ALEXEJ MIKULÁŠEK

Tvorba hudebníka, slovesného performera, básníka, textaře, novináře, politického aktivisty, stoupence bodyartu, tzv. levičáckého extremisty etc. etc. Pavla Josefoviče Hejátka (narozen 1975 v v Rakovníku) byla vždy doprovázena kontroverzemi, k nimž zadávali podnět nejen konzervativci, ale i samotný autor svými básněmi, tetováním, piercingem, písněmi a publikovanými politickými názory (tedy stanovisky), které iritovaly šosáky a strážce establišmentu místního i toho za hranicemi naší „nové vlasti“ (tedy Evropské unie).

Dalo by se říci, že měl štěstí kopec, když byl jen vyslýchán a sledován, protože před „hard power“ by ho nezachránily ani seznamy publikovaných děl, udělené ceny či petice, které by spořádaně žádaly jeho propuštění. I tak jsou každá jeho nová kniha nebo článek pozorně sledovány nejen jeho stoupenci. A proč o tom píši? Protože ti i oni byli jistě překvapeni už sbírkou Věchýtek Kasandřin (2012, sebejistými hlupáky zle ztrhanou), natož pak novou sbírkou nazvanou RZI PLÁNÍ UROUHANÝCH, která vyšla v listopadu loňského roku v pražském nakladatelství Bondy s ilustracemi Evy Rozkošové (ISBN 978-80-87663-01-1). Zasvěceným doslovem – interpretací ji opatřil dnes už nestor literární vědy Milan Blahynka.

Strukturalisté by na její okraj možná napsali, že vypjatá sociálně kritická gestace byla zákonitě vytěsněna nostalgicky tklivým zklidněním, tematika politická byla vystřídána intimní lyrikou, velká sociální témata byla odsunuta na okraj osobní problematikou, a to snad podle kyvadlového (nebo i jinak re-aktivního) modelu-efektu. Literární historici by možná vedli paralely mezi „mladými“ radikály, revolucionáři a buřiči, a „staršími“ konzervativci, zmoudřelými a nad mládím lámajícími hůl (tedy vlastní rezavý meč). Mohli by operovat četnými podobnými literárními „jevy“ v minulosti české (osud tzv. anarchistických buřičů, V. Dyka, F. Šrámka, F. Gellnera…) nebo evropské (osud tzv. jezerních básníků, v mládí stoupenců francouzské revoluce; a hle, W. Wordsworth dokonce přijal sinekuru dvorního básníka!). A věční strážci ideové čistoty psaní „v mezích zákona“, s nitrem-vnitrem profesně zdatným, by pokývali hlavou, že konečně další „blbec“ snad dostal rozum: nakonec snad pochopil, že hlavou zeď neprorazí a „chcát proti větru“ se nevyplácí. A za starého Rakouska jsme naučili takové… jako za republiky…, a za Němců a za Husák… jako za Havla a Klause: stačí, když neměli za co zaplatit účty. A možná dá ten hlupák veršíkům sbohem, a protože úplně neschopnej není, to nééé, začne třeba vymýšlet reklamní slogany nebo komentáře pro Českou televizi. Když mu dáme příležitost, ovšem.

A na první pohled jako by těm i oněm dával autorův vývoj zapravdu. Žádná bezručovská gesta ani jiné /sebe/stylizace, žádné analytické vhledy do tkáně zločinu (o globalizaci svého báječného modelu usilujícího Západu, pokryteckého, parazitního a autoritářského). Žádný ironický úsměšek, osvobodivý smích, zraňující výsměch, politické perziflážní divadlo.

V názvu sbírky čteme dvě slova, která jsou domnělým klíčem k dalšímu. Je to slovo „rez“ a „rouhání se“. Jako by na vše, čemu se Hejátko rouhal, padla plíseň či rez, hlodající pomalu, ale jistě. Ale změna tématu ještě neznamená změnu hlediska a poetiky. Dominovala-li sbírkám jako Hlenobytí, Pomníky z asfaltu nebo V prachu dvaceti let… politická deziluze, rozežírá zde básníkovo srdce (přesněji – srdce představeného lyrického subjektu) deziluze milostná. O to horší, že se dotýká jeho nitra bezprostředně, že ji nelze ignorovat, vysmát se jí, setnout jí hlavu. Můžeme ji ukázat, předvést ji, ale to neléčí ani rány nezahojí, právě naopak. Stává se nekonečným palivem ohniště smutku, onoho perpetua mobile sbírky. V opozici vůči pornografizaci české milostné poezie je ta hejátkovská nemilosrdně milostná poezie výrazově i jinak jemná, poeticky heboučká (ne však upejpavá!), reaguje na „zázraky důvěrnosti“ (s. 70) a chtěla by tematizovat ideální vzájemnost partnerů, onoho „patření si“, jenže tato vzájemnost byla nahrazena jiným pocitem a emotivním děním, vyjádřeným metaforou „osiřeli jsme (si).“ (s. 5) A mezi těmito dvěma póly je napnut milostný svět.

Tematizovaným (či vnitřním) adresátem Hejátkovy sbírky nejsme my jako čtenáři, ale nejmenovaná žena, krásná „sans merci“, oslovovaná v druhé osobě jednotného čísla (nikoli jménem, občas zástupně, např. „Princezno / z věže“, s. 166), odcizující se a snad nadobro odcizená, konturovaná jen zraňovanou optikou svého (byvšího) milence: vzpomínkou i zpřítomňujícím dialogem. A čteme tu na více než sto sedmdesáti stranách virtuózní básnický koncert volného verše (všiml si toho i Milan Blahynka připomínající jeho vokalickou a hudebně rýmovou instrumentaci, neologickou a vůbec poetickou hodnotu), ačkoli s omezeným počtem hudebních nástrojů, ačkoli nejednou jedno- či dvojstrunných. Nekonečné variace a návraty jednoho a téhož kontrapunktického leitmotivu, okolo něhož krouží ty vedlejší. Ale ne fuga, ne Ravelovo Bolero, to vše bez zřetelného kontinuitního stupňování, ten monologický melický Smutek je jako had požírající svůj ocas. Není úniku z přesily smutku, nebo ano? „V písku zrn je více nežli hvězd.“ (tamtéž)

Spíše než o básnickou sbírku jde o lyrickou poému s kruhovou nebo cyklickou kompozicí a vracejícími se motivy; jednotlivé básně jsou pak jakýmisi kapitolami či odstavci. Ožívá zde cosi z ducha antické milostné poezie, byť láska není přímo pojmenována jako choroba, nemoc, šílenství (Sapfó, Platón). Láska ovšem není ani virtuální umělecké „soutěžní“ téma (Ovidius, Vergilius), ani téma literární kurtoazie či naopak dekadence. Vítězí v ní ten, kdo miluje méně?

Umění hláskové instrumentace má kořeny minimálně barokní (u nás F. Bridel či F. Kadlinský). Živoucí úžas nad zázrakem smyslů má u nás mistra ve Františku Hrubínovi. Ale výčet paralel nebo vlivů by byl vcelku náhodný a málo produktivní, protože ať už se Hejátko inspiroval kdekoliv, dává touto sbírkou všem najevo (jakkoli nebyl hlavní smysl jeho „psaní“ sobě či někomu něco dokázat), že je především básník! Další přívlastky, v souvislosti s jeho jménem často zmiňované (aktivista, rebel, performer, extremista, provokatér etc.), jeho status umělce nezakládají, jakkoli s ním nejsou v rozporu.