EVA FRANTINOVÁ

„My už se nevrátíme, my bychom mohli odjet už leda do Palestiny…“ Takhle se loučil v roce 1942 s mojí maminkou její dědeček spolu s babičkou a svými dětmi, ve dveřích bytu v Bulharské ulici ve Vršovicích… Dostali povolávací rozkaz do transportu. To loučení jsem nemohla zažít, přesto ho mám neustále v hlavě a nikdy se ho už nezbavím.

Stejně jako moje prateta – jediná neuposlechla rozkazu – a skrývala se, nosila v sobě „vymazané J“, razítko, které jí nějaký úředník za úplatu vymazal z občanky. Po válce v každém J viděla nebezpečí. A jednou – na pláži v Tel Avivu – přistoupila ke mně cizí stařena, vyhrnula si rukáv a ukázala mi „své číslo“, číslo z tábora. Chvíli mlčela a potom řekla: „A víš, jak nám tady říkají? Mejdla!“ Obě jsme mlčely a dívaly se na moře.

Kolik je třeba času, aby k našim nohám dorazilo šest milionů vln? Šest milionů zmařených životů?

Na břehu pláže, ale i jinde žil sedmý milion. Přiznám se, že jsem o něm (vinou vlastního pohodlí, ale i obav, vinou „růžových brýlí“, které mi na nos už jako dítěti nasadila slova „odejít do Palestiny“ spolu s výčitkou proč tam neodešli včas i mí příbuzní) moc nepřemýšlela. Až docela nedávno. Přečetla jsem si knihu Toma Segeva SEDMÝ MILION s podtitulem Izraelci a holocaust. Vydalo ji nakladatelství Paseka.

Kniha je kritickým pohledem na izraelské dějiny, zejména na počátky izraelské společnosti. Najdeme v ní deníky, rozhovory, odtajněné dokumenty, seznámíme se s Ben-Gurionem: „Když si Ben-Gurion prohlížel bývalý hitlerovský tábor nedaleko Frankfurtu, přistoupila k němu dívenka s dlouhými blond copy. Jmenovala se Malkele a obrátila se na něho v jidiš: Jste král Izraele? Ben Gurion ji pohladil po hlavě a odvětil, že není král. Holčička však trvala na svém: Ano! Řekli mi, že jste král! Vezměte mne do země izraelské již nyní!“

Až 70 procent z těch, kteří přežili tábory, chtěli do Palestiny a souhlasili s obtížnými podmínkami, souhlasili s tím, že budou spát ve stanech, že jim ze začátku budou vypínat elektřinu, že budou žít v kibucech uprostřed kolektivu, často mezi těmi, kteří odnikud neodešli, nikde nic nezanechali, mezi těmi, kteří nebudou ochotni vždy a tolikrát poslouchat jejich příběh, evropský příběh hrůzy, jehož se nelze zbavit, mezi těmi, kteří je budou brát jako „traviče“ sionismu, pokroku… A jako příliš staré a nevýkonné, jako ty, kdo by z Palestiny mohli udělat „jeden velký Tel Aviv, jeden velký blázinec…“

Němečtí židé, tzv. Jeke, se lišili od předcházejících imigrantů – hodně jich nechtělo přijmout místní životní styl a to zlobilo palestinské veterány. Jeke budili odpor, byli ztotožňováni s hitlerovským Německem a často jim někdo vynadal „do hitlerů“.

V jedné chvíli se přeživším začalo říkat „mýdlo“. Mluvilo se o tom, že hitlerovci těla zavražděných využívali k výrobě mýdla. Psalo se o tom v učebnicích a v literatuře, ale nebyla to pravda. Za války v Německu chyběly tuky a na kostkách mýdla se tiskla písmena RIF – německá zkratka „čistého průmyslového tuku“. Někteří písmena četli jako RJF, „čistý židovský tuk“ – fáma se rychle roznesla, uvěřili jí i někteří hitlerovští úředníci…

Kniha Sedmý milion má několik kapitol, jednu zajímavější než druhou. Historicky sahají až do současnosti a všemi se vine nit holocaustu.

Jako slova básníka narozeného v Izraeli, Odeda Peleda: „Mámo, jsem s tebou v Bergen-Belsenu. Vždycky jsem tam s tebou – nakonec jsi to ty a já, mámo, ty a já, hrozný sníh, který s námi zůstane navždy.“