklepal na dveře a bez vyzvání vstoupil. Romana ležela na pohovce s hlavou zabořenou do polštáře.

„Copak se přihodilo?“ starostlivě se zajímal otec.

Romana neodpověděla.

Otec se posadil na kraj pohovky a pohladil Romanu po vlasech:

„Něco ti nevyšlo ve škole?“

„Tam je všechno v pořádku,“ vzlykla Romana a utřela si dlaní slzy.

„Tak ti někdo ublížil?“

Romana zavrtěla hlavou.

„Tedy zbývá Petr,“ usoudil otec. „Pohádali jste se?“

„Něco horšího.“

„Rozešli?“

Romana souhlasně přikývla a svěřila se otci s tím, co ráno slyšela od Petra i jak se zachovala.

Otec rázně vstal z pohovky:

„Správně jsi udělala. Takový člověk nemůže mít v naší rodině místo. Těžko bychom si s ním rozuměli.“

„Prosím tě, nemluv za mě,“ ohradila se Romana. „Mám Petra pořád ráda.“

„Po tom všem, co ses dozvěděla?“ zamračil se otec.

„Ano. Petr přece nic zlého neudělal.“

„Pamatuj si, jablko nikdy nepadne daleko od stromu.“

„Neměl bys házet všechny lidi do jednoho pytle,“ odsekla Romana.

„Myslíš si, že Petr je neviňátko, které se zřeklo svého tatínka?“ rozčílil se otec. „Pro mne je estébáckým spratkem, který si tě nezaslouží.“

„Kdo si mě zaslouží nebo nezaslouží,“ vzepřela se Romana, „o tom si s dovolením rozhodnu sama.“

Otec rozrušením ztratil řeč. Když se uklidnil, chladně pronesl:

„Jestli své štěstí vidíš v Petrovi, potom je zbytečné, abychom se tady spolu soužili.“

„Jak si přeješ,“ stejně chladně poznamenala Romana a vyndala ze skříně cestovní tašku, aby do ní naskládala skripta a své věci.

Petr se podíval na displej zvonícího mobilu a zatajil se mu dech. Váhal, má-li přijmout hovor. Mezitím se telefon rozezněl po celé učebně a přednášející vykázal Petra na chodbu.

Jen co Petr opustil učebnu, rozechvěle přiložil telefon k uchu:

„Ahoj Romano.“

„Chtěla bych tě vidět,“ zaznělo v telefonu.

„Odkud voláš?“

„Z koleje, čekám na holky, až jim skončí škola.“

„Jedu za tebou,“ rozhodl se Petr. O přestávce se vrátil do učebny, vzal si batůžek a pospíchal na kolej.

Romana podupávala před kolejí. Jakmile uviděla Petra, vrhla se mu do náruče. Políbila ho a zašeptala:

„Odpusť, ráno jsem ti ublížila.“

„Tím se netrap,“ šťastně podotkl Petr. „Je to za námi.“

„Nic není za námi,“ posteskla si Romana.

„Proč by nemělo být?“ nerozuměl Petr.

„Protože jsem se kvůli nám rozešla s tátou. Odešla jsem z domu.“

„To je nesmysl. Tátu nemůžeš opustit, zůstal by sám.“

„Urazil mě.“

„Od rodičů to tolik nebolí.“

„Urazil i tebe.“

„Mně to nevadí. Třeba časem změní názor.“

„Kdepak, to ho neznáš,“ vzdychla Romana.

„Spát ale někde musíš,“ věcně připomněl Petr.

„Pár dní přespím u holek na koleji a pak půjdu někam do podnájmu.“

„Kde na to vezmeš peníze?“

„Vydělám je na brigádě.“

„Tolik nevyděláš. Víš, kolik stojí podnájem?“

„Vydělám. Vezmu si úklid kanceláří a k tomu třeba nádobí v hospodě.“

„A kdy se budeš učit?“

„V noci.“

„Vydržíš to pár dní a odpadneš.“

„Co tedy mám dělat?“ znejistěla Romana.

