MAREK ŘEZANKA
Žijeme ve světě rizik rizikových společností, jak je definoval U. Beck, který před několika dny tento svět nadobro opustil.
Svět podle barona Prášila
Člověk pomalu neví, na koho apelovat dříve, abychom jedním hlasem podpořili mír.
Jednak čelíme mimořádně masivní propagandě, která se snaží převyprávět historii asi tak věrohodně, jak četl Rumburak v televizi pohádku o Červené Karkulce. Zcela bezostyšně nám je předkládán obraz rozpínavého Ruska útočícího na mírumilovného Hitlera. Bez uzardění jsme ujišťováni, že Bandera byl romantik – už jenom chybí, aby v našem Ústavu pro studium totalitních režimů odhalili, že je to vlastně Mácha, který po osudném zásahu při požáru neskonal, ale vydal se osvobodit Ukrajinu.
O bestialitě a hrůznosti nacistických a fašistických zvěrstev děti ve školách pro jistotu neučíme. Mohli by se vzpírat mediální masáži, kterou bez znalosti faktů mohou s klidným svědomím přijmout jako nové náboženství.
V různých vlnách narážejí na naše emoční břehy výzvy k útokům na Rusko. Máme v něm vidět nebezpečí, hrozbu, nejhoršího tyrana ze všech možných.
Současně ale máme být loajální k těm, kteří vedli a vedou války bez mandátů OSN, kteří vytvářejí půdu pro radikalismus a fanatismus a kteří opakovaně praktikuji tragickou politiku „podivných koalic“ podle hesla „nepřítel mého nepřítele je můj ad hoc přítel“.
Kdybychom měli žít všemi hrůzami všedního dne – a že jich na světě je – nebyli bychom schopni žít. Život by pro nás byl patrně nesnesitelný.
Žijeme v otupění, kam nějaké vyvraždění tisíců lidí a vyhlazení více než desítky měst v Nigérii jednoduše nedoléhá. Nedoléhají sem ani sebevražedné atentáty v Jemenu či utonulí uprchlíci u evropských břehů – stejně jako „vedlejší škody“ při používání dronů.
Neznázorňujeme si tváře zmasakrovaných civilistů včetně dětí, které jsme si tu a tam v „boji proti terorismu“ připsali.
Máme-li mít nějakou budoucnost, postavme se mediální blamáži. Odporujme zjevným nepravdám. Nenechme se zneužít ve chvílích emoční nestability. Zkusme si vždy zeptat sami sebe, komu svým rozhořčením a touhou po odplatě vlastně prospíváme.
Nechtějme táhnout na Moskvu, na Bělehrad, na Damašek, na Teherán ani na Bagdád. Hledejme cestu k občanům, jakými jsme sami – a odporujme všem, kdo nás chtějí poštvat proti sobě, neboť to vyhovuje jejich partikulárním zájmům. Požadujme vyvážené informace, nikoli jitřené emoce. Na to si stačíme sami, i bez médií.
Cui bono?
Zabývejme se příčinami, nikoli následky vydávanými za příčiny. Nelze si nevšimnout, že po letech vytrvalého „boje proti terorismu“ nám před očima vyrostla hydra, které narůstá po každém setnutí jedné z hlav hned deset dalších krků. Tato hydra se sice ohání nějakým náboženstvím – ale nic božského na ní není. Naopak. Likviduje vše, co dokazuje, že lidé různých vyznání a přesvědčení mohou žít v míru. Popravuje lidi, kteří přijeli pomáhat. Kteří svým každodenním životem dokazovali, že spolu nesoupeří černí a rudí mravenci. Že mraveniště je pouze jedno – a mravenci jsme v tomto případě my – lidé.
Jsme svědky nebývale vystupňované krutosti. Kdo tuto krutost financuje? Z čeho ji financuje?
A jak je proti němu velmocemi světa postupováno?
Ptejme se, než odsoudíme – a než už náš rozsudek nepůjde vzít zpět.
Fanatismus se ve většině případů nerodí z blahobytu. Fanatikem se stává člověk, který již pravděpodobně o vše, na čem mu záleželo, přišel. Nebo člověk, který již není ochoten snášet něco, co subjektivně vnímá jako nesnesitelné, čemu se odmítá podrobit – a vůči čemu nenachází jinou reakci než agresivní.
Opravdu hodnotový střet?
Připusťme si, co ve světě napáchala éra evropského kolonialismu. Přirozené hranice se stíraly, vytvářely se umělé, s velkou částí populace bylo nakládáno jako s „podlidmi“. Těžko si můžeme zakrývat skutečnost, že Hitler se zhlédl v britském koloniálním imperialismu.
Jakmile jsme postaveni před hrůzy, které nejsme s to pochopit, ptáme se, co jsme komu udělali. Většinou nic. Jen jsme se nezajímali. Mlčeli. Přešli to jako správné.
