V každém novém románu přichází americký spisovatel John Irving s něčím překvapivým, ať už je o volbu látky, míru otevřenosti v přiblížení výbušné sociální problematiky nebo v novátorském odkrývání tabuizovaných témat. Věrný snad stále zůstává jen své lásce k divadlu, k Shakespearovi a v obdivu ke vždy připomínanému Charlesi Dickensovi, mistru společenské analýzy, modelujícímu postavy vybočující z běžných měřítek společnosti svým osudem nebo chápáním morálky.

Ve svém románu V jedné osobě se Irving věnuje sexuálním odlišnostem, na způsobu života svých hrdinů nic nezakrývá, je naprosto otevřený, ale nikoli lascivní, jeho obraz reality není pornografický. Místy je čtení velmi drastické, zvláště když přibližuje zoufalé osudy homosexuálů a bisexuálů v 80. letech, kdy USA byly tvrdě konfrontovány s tehdy novou nemocí AIDS. Ta zabila více mužů, než bylo obětí mezi americkými vojáky intervenujícími ve Vietnamu. Téma odlišnosti, kterým se Irving v knize zabývá a jehož vnímání chce u čtenářů více posunout do reálné a přirozené polohy, příhodně uvozuje citátem ze Shakespeara: „V jedné osobě hraji mnoho rolí, s žádnou z nich ale nejsem spokojen.“ Jde o dílo mimořádné, které provokuje k mnoha úvahám.

A zaujala mě také inscenace Shakespearova Hamleta v pražském Švandově divadle pod režijním vedením Daniela Špinara, který do hlavní role obsadil teprve čtyřiadvacetiletého Patrika Děrgela a tragédii přenesl do dnešní doby, do jedné krizí zmítané dánské rodiny. Režisér se nebojí tragické momenty vyvažovat i komickými vsuvkami, ale někde naopak předkládat tragickou situaci s velkou dynamikou (třeba šílenství Ofélie představované Zuzanou Onufrákovou). Patrik Děrgel si s postavou Hamleta poradil dosud nevídaným způsobem; ve svém výkonu střídá řadu poloh Hamletova vnitřního světa, mnohdy zcela protikladných, hrdinův analytický duch se střídá s šílenstvím, vše je však zpodobeno velmi civilně a kultivovaně. Silný dnešní pohled na Hamleta zajímavě dotváří náš pohled na tuto postavu, pomáhá lépe jí porozumět.

VLADIMÍR KOLÁR, spisovatel