KAREL SÝS

Kniha Emila Hrušky AKTOVKY V DĚJINÁCH (Epocha, Praha 2015, 112 str.) vznikla spojením trpělivého bádání v archivech a skvělého smyslu pro gradaci děje, ale i pro situační komiku. Války, převraty, politické podrazy a komika? Ano, jde to dohromady docela dobře. Aktovky kolem Heydricha, Aktovka lajdáckého špióna, Aktovka nešťastného kurýra, Aktovka s dolary KGB… tyto kapitoly mohou probudit děsivé vzpomínky, ale nepostrádají černý humor. Kniha samozřejmě obsahuje i příběhy velmi neveselé: Aktovka „doktora Smrti“, Palachova aktovka, Aktovka Dubčekova…

Každý čtenář si na svou aktovku přijde!

Nejvíc aktovek hrálo roli v atentátu na Heydricha.

Například: co měl Heydrich v aktovce, kterou si tak křečovitě hlídal ještě při ošetření na Bulovce? Jednu z teorií formuloval historik Čestmír Amort. Píše, že 26. května 1942, čili den před atentátem, sestavil Heydrich poslední hlášení, které tentokrát neposlal jako obvykle Martinu Bormannovi, nýbrž ho hodlal druhý den osobně předložit Hitlerovi „současně se dvěma dalšími závažnými dokumenty“. Jaké to byly dokumenty, Amort nesděluje, a je sporné, zda jejich obsah znal.

Hruška našel neznámý dokument o Gabčíkově aktovce – zprávu SD Frankovi o procesu s Gorazdem a spol. Při procesu působil německý tlumočník pochybné kvality. Když byla Gabčíkova milenka vyslýchána k obsahu jeho, tj. G. aktovky, tlumočník překládal slovo „bomby“ jako „vejce“ ve smyslu varlata. A odpověď oné dívky přeložil tak, že Gabčík jí řekl, aby na ně nesahala, že by se něco mohlo stát. Přítomní čeští novináři prý přes vážnost procesu málem pukli smíchem!

Ovšem musel to být smích mefistofelský…

Z celé obsáhlé knihy se zaměřme jen na Hruškův objev dosud neznámé aktovky, která sehrála v pátrání po pachatelích pouhý štěk. Anebo byla významným kamínkem v mozaice a gestapo ji bagatelizovalo z alibismu?

Emil Hruška objevil fantastickou postavu – pošťáka Josefa Mikotu, který byl zatčen, an fotografuje dějiště útoku. (Hodí se připomenout, že podle nepříliš přesvědčivého svědectví Ladislava Vaňka alias Jindry atentát tajně filmoval plukovníka Plass!)

Robert Gies, šéf Frankova sekretariátu, poslal 26. června 1942 („když už bylo vymalováno“, jak trefně píše Hruška) šéfovi protektorátního gestapa Geschkemu zprávu:

„Krátce po atentátu na SS-Obergruppenführera Heydricha se jistý Josef Mikota z Prahy-Strašnic pokoušel fotografovat vůz obergruppenführera Heydricha. Jmenovanému byly na pokyn SS-Obergruppenführera Franka odňaty veškeré v jeho držení nacházející se předměty. Tento materiál vám zasílám s prosbou o prohlédnutí a – v případě, že tento materiál může být vydán – o jeho vrácení jmenovanému. Heil Hitler!“

A připojil „Obsah aktovky zajištěné na místě napadení SS-Obergruppenführera Heydricha“, kterýžto fascinující seznam sice prodlouží recenzi, ale dozajista zaujme nejen historika, psychologa, ale i pozorného čtenáře:

1 aktovka (hnědá, kožená)

1 termoska

1 brýle se zlatou obroučkou (firma Pokorný optik, Praha II, Karlovo náměstí 9)

1 foukací harmonika zn. Echo luxe

1 síťovka

1 kapesní nůž v koženém pouzdře

1 svazek s pěti klíči a mosazným přívěskem „Mikota“

1 fotoaparát Rolleiflex č. 293138

1 nástavná čočka pro foto č. 453944 zn. Zeiss

1 sluneční clona s nástavnou čočkou a žlutým filtrem a koženou stěrkou

1 lahvička „Cibalgin“ 15 ccm

1 pilníček na nehty s pouzdrem

1 porce sulcu

1 bramborový moučník

½ vymačkaného citrónu

1 pinzeta

1 lžíce (bakelit)

1 škrabka na brambory

1 papírový motouz

1 noviny Veřejná služba

3 papírové obálky

1 účet z pokladny

1 lístek s poznámkami

1 gumová hadička

5 kalendářů

1 ochranná krytka pro foto

1 obal se závěsným očkem

1 náprsní taška s papíry

1 občanská legitimace na jméno Mikota

1 průkaz ke vstupu do prostorů pošty

1 legitimace na tramvaj

1 rukojeť od dětské pistole

1 služební předpis pro provoz pošty

1 zápisník

různé kontrolní ústřižky

Právem Hruška komentuje seznam: „Snůška předmětů až surrealistická.“

Bretonova charakteristika surrealismu coby „náhodného setkání deštníku a šicího stroje na operačním stole“ je proti Mikotově aktovce vskutku nedomrlá a setkání sulcu a foukací harmoniky na stole gestapa svědčí o českých kořenech nadrealismu.

Vzápětí se vynoří otázky: Jak mohl Mikota přežít, nezatčen a neuvězněn, vždyť na pověstné červené vyhlášky se lidé dostávali za pouhé slůvko? Jak mohl bezprostředně po činu beztrestně fotografovat zdemolovaný protektorův automobil, když prastará policejní poučka praví, že vrah se nutkavě vrací na místo činu?

Navzdory pověstné gestapácké pedanterii se nedozvídáme nic o obsahu „poznámek“, ani o tom, co stálo na „účtu z pokladny“ či na „různých kontrolních ústřižcích“…

Emil Hruška přirozeně pátral po nositeli famózní aktovky, která musela být nafukovací.

Když kniha o historických aktovkách teprve vznikala, napsal mi o svém hledání:

„Nemohl ‚atentátník‘ s dětskou pistolkou Mikota bydlet ve Strašnicích v dnešní Uhříněvské ulici č. 808? Tedy mohla být tato ulice, resp. její část dříve Třídou krále Jiřího? Tentokrát jsem vyšel z gestapem uváděného čísla popisného (808) a zápisů v katastru nemovitostí pro Strašnice.“

A později:

„Číslo popisné 808 může být pro Strašnice jen jedno. A ten dům je na Uhříněvské. Jen jsem popletl zdroj – nikoli gestapo, ale pražský adresář, kde stojí, že jistý Mikota Josef, úředník, bydlel v Praze XIII (což byly Strašnice), č. 808. Jiný Mikota ze Strašnic v adresáři není a gestapo také uvádělo, že Mikota byl ze Strašnic.“

Emil mne chtěl zapojit do pátrání. Přiznám se s nefalšovaným studem, že jsem se do Uhříněveské ulice dodnes nevypravil. Zato jsem navštívil Poštovní muzeum. V seznamu poštovních zaměstnanců za protektorátu bohužel žádný Josef Mikota nebyl k nalezení. Narazil jsem však na tento záznam:

„Josef Mikoda, poštovní tajemník, pošta Praha 7, narozen 18. března 1906, v poštovní službě od 14. října 1924, s úspěchem vykonal zkoušku administrativní, poštmistrovskou atd.“

Že by se gestapo přepsalo?

Jedno je jisté: Dnes by Mikotovi ani Mikodovi dětská pistolka neprošla!