EVA FRANTINOVÁ

„Víte co? Pojedeme zítra za Almou!,“ plánoval podle vyprávění maminky výlety do Vídně můj pradědeček. Vyučil se ve Vídni – v kavárně, ve které možná mluvil s Mahlerem i „jeho Almou“. Mohl mluvit i se spisovatelem Werfelem, s pěvci opery i malíři… „A mami, kdo byla ta Alma?,“ ptala jsem se maminky, která nedokázala odpovědět. Odpověděla mi až kniha Catheriny Sauvartové ALMA MAHLEROVÁ, kniha s podtitulem A vždycky budu muset lhát, kterou přeložila Irena Kozelská, a vydalo nakladatelství Argo.

„Bavilo mne putování po lidských duších,“ napsala Alma Mahlerová. Bavilo ji herectví: „Hráli jsme divadlo až do konce jeho života, abychom se ho nějak nedotkli,“ vyprávěla o posledních dnech Mahlerova života. Vystavila poslední skladatelovu partituru ve vitríně, partituru anotovanou bolestnými výkřiky pro zbožňovanou ženu, která mu unikala… Ovládala muže – jen ty, kteří mohli ovlivnit svou dobu. Sama nebyla bez uměleckých ambicí, ale život zasvětila budování mýtu kolem své osoby. Almě se přezdívalo „Vdova čtyř umění“, líčili ji ale také jako ženu plnou energie a šarmu. A také jako ženu, kterou ovládal antisemitismus – přestože musela prchat před nacistickým režimem. Přestože se vdala za dva významné muže židovského původu.

Německý spisovatel Erich Maria Remarque ji označil jako „královnu behediktýnky“. Alma měla sklon k pití a nakonec i sama přiznala, že to jediné ji učinilo šťastnou…

V mládí byla krásná a v jejím salonu se setkávala celá Vídeň – diplomaté, básníci, skladatelé, tenoři… Přicházela mezi ně v šatech ze zlatého lamé a ověšena šperky. Nepochybně inspirovala. Jako skladatelka neprosadila jedinou svou skladbu. Stala se umělkyní tvorby vlastního životopisu.

Kniha je jeho dobrým průvodcem. Přes kapitolu Ve stínu největšího rakouského krajináře, kde se seznámíme s otcem Almy – malířem, přes kapitoly Počátky vídeňské secese, První láska… a několik dalších: „Můj Gustav“, Frau Mahler, Alma Mahlerová- Werfelová, po kapitoly Z pohledu Alminých dcer nebo Nepřekonatelný antisemitismus, vede nás k Závěru, k závěru, nad kterým si říkám: jaká byla vlastně ona Alma, Alma, které bylo dedikováno mnoho hudebních děl – mezi nimi Mahlerova osmá symfonie, Zemlinského Písně, Korngoldův koncert pro housle, Alma za kterou občas jezdil i můj pradědeček?

Odpověď není a nemůže být jednoznačná.