Nedávno se mi dostala do rukou knížka vydaná nákladem vlastním – Milénium od Josefa Prskavce.

Sahám po ní ráno, sahám po ní večer. Tyhle verše mne magneticky přitahují. Padají do mne se sousty snídaně po šesté, loučím se s nimi ve 22 hodin. Možná tohle uchvátí i vás: „Chrám – malé nádraží. / Pod svatozáří / poslední zbylý host. / Z obrazů na stěnách / světci se tváří / jak jezdci na věčnost, / uvízlí v kolonách.“

Miluji malá nádraží. Třeba to ve Vraném nad Vltavou, kde jsem si v létě 1975 četla Hrubínovu Romanci pro křídlovku. Chodila jsem podél řeky až k nádraží, knížku otevírala a zavírala. Byla pro mne tehdy malým zjevením, zjevením, které se zas tak často neopakuje. Ale známe ho i z hudby – když malý houslista Bronislaw Huberman přijel i s rodiči z Polska, kde rodina prodala kvůli té cestě veškerý majetek, poprvé zahrát slavnému houslistovi Joachimovi do Berlína, Mistr ho nejdříve (téměř otrávený přívalem zázračných dětí u svých dveří) skoro odbyl. A pak – když slyšel první tóny houslí – se s pláčem vrhl k dítěti, aby ho objal… Objev nás prostě zvedne ze židle a jedna báseň stačí.

Tak to je moje kniha roku.

EVA FRANTINOVÁ, básnířka