1. Po sbírce Petra Kukala 52 slok, oceněné Unií českých spisovatelů, je objevem roku sbírka Josefa Prskavce Milénium (vlastním nákladem autora). Prvotinu vydal v roce 1989 v mladofrontovní edici Ladění a pak ještě několik sbírek skromným samizdatem, aby se vynořil jako básnická hvězda první velikosti! S nevídaným citem pro váhu a místo každého slova, téměř bez metafor, předestřel užaslým čtenářům (kterých může být, žel, jen nepatrný počet) obraz tohoto bídného světa v celé nahotě. Kniha, o níž režimní kritici zarytě pomlčí, i kdyby se jim náhodou dostala do pazourů. Jejich ostuda!

2. Tři knihy literatury faktu. Zdeněk Hrabica – Tváře bez retuše (nakladatelství Dialog, Litvínov). Kniha by se mohla stejně trefně jmenovat Padni komu padni. Defilé protagonistů nejnovějších českých dějin v zářivých i ostudných rolích!

Jiří Padevět – Průvodce protektorátní Prahou (nakladatelství Academia, Praha). Krok za krokem projdeme město, které tu a tam bezostyšně kolaborovalo, většinou bojácně mlčelo, ale také hrdě vzorovalo teutonům, po nichž se dnes mnohým začalo stýskat. Procházíme ulice a domy, z nichž ještě nezmizely památníčky hrdinů „Věrni zůstaneme!“, zatímco město je už dávno nevěrné a líže ruce staronovým pánům, co se ho tentokrát zmocnili suchou cestou.

Emil Hruška – Peripetie sudetoněmeckého principála (nakladatelství Futura, Praha). V době, kdy Česko leze západním sousedům do řitě, Hruška skrze rozbor osoby Konrada Henleina boří mýty o prvním pokusu Říše založit Euroříši národa německého.

3. Na letošek připadající 50. výročí Divokého vína. Ludvík Hess tenkrát asi nepředpokládal, že založil časopis – školu, jíž projdou nesčetné třídy českých básníků, pětkařů i premiantů. Naproti tomu se Obrys-Kmen svého červnového dvacetiletého jubilea nedožil, byv zrušen jedním ze svých zakladatelů. Ale i tak mu věnujme tichou vzpomínku s přáním, aby se jeho následník LUK, který se rovněž chlubí starým rodokmenem, dožil aspoň stáří Divokého vína.

KAREL SÝS, básník