JAN JELÍNEK

Ve studii Božena Němcová bojující nazval Julius Fučík naši milovanou spisovatelku převratným zjevem, který odvážně porušil morální i literární konvenci a šosáctví tehdejší doby. Vyznamenává ji titulem slovesná buřička, že provádí literární revoluci a dbá jejích výbojů důsledněji než mnozí, kteří přišli po ní. Jen proto se může stát zakladatelkou moderní české prózy… V lidovém bytí jsou i kořeny jejího vědomí. Pokračuje tu vlastně v činnosti prvních buditelů, čerpajících z lidové mluvy zdraví českého jazyka… Hledá smysl svého života… ve službě národu.

Fučík cituje touhu Němcové, která spočívá v duši mé jako kapka, která nevysychá ani neodtéká, ale věčně se třpytí jako diamant. Je to ona touha po neskonalé Kráse a Dobru, je to ona touha, která člověka z prachu povznáší… Touha ta spojená s láskou, láskou opravdovou, ne k jedné osobnosti, ale ku každému člověku, k veškerému lidstvu, láska, která nežádá odplaty, nalézajíc sama v sobě vše, snaha státi se vždy lepší a Pravdě se sblížiti, to je můj ráj, moje štěstí, můj cíl. To mi dodává síly, to mne blaží, a bez té lásky, co bych byla? A závěrem studie Fučík píše: Božena Němcová není jen sladká, okouzlená duše, jen spanilá žena se srdcem bez konce toužícím a s nepochopitelně krutým osudem. Také ne jen trpitelka, hodná pozdní a nepotřebné lítosti. Ale i dušeodvážná, žena nová, s krásným, nejlidštějším srdcem buřiče a s osudem bojovníka.

A právě tyto vlastnosti autorky Babičky, V zámku a podzámčí, Obrazů z okolí domažlického, Pohorské vesnici a dalších děl, spisovatelky, která statečně dokázala položit na rakev Karla Havlíčka Borovského trnový věnec, v ní klíčily a rostly i v malebném městečku Polná na Českomoravské vysočině. Tady mladičká Němcová žila dva roky v letech 1840 až 1842 u Antonína Bezstarosty v domě číslo 47 u hlavního náměstí. Přišla sem již jako dvacetiletá matka se dvěma dětmi a třetí ratolestí na cestě. V Polné se poprvé seznamuje s českými knihami a naplno jí vroucně proniká k srdci duch českého národa, neboť předtím byla spíše formována německou literaturou. O tomto přerodu svědčí i dopis, adresovaný přítelkyni Veronice Vrbíkové.

Pobyt v Polné měl rozhodující vliv na literární tvorbu Boženy Němcové, na její vlastenectví, které v ní také roznítil například místní knihkupec Antonín Pittner, jenž si dopisoval s Josefem Kajetánem Tylem, kaplan Josef Seidl nebo polenský kaplan Josef Tapina Khun. Právě on křtil 19. června 1841 další z Němcových dětí, dcerku Theodoru. V Polné zastihuje B. Němcovou i velice smutná zpráva o úmrtí její milované babičky Magdalény Novotné.

A s Polnou je prolnut osud další slavné postavy: rodáka a obchodníka Gustava Vítka. Poleňáci jsou na jeho odkaz hrdi stejně jako na odkaz Boženy Němcové. I on, prostý člověk, měl v sobě mnoho z její touhy být užitečný lidem a miloval svůj národ. Je vnukem polenského rodáka Antonína Pittnera, přítele spisovatelky B. Němcové. Pittner byl velký vlastenec, kronikář a písmák, vážený starosta města s přirozenou autoritou, obchodník s knihami a dopisovatel Květů českých. A Gustav Vítek po svém dědovi zdědil i lásku ke knihám, hrdost patriota. Profily obou mužů vylíčil rovněž zdejší rodák, badatel, fotograf a publicista Jan Prchal v exkluzívní publikaci, nazvané 100 let Husovy knihovny v Polné.

Gustavova maminka byla dcerou A. Pittnera, činitele lidového obrozeneckého hnutí. Vítkův dědeček Pittner ve 40. a 50. letech 19. století zasílal za vydatné pomoci rozličných putujících řemeslníků – kolportérů obrozeneckou literaturu do míst od Hlinska přes Vysočinu až na Dačicko a Znojemsko. Pomáhal zakládat české knihovny – například v Jihlavě. A jablko se nezakutálelo daleko od plodného stromu. Vnuk Gustav se směle vydal v dědečkových šlépějích. Blahodárný vliv na něho také měla spisovatelka Vlasta Pittnerová – sestra jeho maminky. Gustav se stává členem a propagátorem bezvěrecké organizace Volná myšlenka, založené roku 1880 v Bruselu. V roce 1904 vzniká její česká sekce v Praze.