„Možná, že bych věděl,“ zamyslel se Petr. „Mohla by ses nastěhovat k nám.“

„Kam k vám?“

„K nám domů,“ upřesnil Petr. „S mámou jsme v bytě sami. Místa je u nás dost.“

„Vy nežijete s tátou dohromady?“ překvapeně se zeptala Romana.

„Žijeme, ale táta je…“

„Kde?“

„Ve vyšetřovací vazbě, asi bude odsouzen.“

„Za co?“ neudržela se Romana. „Za mého tátu?“

„Jestli právě za něho, to nevím. Máma mluvila s advokátem, teprve se shromažďují důkazy.“

„Maminka to asi těžce nese?“ projevila účast Romana a vzpomněla si na svou mámu, jak se trápila, když odvedli tátu.

„Těžce,“ přiznal Petr.

„Proto by asi nebylo dobré,“ zapochybovala Romana, „abych se k vám nastěhovala.“

„Třeba bylo,“ namítl Petr. „Kdyby tě máma poznala, možná by jí to pomohlo."

„Dobře,“ odevzdaně souhlasila Romana. Cestou k Petrovi si představovala jeho matku, kterou nikdy neviděla. Splývala jí s podobou své maminky, jež měla z dětství uchovanou v paměti.

Předseda senátu vyslovil jméno svědka považovaného za takzvaně korunního. Romana strnula. Vzápětí předstoupil před senát její otec. Romana si uvědomila, že se tváří stejně neústupně jako tehdy, co ho viděla naposledy. Rozbušilo se jí srdce. Maminka, kterou doprovodila s Petrem k soudu, vlídně stiskla její ruku.

Soudce přečetl policejní výpověď svědka. Pak ho požádal, aby se k ní vyjádřil. Svědek místo toho ale pohlédl za sebe na obžalovaného a potom do soudní síně. Romana měla dojem, že se otec dívá pouze na ni.

„Rozuměl jste mé žádosti?“ zvýšil hlas soudce.

„Rozuměl.“

„Tak mluvte.“

Pane předsedo,“ vzhlédl svědek k soudci, „po zralé úvaze jsem se rozhodl odvolat svoji výpověď.“

V soudní síni to zašumělo.

„Klid!“ zvolal soudce a obrátil se na svědka: „Můžete uvést důvod?“

„Ano,“ sebevědomě odpověděl svědek. „Od té doby, kdy jsem byl zadržen a vyšetřován zde přítomným obžalovaným, uplynulo hodně let. Vracím-li se teď k tomu, uvědomuji si, že moje nedávná policejní výpověď nemusí být objektivní, jelikož si už leccos z minula přesně nepamatuji. Možná jsem v ní podlehl pocitu ukřivdění víc, než jaká byla skutečnost. Tím bych mohl poškodit obžalovaného…“

Svědek ještě nedomluvil a v soudní síni se ozvaly výkřiky, označující ho za zbabělce a zrádce. Soudce několikrát vyzval k pořádku, ale marně. Přerušil tedy jednání a rozhodl v něm pokračovat jindy.

Dřív než odvedli obžalovaného, maminka a Petr mu stačili zamávat. Pak společně s Romanou počkali, až se síň vyprázdní a vyšli před soudní budovu. Tady bylo živo. Na otce Romany doráželo několik novinářů dožadujících se rozhovoru.

Otec zarytě mlčel. Až posléze s lehkým nadhledem prohodil:

„Když je vám málo, co jste slyšeli u soudu, napište třeba, že pravda a láska ve mně zvítězily nad lží a nenávistí.“ Nato se energicky prodral z obklíčení novinářů a důstojně odcházel.

Romana ho doprovázela vzrušeným pohledem. Když se jí otec začal ztrácet mezi lidmi na chodníku, rozběhla se za ním. Maminka a Petr Romanu pomalu následovali.