MILAN BLAHYNKA
Pro většinu české kulturní veřejnosti byl Martin Reiner, zejména v době, kdy se na naší literatuře podílel pod občanským jménem Pluháček (po otčímovi), především jako mimořádně úspěšný nakladatel, který si tu a tam pod svým rodným jménem střihne knížku veršů nebo pak i prózy.
Jak ho jako autora nebrali dost vážně, to dobře dokumentuje spisovatelský Slovník (díl 2) z roku 1998, před nímž vydal už tři básnické sbírky, ale nebyl shledán hodným heslíčka v něm. Kdo měl však oči k vidění, nemohl už tehdy nevidět i v jeho bohaté práci redakční (Proglas), nakladatelské (Petrov) a organizační (přednáškový cyklus Škola poezie, každoroční Loď literátů a zejména bítovská a pak olomoucká setkání básníků), že je především básník – neboť jen básník má takový radar na tvůrčí talenty jako on, jen básník má donkichotskou odvahu pouštět se do projektů, jaké nezvládají často ani celé týmy školených odborníků, a jen básníka (byť třeba básníka prózy - Vančura, Milan Kundera) vyznačuje velkorysost a noblesa, příznačná pro všecko jeho jednání a počínání. Přitom je to zvláštní typ básníka, jakým byl Nezval a jakým je jak Kuběna (s nímž si Reiner rozumí jako málokdo a s nímž i spolupracoval), tak Sýs; básníka, v němž se pojí velká imaginace a svoboda se vzácnou racionalitou. Samozřejmě pojí i sváří.
Básník Ivan Blatný ho uhranul už v době, kdy byl čtyři desetiletí u nás víceméně tabu (jen 1968 vyšla reedice Melancholických procházek a 1985 o něm malé heslo v Lexikonu české literatury s poznámkou, že „emigrací se vyřadil z české literatury“), a to natolik, že ještě před listopadem 1989 se za ním dokázal vypravit do Anglie a už o něm psát a pak se k němu vždy znovu vracet; co pro něho stále znamená, vepsal do příběhu Lucka, Maceška a já (2009), v němž se vtělil do vypravěče Tomáše Mráze a básníka Macešku vybavil osudem a povahou Ivana Blatného. Po této próze o básníkovi s duší dítěte teď vydal bytelný svazek BÁSNÍK/ROMÁN O IVANU BLATNÉM (Torst, Praha 2014, 599 s.), který právem sklízí úspěch u čtenářů i respekt u kritiky.
Navzdory slovu román v titulu se o něm píše jako o „poutavém literárním dokumentu“, a jak napsal Ondřej Nezbeda v Respektu, mnozí zapochybují, zda „jde vůbec o román nebo spíš o monografii“ nebo knihu, jaké psali Truman Capote nebo Norman Mailer.
Není divu, Reiner nejenže pročetl snad úplně vše, co se o Blatném doposud napsalo, ale také vyzpovídal často obtížně dohledatelné svědky básníkova života, svědomitě si poověřoval i zdánlivě bezvýznamné detaily, důkladně probral rodinné zázemí, literární prostředí, v němž se budoucí básník od dětství a pak v literárním Brně třicátých let a za války a po ní pohyboval, propátral okolnosti jeho volby žít v Anglii, jeho místo mezi exulanty a pak způsob života v psychiatrických léčebnách, vztahy s ženami i neuhasitelnou potřebu psát.
Spádné, psychologicky dobře podkuté vyprávění usilující poznat a publikovat „pouhou pravdu“, neberoucí ohledy na nic a na nikoho, přebírá vlastně chování a jednání obdivovaného básníka a ústí v jednoznačný a přesvědčivý závěr, vyjádřený jediným slovem básník. Reiner průkazně dokládá, že Blatný, lhostejný, někdy až bezohledný vůči okolí a též k tomu, co se žádá, nosí a tvrdí, nedokázal a ani nechtěl být ničím jiným než básníkem an sich. Reiner záslužně vyvrací legendy a fámy, třeba o politické motivaci básníkova odchodu do exilu nebo o Blatném v psychiatrických léčebnách. Byl básník, ne blázen.
Reiner básník neodolal a do živého proudu fakt vytěžených z dokumentů vložil několik scén dokumenty nepodložených, vyfabulovaných nebo dokonce odporujících tomu, co bezpečně víme. Nedá se ani doložit ani vyloučit, i když je to krajně nepravděpodobné, že se za Blatným do léčebny vypravil Nezval během své návštěvy Londýna v létě 1956. Nezval Blatného měl rád (má ho rád i Reiner), a tak nic nebrání si „klidně představit“, že k setkání došlo a že proběhlo tak, jak je Reiner vypráví. Jinak je tomu u kapitolky Tak jsme to, Ivánku, přežili. Podle ní se už v květnu 1945 Nezval objevil v Blatného bytě na Obilním trhu, ale to je v rozporu s prokázaným faktem, že Nezval tehdy v Brně nebyl. V knize, jež se deklaruje jako román, mohla scéna beze všeho zůstat za cenu vskutku nepatrnou, stačilo připsat něco jako „tak to mělo a mohlo být, i když nebylo a Nezval se na jaře 1945 v Brně vůbec neukázal“. Román opatřený rejstříkem osob, jak tomu bývá u knih literatury faktu a u memoárů, plněji by splýval s hodnověrnou zprávou o básníkovi a jeho přátelích. Zvláštní však je Reinerova přílišná důvěra v historky z (až podezřele barvitých) vzpomínek Jaroslava Dreslera, už nikým dalším nepotvrzené, kontrastující s nedůvěrou ke vzpomínce Antonína Karlíka, o němž se sice jeho spoluvězeň z Pankráce Nezval „nikde nezmiňuje jediným slovem“, s nímž si však v letech 1945-1950 korespondoval.
Ale to jsou koneckonců jen drobnosti, které neubírají na významu živě napsané knize. V meritu věci, v důkazu, že Blatný byl jen a jen básník, a to i za dlouhých let v Anglii, jež Reiner prozkoumal vskutku objevitelsky, je jeho kniha neobvykle přesvědčivá.