To, že někomu dopadají bomby na hlavu, že mu před očima umírají nejbližší včetně dětí a že se mu během vteřiny hroutí celý jeho život, ovšem jen stěží ospravedlníme. Jakýmikoli vyššími zájmy.
Slýcháváme, že máme hájit naše unikátní hodnoty, všem navzdory. Že právě radikální islamisté a ruský mainstream společně odmítají zrovna ty, na nichž údajně stojí západní způsob života. Konkrétně se má jednat o svobodu projevu a právo neuposlechnout mocné
(Tuto rétoriku najdeme například u A. Mitrofanova).
Naším problémem ovšem je, že jsme „naše“ stokrát opěvované hodnoty vyprázdnili a svým reálným konáním je pošlapali a devalvovali. Jaképak neposlouchání mocných? Což je možné vzepřít se nadnárodním lobbyistickým korporacím, které se nás pokusí svázat pouty ekonomickými, kde jako cukr bude sloužit pár drobtů pro loajální a jako bič se použijí astronomické arbitráže, kdyby náhodou chtěl někdo prosazovat svou vůli, jakkoli početně zastoupenou?
Pochodujeme proti muslimům, aniž rozlišujeme vrahy a svobodné občany, kteří mají mít svá práva. Občas se ozveme proti ratifikaci nadnárodních smluv – ale něco abstraktního, kde hned nevidíme krev v přímém přenosu (děti, které zemřou, protože nebude na drahé léky, nám nikdo neukáže) jen těžko může konkurovat apokalyptickým výjevům prostřílených a jinak zmasakrovaných těl či uřezaných hlav. Kořeny fanatismu – bídu, nevzdělanost, zotročení, válečné útrapy, každodenní existenční strach – přitom neodstraňujeme. Vládnou zájmy ropných, farmaceutických, zbrojařských a dalších koncernů. Zájmy a práva občanů se krčí toliko někde na papíře.
Silné dvojí metry posuzování zdiskreditovaly v podstatě vše, co nám má „být svaté“ a za co má „smysl položit své životy“. Copak zde nejsou stovky stránek krví popsané historie, kdy jsme (myšlen je Západ) podporovali teroristy a vytvářeli umělé teroristické buňky, jen abychom porazili „Říši zla“? Jak je vůbec možné na jednu stranu teroristům dodávat zbraně, cvičit je – a na stranu druhou se tvářit, že my jsme ti správní, ti, kteří terorismus potlačují?
To samé platí o pohádkách o svobodě slova a mainstreamu placeném těmi nejmocnějšími či o právu na soukromí a o masivních odposleších běžných lidí i jejich politických představitelů.
Takzvaný třetí svět nás nezná jako ochránce svých práv. Několikrát jsme svrhli vlády, které ohrožovaly naše zájmy (uvést by zde šlo desítky příkladů, připomeňme si aspoň Chile).
Australský žurnalista a dokumentarista, John Pilger, upozorňuje, že americké vlády mají od roku 1945 na svědomí svržení 50 vlád, včetně demokratických, rozdrtily okolo 30 hnutí za svobodu a bombardováním zabily nesčetně mnoho mužů, žen a dětí.
Dokud budeme upřednostňovat drony před investicemi do škol, zdravotnictví a infrastruktury zemí, které se zmítají v konfliktech a zbídačení, dokud jasně neukážeme, že nechceme druhé ničit, ale chceme s nimi žít jako rovní s rovnými, z obludného kruhu násilí nevybředneme. Je ovšem otázkou, zda můžeme očekávat řešení od systému, jehož jediným hybným motorem je akumulace zisku těmi největšími a nejmocnějšími koncerny.
Pozor na metodu jednoho pytle
Je nesmyslné a hrůzné nálepkovat všechny, kdo vyznávají islám, jako ty „zrůdné“, kteří mají být „v zájmu zachování našich hodnot vyhlazeni“. Ano – i takovéto názory v Evropě zaznívají. Sociálně rozklížená Evropa, která již dávno není tím projektem zajišťujícím svým občanům blahobyt a mír, neobrací svůj hněv proti zřetelným systémovým projevům – ale hledá viníka.
Střelba v satirickém týdeníku Charlie Hebdo mnohé z nás paralyzovala. Stejně tak si však mnozí z nás uvědomují, že nenávist a strach nejsou dobrými rádci. Jsou totiž těmi nejhoršími.
Vždy je podstatné znát několik otázek. Kdo čin spáchal, proč ten čin spáchal, kdo z něj má prospěch – a komu naopak ublížil?
Pachatelé údajně nepovraždili každého, na koho narazili. Měli seznam jmen. Na podobné seznamy jsme z historie zvyklí. Vedli si je fašisti a nacisti – aby věděli, po kom půjdou v první řadě – a koho zlikvidují. Věděli, jak pracovat se strachem.
