ALENA VOLKOVÁ

Zamyšlení nad publikací Tripolis Praga – Die Prager Moderne um 1900 (pokračování z LUKu č. 21 /2014)

V šesté kapitole se autoři věnují pouze židovské národnosti a jejímu kulturnímu rozvoji, vždy spojenému s otázkou náboženství. V úvodu konstatují, že „směřování na Sion“ není žádný moderní výmysl, nýbrž základ náboženského myšlení židů v diaspoře. Vyvinulo se v reakci na politicky motivovaný antisemitismus. Je spojeno s osobností básníka a prozaika Theodora Herzla, jenž pod bezprostředním vlivem soudního procesu proti židovskému důstojníkovi A. Dreyfusovi vytvořil teorii o židovském státě (viz stejnojmenný román). V r. 1903 byla tato myšlenka – jak vzpomíná Štefan Zweig – na světovém sionistickém kongresu bouřlivě přivítána především východoevropskými židy, takže Herzl, i když „zcela syn západu“, se náhle ocitl na vrcholu hnutí, „jehož silné kořeny ležely úplně na východě /…/“. Po pogromech v Kišiněvě i on vážně pomýšlel na vystěhování židů do Britské Ugandy. Herzlovo jméno je navždy spojeno s hnutím, které nově nastolilo otázku židovské identity v období zrovnoprávnění židů také v „západožidovském“ světě, a to „židovské renesance“.

Dalších několik hesel je věnováno postavení pražských židů mezi národnostmi.

A. Teufelová ve svém hesle referuje o textu T. Herzla otištěném ve sborníku Das Jüdische Prag (Židovská Praha) r. 1897 a o 20 let později v časopise Selbstwehr (Sebeobrana). Herzl v něm formuloval svou kritiku tradičního kosmopolitismu pražských židů. Ti podle jeho slov mohli rezignovat na vědomí své židovské identity. Ve druhém textu se už projevuje nové židovské sebevědomí, které považuje tzv. iluzi moderní asimilace i v Praze za překonanou. Pozice pražských židů byla jasná. Patřili zde vždy k horní německé vrstvě. Kolem r. 1900 se zdála spolupráce s německou a českou většinou reálnější než Herzlova slova, že Židé se musí spoléhat na svou vlastní identitu.

V dalším hesle autoři (A. Teufelová a L. Udolph) uvádějí statistické údaje o židovské národnosti. Kolem r. 1890 žilo v Praze 74 % německy mluvících Židů proti 45 % v r. 1900. Existovala tendence hlásit se ve větší míře k Čechům, ovšem diktovaná nejen obavou z jejich antisemitismu a ztráty české klientely. Totéž lze uvést o některých židovských intelektuálech, takže kupř. Albert Österreicher publikoval pod pseudonymem Vojtěch Rakous. Postupně hledalo toto hnutí možnost publikace. Od r. 1881 vydával Spolek českých akademiků-židů svůj Kalendář českožidovský. Do spolku patřili i etničtí Češi, kupř. L. Stroupežnický, S. K. Neumann, K. Čapek aj. V letech 1894–1907 vydávala Národní jednota česko-židovská jako svůj orgán České listy, první česko-židovský týdeník. Byl znám úspěšnou kampaní, v jejímž důsledku bylo uzavřeno v r. 1906 na území Čech 52 německo-židovských škol. Po jejich zastavení a pod vedením spisovatele V. Vohryzka se stal Rozvoj, časopis spolku Pokrokové židovstvo, vedoucím listem česko-židovské asimilice a byl jediným listem psaným česky, odmítajícím programově antisemitismus.

Báseň Friedricha Adlera Der deutsche Jude (Německý žid) je postavena na tezi o německo-židovské kulturní symbióze v období moderny. Židé velmi podporovali německou kulturu. V Německém Casinu a v Německém domě reprezentovali německojazyčnou kulturu Hugo Salus a F. Adler, tento dosud nedoceněný Goethův následník v Praze.

