VÁCLAV PELCMAN

Narodila se v Gottwaldově roku 1967. Od roku 1999 začala psát povídky. Prvý její román Zvuk slunečních hodin vyšel v roce 2001. A hned v roce 2002 vydala sbírku povídek Srdce na udici, až potom zakončila svou tvorbu románem Nebe nemá dno (r. 2010). V roce 2011 však umírá! Svá díla vydala tedy ve svých 34 – 35 – 43 létech.

Autorka žila ještě i v době budování socialismu (do 22 let), což ji asi značně vadilo, soudě z popisu dějů z této doby! Ještě si však dala čas deset let, aby pak vyzpívala svůj odpor ke komunistům a svou lásku ke kapitalismu, potažmo fašismu!

Nakladatelství Odeon vydalo soubor třinácti jejích povídek pod názvem jedné z nich, VZPOMÍNKY, CO NEULETÍ (2014, 256 str.).

Hned v první povídce, originálně nazvané Totál rektál, což by v překladu vyznělo vulgárně, tak to raději ponechám v originále. Hrdina povídky se sám nemilosrdně odhalí jako chuligán, ale v popisované době (asi šedesátá až sedmdesátá léta) jeho duchovní matka nežila, či dobu plně nevnímala. Musela to tedy být „vylepšená“ parafráze vyprávění otce či jiné osoby starší generace. Ale rozhodně šlo o oběti doby! Hrdinovi rodiče se „u sousedů zpíjeli v touze zapomenout na bolševika“. Ale kupodivu tento chuligán mohl chodit do gymplu a bohatě využívat bezplatného zdravotnictví (tam se dostává v důsledcích svých „seberealizací“)! V nemocnicích a léčebnách se zřejmě choval jako doma, to jest až příliš svobodně – a to v době totality! Jeho bolesti a líčení léčení úrazů je dost autentické, ale vždy si dovolí nějakou „odlehčovací“ větu: „…probírali celosvětovou politiku, zasrané bolševiky…“ (že by v Rusku?); „ve snu se mu zdálo, že je v kokpitu Messerschmidta 109“ (že by sloužil u Luftwaffe?). Nejvíce se mu líbilo v léčebně, kterou „postavili Němci za války jako rehabilitaci pro svoje letce“ (kdo to, v Protektorátu Čechy a Morava, financoval?). „Kdysi dokonalé budovy sice pomalu ztrácely na lesku, ale pořád byl na nich vidět obtisk německého perfekcionalismu.“

Přestože se pro jeho léčení dělalo dost, hodně si pomohl sám (tomu by se dalo i věřit), ale úplný zázrak s ním provedl léčitel: „Pak mi zvedl nohu. Nedotkl se jí. Pouhým pohybem ruky ve vzduchu jí poroučel.“ Žel, léčení však nemohlo pokračovat! „Nějaký dobrák ho udal a bolševik se postaral.“ Přesto se, opět kupodivu, vyléčil!

Skutečně jako podle oblíbeného „demokratického“ scénáře: vše, co se nelíbilo, bylo zaviněno tehdejším politickým systémem (nikoliv pozůstatky války, hospodářskou blokádou apod.). A co snad bylo pozitivní, to si ostatní asi „vydupali“ (a to ti, co se jen vezli?).

Opravdu mi stačila jen tato úvodní povídka, abych si ostatní odpustil! Že by ke své škodě? (Vypůjčeno z knihovny!). To by mohl posoudit jiný čtenář, který má silnější žaludek, nebo patří k autorčině krevní skupině. Profesionální kritik by měl dokázat překonat sám sebe, ale já jsem jen amatér (odchovaný hodnotnou světovou literaturou prověřenou věky).

P. S.: Náhodou se mi opět dostala do ruky kniha povídek amerického spisovatele Breta Harta V údolí Sacramenta, Odeon, 1975, kterou okresní knihovna vyřadila z knižního fondu (za Kč 1,-). Kniha vydaná před čtyřiceti lety s povídkami, jimž se nedá vytknout ani čárka! Autor psal a vydal své povídky před 110­–120 lety a dají se stále číst! „Bože, jak hluboko jsi klesl, Odeone!“