Nemůžeme nevidět mohutný odpor řady muslimů proti zjevnému barbarství. Lidé různých vyznání spolu mohou žít v naprosté symbióze – a dokazuje to bezpočet případů. Zavražděný policista před redakcí týdeníku byl muslim. Toho by snad někteří také rádi vyhladili spolu s ostatními, které by narvali do jednoho pytle „oni“? „My“ a „oni“ – pokolikáté již? Tentokrát má jít o konfrontaci „mírumilovných křesťanů“ a „krvelačných muslimů“. Vztah „my“ a „oni“ ale fakticky stojí na jiných základech. Jsou zde občané – a jedno, v jakých zemích – a jsou zde nadnárodní společnosti a jejich zájmem jsou levná pracovní síla (až otrocká včetně síly dětské), nerostné bohatství celého světa, absolutní moc. V kontrastu k tomu máme potom koncepci lidských práv, ochranu nejslabších, rozvíjení každého jednotlivce, svobodu slova, atp.
Máme ve svém slovníku řadu ušlechtilých myšlenek – které ale nemají oporu v systému, v němž se nacházíme.
Jako ten Jorge
Neměli bychom zapomínat, že satirický deník byl silně levicovým – a tvrdě se vymezoval proti krajní pravici. Bylo by krajně cynické, kdyby smrt těch, kdo věřili v neohnutou páteř a dialog založený na posílení sociálních práv každého z nás, posloužila různým le penům a le penovým.
Ozývají se názory, že karikaturisté neměli mávat pověstným rudým šátkem býkovi přímo před očima. Že měli mít úctu k jiné víře. Zapomíná se však, že útočili na symboly radikálů – a že řadové muslimy neuráželi. Ti jim bombami nevyhrožovali. I někteří muslimové jsou totiž levicoví a přejí si bojovat se symboly mocenských kruhů, které chtějí druhé ovládat. A právě k těmto účelům slouží satira. Však ona začíná vadit i jiným mocipánům po celém světě. Hajme právo kritizovat mocné a bortit umělé modly. Hajme své právo nebýt vážnější než bůh a hajme své právo na humor. Dělejme si legraci ze sebe samých. Smysl pro humor je výtečným brněním proti všem fundamentalismům. Odporujme lidem, jakým byl slepý Horte v Eccově Jménu růže.
Zároveň bychom měli hledat určitou hranici, kde humor přechází ve výsměch, často výsměch samotné pravdě. Kdy se smích stává posměchem, ovšem posměchem hloupým, vulgárním. Hledejme hranici, kdy vtip přestává být vtipem a kdy úsměv umrzá na rtech. Jako příklad je možné uvést placku na klopě bývalého ministra zahraničí jedné země, na níž je napsáno, že prezident jiné země má jít k noze jako pes. Zde se vtipnost přelévá v trapnost.
Stokrát dobré dorty otráví
V neposlední řadě bychom měli být velmi ostražití před tím, s kým jsme ochotni se spojovat.
Všimněme si, kam nás zavedly vlády USA, které podporovaly tu Tálibán, tu H. Thaciho, ondy vraždící bandity (v Indonésii).
Toto by mělo být mementem zejména pro levicová hnutí, která si kolikrát říkají, že aby bylo možné zabránit „většímu zlu“, je třeba se spojit se „zlem menším“. Měli bychom ale chápat jedno. „Menší“ zlo se stane v určitém okamžiku zlem zásadním. Je to jenom otázka času. A pokud mu otevřeme brány, jsme spoluviníky.
Jako názorný příklad nám může sloužit ukrajinský Majdan, kde se proti nenasytným vládnoucím kruhům spojili levicové síly s profašistickými. Výsledek známe. Levice na Ukrajině nemá šanci, kult Bandery a Banderovců dnem ze dne sílí.
Právě z tohoto důvodu bychom se za žádných okolností neměli spojovat s lidmi jako A. B. Bartoš, P. Hájek či D. Solis. Nechali bychom si tak ukrást téma – a hlavně – zdiskreditovali bychom naše východiska z krize, která jsou s východisky výše jmenovaných neslučitelná.
Ozývají se hlasy, že přece podobně fungoval i protirežimní odboj v Československu před rokem 89. Ano, fungoval. A také se projevilo, že poté, co padl společný protivník, jednotný odboj nefunguje. Že má mnoho tváří – a že často jsou tyto tváře protichůdné. A většinou zvítězí ta, která je nejprodejnější.
Chceme-li být čitelnými a důvěryhodnými, nechtějme být za každou cenu početnými. Zkusme přesvědčit co nejvíce lidí, která z cest je může zavést do bažin – a po které lze dokráčet do bezpečí. Je to jenom na nás.