Noviny liberálního německy mluvícího měšťanstva Čech Deutsche Arbeit (Německá práce) otiskly v roč. 1907/8 stať Huga Herrmanna Zur Judenfrage (K židovské otázce). Vyjádřil v ní své stanovisko k rozpolcenosti mladší židovské generace ohledně přiznání se k židovství na straně jedné a etablování se v německé kultuře na straně druhé. H. Herrmann se přiznal k sionismu a k židovské emancipaci, ovšem nevylučoval spojenectví židů s Němci, neboť také tvrdil, že sionismus a němectví nejsou žádné protiklady. Vědomě přitom vycházel ze zkušeností svého rodného města – Prahy, kde „jsou židé tak početní, že působí i na árijce i na židy.“

V dalším oddíle kapitoly představují autoři především podrobněji časopis Selbstwehr. Začal být vydáván 1. 3.1907 jako „samostatný židovský týdeník“, který si kladl za cíl nebýt „žádný stranický list, nýbrž co možná nejnovější věrný obraz všech jevů židovského života v naší zemi a říši“. Současně měl být chápán jako „protest“ a „program“, jako „vyhlášení války všemu tlejícímu, polovičatému, línému v židovství“. A. Teufelová v textu zmiňuje především článek signovaný pseudonymem Niels, který proklamoval zásady Herzlovy politické linie. „Ano, jsme jeden národ, máme vůli a cestu, cestu ke svobodě ve své vlasti.“ Za týmž účelem bylo založeno první sionistické sdružení Prahy Barissa. M. Brod chápal poslání židovského národního hnutí a sionismu jako nové osmyslnění slova národ.

Také židovské hnutí prožívá rozmach, židovské spolky byly – stejně jako německé – jen zdánlivě nepolitické, ve skutečnosti sledovaly přinejmenším dva politické cíle: obranu proti antisemitským nepřátelům a upevňování nového židovského sebevědomí. Jako příklad může sloužit Židovský tělovýchovný spolek Prahy.

Světová válka postavila otázku národního sebeurčení na první místo. V tomto duchu byl psán i úvodník prvního čísla časopisu Jüdische Nachrichten (Židovské zprávy) z 5. 4. 1918. Jeho autorem byl Ludvík Singer, o několik měsíců později prezident židovské národní rady Československa. Válka se stala argumentem pro sionistickou změnu v česko-židovském hnutí, znovu se objevily tři základní požadavky: založení vlastního židovského státu; kulturní sebeuvědomění; občanské a politické zrovnoprávnění židů v diaspoře. Singer spatřoval předobraz národního obrození v mladém českém národě, spatřoval naději v malém národě, se kterým chtěli židé v budoucnu žít na bázi skutečné rovnoprávnosti. Toto se bohužel v prvních letech první republiky nepotvrdilo.

Už 22. 3. 1907 došlo k antisemitským nepokojům v Rumunsku, o kterých zevrubně referovala Sebeobrana: zprvu chtěla zprávami vyvolat kampaň na pomoc trýzněným židům na východě. Později se obracela k západním židům, přesvědčovala je, že spásu najdou v sionistech, pogrom se tedy stal prosionistickým argumentem. Když slyšeli pražští židé totéž o Černovci, hl. městě Bukoviny a centru asimilovaného židovstva (žilo tam r. 1910 30 % židovského obyvatelstva), kteří byli německy naladěni, museli být krajně znepokojeni a muselo jim to znít jako vzkaz „bezprostředně v našem středu: nestojíme stranou a nemůžeme se distancovat“.

Několik dalších hesel autoři věnují osobnosti a dílu Maxe Broda, povoláním právníka, po studiích zaměstnance ředitelství pošt. Dodávají, že už během studií hrál roli „impresária“ moderny a to nejenom proto, že organizoval přednášky ve čtenářských a řečnických halách, ale brzy se objevily jeho první texty v Jung-Prager (Mladý Pražan), stejně tak v mnichovském Jugend (Mládež) a v prvních časopisech expresionistického hnutí. Mladí v Čechách měli pocit, že představuje světu první výrazný talent německé literatury v Čechách a že díky němu Čechy přestávají být provincií. Úspěchu svých děl využil k „uhlazení cestičky“ svým přátelům F. Kafkovi a F. Werfelovi. Jeho romány: Schloβ Nornepygge (Zámek N.), 1908; Ein tschechisches Diensmädchen (Česká služka), 1909; Jüdinnen (Židovky), 1911; Arnold Beer. Schicksal eines Juden (A. B. Úděl žida), 1912, vycházejí z tzv. indiferentismu dekadentní kultury, a přesto se postavení a poslání Čechů a židovstva stalo Brodovým životním tématem. 20. 1. 1917 napsal M. Buberovi o sobě jakožto německém básníkovi, že necítí žádný vztah k německému písemnictví. „My židé pojímáme němectví přece úplně jinak než skuteční Němci.“ Brod navazuje na sionismus, kupř. románem Reubeni, Fürst der Juden (Reubeni, kníže židovské). Také v desetiletích po válce zůstává objevitelem – nejen v literatuře, také v hudbě. Angažoval se pro Haškova Švejka i Janáčkovy opery. Vedle toho vzniká bohaté literární dílo – romány, dramata, básně, eseje a autobiografie. Od r. 1924 byl kulturním referentem na prezidiu ministerské rady ČSR, v letech 1929–39 byl literární a hudební kritik Prager Tagblatt (Pražský deník). V r. 1939 emigroval do Palestiny, kde působil jako divadelní a hudební kritik a dramaturg divadelní společnosti Habimah.