A Gustav Vítek, též nakažen ušlechtilým virem dobročinnosti a ryzího vlastenectví, zakládá 1. listopadu 1914 Husovu knihovnu v Polné. Zlatá muška štěstěny však nad ním poletuje a bdí a dopřává mu, že jako voják přežívá krvavá jatka první světové války.

Knihovna velkého církevního reformátora mistra Jana Husa se nachází na polenském Sezimově náměstí v domě číslo 9. Dům městu věnovala roku 1903 Marie Stuartová, žena se zlatým srdcem, jak má zvěčněno na svém náhrobku na polenském hřbitově. Stuartová je vskutku hodna obdivu. Zdejší Husova knihovna je pravděpodobně i jediná knihovna v České republice, nesoucí jméno Husovo. Knihovna by si zasloužila ze strany Ministerstva kultury ČR také větší finanční dotační péči!

Měl jsem čest být přítomen křtu publikace 100 let Husovy knihovny v Polné. S Janem Prchalem jsou jejími spoluautory Jiří Blažek, Alena Bradáčová, Marie Dočekalová, Miluše Vítková-Skočdopolová (vnučka zakladatele knihovny G. Vítka) a Daniela Topičová. Starosta Polné Jindřich Skočdopole (ve funkci již čtvrté volební období za sebou!) v tomto hezkém čtenářském stánku při křtu řekl, že kniha o nákladu tisíc výtisků bude připomínat dalším pokolením bohatou a zdařilou historii Husovy knihovny, která je pro polenské patrioty rodinným stříbrem, jež je třeba chránit ve městě, vyznačujícím se obrovským fluidem. Péče lidí o knihovnu není motivována penězi, ale citovým vztahem, přenášejícím se z generace na generaci, z rodiny na rodinu, s úctou zdůraznil starosta.

Na křtu poutavé knihy, hojně zalidněné dobovými fotografiemi z časů rakousko-uherského mocnářství a první republiky, a v níž je požitek listovat a číst, též promluvil Jan Prchal. Ocenil nejen místní a regionální důležitost Husovy knihovny, ale především její celostátní význam. Neboť její zakladatel G. Vítek v roce 1930 jako první uskutečnil v Československé republice revoluční experiment, když dovolil čtenářům přístup přímo ke knihám uloženým v regálech! Do té doby všechny knihovny půjčovaly formou kartotékových lístků a pro čtenáře byl přístup k nim nemožný. Vítek si také dopisoval s řadou zkušených knihovníků z Prahy, Brna, Ostravy, Náchoda, Tábora… Všichni ho odrazovali, že prý nový styl půjčování je nepraktický a při takové formě výpůjček se budou knihy zcizovat.

Vítek se ale nedal odradit, pověděl s hrdostí v hlase o svém krajanovi J. Prchal. A tento způsob zapůjčování zavedl natrvalo. Během roku se počet čtenářů v polenské Husově knihovně zdvojnásobil! Vítek o úspěchu napsal článek do časopisu Český knihovník. Do Polné najednou začali přijíždět z celé ČSR knihovníci. Učili se a čerpali zkušenosti, jak se mají knížky moderně půjčovat, zdůraznil Prchal. V současnosti navštívilo na sklonku loňského listopadu knihovnu 9573 lidí (z nichž je 953 registrovaných), kteří mají 61 000 výpůjček.

Polná a Českomoravská vysočina vůbec mají hodně velkých patriotů. Lidí s dobrou duší a srdcem na dlani. Takoví jsou například polenští loutkáři, rozdávající dětem radost, hravost a potěšení svým ochotnickým divadlem v přízemí Husovy knihovny. Svou dobrovolnou činnost neradi stavějí na odiv, berou to jako přirozenou věc a tvořivou náplň svého života, jako snahu být užitečnými spoluobčanům. Jde jim o přívětivou podobu jejich domova, v němž vyrůstají i jejich následovníci. Jedním z takových patriotů je také Jan Prchal. Zobrazovatel kulturních a společenských dějin a lidových tradic Vysočiny, v jejíž smaragdové čelence luk a lesů a stříbřité hladině rybníků se skromně blyští drahokamy toho nejkrásnějšího, co český národ dává Evropě a světu na kulturním poli.