W. Schmitz referuje ve svém hesle o prvních dvou Brodových básnických sbírkách vydaných pod názvy Der Weg des Verliebten (Cesta zamilovaného), 1907 a Tagebuch in Versen (Deník ve verších). C. Hoffmann, jeden z recenzentů první sbírky, byl rozhořčen touto knihou, která musí člověka „vysokou měrou popuzovat, nudit svým tlacháním a rozčilovat“. O. Pick svou recenzi v Aktion (Akci) nazval Pěvec lásky. V první sbírce objevil „troubení smyslného jelena v říji /…/ ozářené chladnou něhou do krásy.“ Vedle odvážných básní s velmi poučnými názvy typu Máš krásné zuby, Tajle , Krk a ramena se tu setkáme i s básní Der Indiferente besinnt sich (Indiferent se rozpomíná), která si pohrává s pokušením nemoci, jak tomu bylo v kontextu evropské dekadence, ovšem pro – jako dítě často nemocného, nyní zdraví nadevše milujícího – Broda to znamená autobiografickou reflexi: komplementárně k tomu vypráví v próze Indiferentismus ve svazku Tod den Toten (Smrt mrtvým) vypravěč o své známosti s nemocným chlapcem Lo.

V dalším hesle autor analyzuje román Die Jüdinnen a uvádí, že pro Broda znamenal obrat k etice. K hlavním postavám díla patří Hugo Rosenthal, Irena Popperová, Olga, antisionista Nussbaum. Děj se odehrává v Teplicích. S tímto „ansámblem figur“ podnikl Brod první pokus objevit židovský národní charakter v moderně, podle deníkového zápisu to byla odpověď na kulturně sionistické řeči M. Bubera v Praze. Nejpronikavěji působí podle K. Hillera, autora stati v Herder-Blätter, Irena, posmívající se „modrým punčochám“, „plná citů a kousavá, sebeironická a namyšlená, monarchisticky přemýšlivá, šarmantní ve společnosti, domácká, hysterická, fascinující a nespolehlivá, bez exaktnosti ve vzdělání a žádostivá matematiky, plná apercus i plochá.“ Konfrontovala Huga s „tragikou jedné dívky dneška“.V jejích chybách a slabostech spatřoval obecně „smutný osud dívek, těch židovských najmě, které nebyly vychovány pro jiný účel než sňatek. Pokud se to nepodaří, bloudí životem s neúplným vzděláním.“ Vše vrcholí scénou sporu a hádky celé lázeňské společnosti – ovšem lázeňská dovolená končí, život jde dál. V Praze Hugo potkává Irenu opět zasnoubenou s dr. Taubelisem, kterému se v lázních posmívala. Přes všechny omyly zůstává miláčkem vypravěče tento mladý, idealistický a poněkud pomýlený Hugo. Na cestu životem mu přeje, aby se snažil, bojoval, šel vpřed.

Další Brodova sbírka z r. 1918 nese název Das gelobte Land (Země zaslíbená). Autor v ní zaujímá zmužilé stanovisko vůči válce. Cítí odpovědnost člověka za vesmír. „Dej své srdce – dají se ti sféry.“

Už několik dní po objevení prvního čísla časopisu Der Jude (Žid) prosil Brod vydavatele M. Bubera, aby v něm vyhradil pevné místo západožidovskému básnictví. Základem tohoto byla teze, že ono není součástí německé, ale židovské literatury – skupiny „židovských autorů německého jazyka“. Brod je rovněž autorem stati Unsere Literaten und die Gemeinschaft (1916/17) (Naši literáti a společnost), v níž poučoval své přátele – židovské literáty –, jak být národními autory, tj. židovskými v pravém smyslu toho slova. Užil zde i slova: „Dobrá vůle je umění, které chce být učeno.“ Sám Brod se mu učil a nyní „atestoval“ všechny, již podle něj trpěli nezájmem o společenství – od Werfela po Ehrensteina. Zvláštní postavení mezi nimi zaujímal podle Broda Kafka: Max svého přítele v tomto ohledu nekritizoval…

Pokračování v některém z dalších čísel LUKu