S Alenou Klímovou hovoří Vladimír Stibor

S básnířkou Alenou Klímovou-Brejchovou se znám již řadu dlouhých let. Měl jsem tu čest za celou tu dobu sledovat její literární práci, potkávat se s ní na poetických pořadech i v básnických almanaších. S jistou, ale pravdivou nadsázkou, by se dalo říci, že její spisovatelská tvorba dozrává jak hrozny vinné révy na prudkých stráních, kudy v těchto dnech bloudí čím dál častěji malíři podzimu. Možná se jednou zastaví až na břehu moře.

Odkud pochází tvé kořeny?

Každý lidský život je jakýmsi příběhem a já se teď, ten svůj, pokusím lehce načrtnout: jsem Pražačka, pod Barrandovskou skálou Vltavou křtěná. Narodila jsem se jako jediné dítě už docela letitých rodičů. Matka byla hýčkanou dcerou pražského statkáře a otec, který v prvé světové válce byl legionářem na ruské Magistrále, pracoval až do příchodu německých vojsk do Čech na českých konzulátech v zahraničí.

Vím, že tvé srdce od nepaměti patří jižním ostrovům.

Asi narážíš na můj obdiv a až nepochopitelný vztah k dávné řecké básnířce Sapfó? Ano, téma našich básní je podobné. Před dvěma léty jsem seděla na bílé Leukadské skále, odkud prý ona skočila z nešťastné lásky (čemuž nevěřím), a přivezla jsem si z tohoto místa krásný bělostný kamínek na památku. Ano, přiznávám se bez mučení, že se skvěle cítím na modrých řeckých ostrovech. Napsala jsem tam jednou celou knihu. Psala jsem i v noci, při baterce a přes rameno mi nakukovaly Plejády a srpek obrovského měsíce, který vypadal jako skrojek žlutého cukrového melounu. Ano, to zlatě jiskřící jižní moře, vůně šalvěje a divokého tymiánu, mne vždy dokáže nabít vzácnou a silnou energií. I letos jsem byla v tom úžasném, vlaze tyrkysovém objetí, šťastná…

Scházelo málo a tvá umělecká cesta se mohla ubírat jinudy.

Už jako malé dítě jsem stále malovala. Ve svých třinácti letech jsem portrétovala celou svoji rodinu a četné přátele. I můj otec byl skvělý portrétista a malbě. Psaní počalo v mých šestnácti letech, smrtí otcovou. Teprve v osmdesátých létech minulého století jsem opět pocítila touhu vzít do ruky štětce a paletu. Vznikalo rychle mnoho velkých obrazů a kreseb k mým básním, které jsem s nepochopitelnou odvahou vystavovala na výstavách. Díky potřebné kritice jsem pak třicet svých obrazů spálila na velkém autodafé na pražské zahradě. Vždyť prý každý tvůrce má právo o svém díle rozhodnout. Vždy jsem se tak trochu vysmívala básníkům, na což škodolibý Osud reagoval tak, že mne po těžkém duševním nátlaku v mých manželských vztazích a současně i v jednom z mých neuvážených zaměstnání v jediném závratném okamžiku změnil na básníka! Nelze na tu chvíli vplutí do závratné a sdělné Nadreality zapomenout. Od té doby je můj niterný sluch jaksi otevřen a veršů se zrodily tisíce…

Nemohu se nezeptat na tvé další záliby.

Když vynechám psaní básní a tvorbu malířskou, pak samozřejmě téměř všechen volný čas věnuji po celá léta mým deseti vnoučátkům (pět chlapců a pět dívek), které jsou docela temperamentní, až nezbedné. Jejich vysokoškolsky vzdělané a velmi pracující maminky potřebují zhusta moji pomoc, a tak je moje náruč stále naplněna tím sladkým nadělením. Miluji ty maličké nové Pozemšťánky! Mezitím se snažím udržet své zahrady v příznivém stavu plození a kvetení, což je při mém věku nelehký úkol, a tak občas padám únavou i ze ztrouchnivělých žebříků. Jsem také již více než desetiletí příslušnicí Starého Mystického Řádu Růže a kříže, z čehož vyplývají různé povinnosti, i spisovatelské. Po třicet let jsem praktikovala i studovala fenomén léčitelství. Nelze však říci, že je tohle zálibou, spíš spirituální nutností pomoci bližním.

Koho ze známých osobností jsi potkala a kteří z nich se stali tvými dlouhodobými přáteli?

Dá se říci, že díky svému dlouholetému příteli, panu Pavlu Kohoutovi (pouhá shoda jmen se spisovatelem P. K.) jsem měla možnost seznámit se s několika skvělými pražskými umělci, o kterých jsem často psávala a ještě píši, například do časopisu Český dialog či nově do australského Čechoaustralana, pro naše krajany. Jsou to stále ještě žijící medailér a sochař Milan Knobloch, malíř Jiří Hruška… a byli to i malíř Alfréd Fuchs a vynikající sochař Jaroslav Vacek. Mojí milou přítelkyní je i zajímavá česká malířka Dana Puchnarová. Kromě těchto umělců to byli mnozí autoři z více než deset let fungujících pořadů Kavárna Poetika, kde jsem mívala také své pořady, a též tvořící lidé z Obce spisovatelů i z Unie spisovatelů. Vděčnost za profesionální recitaci mých veršů nepřestanu cítit ani k zemřelému Dr. Milanovi Friedlovi i ke krásné herečce, paní Gabriele Filippi, která mé verše procítěně recituje dodnes. Recitovala je po dvakrát i na Vánočních koncertech Senátu ve Valdštejnském paláci. Nemohu však v tomto výčtu vynechat skvělou básnířku Sedlčanska Ludmilu Setěkovskou, a také malířku a knižní ilustrátorku Alenku Stiborovou.

Jaká umělecká či cestovatelská výzva před tebou ještě leží?

Jelikož je z půldruhé tisícovky mých básní ještě mnoho nevydaných, zejména dvě stovky mých sonetů, toužím, aby si i tyto mé papírové děti našly cestu k lidem, i s druhou mojí projekcí… s mými kresbami. Jenže v dnešní době, kdy je poezie onálepkovaná jako nekomerční, je i obec čtenářů omezená. Věřím, že tento negativní fenomén je jen ryze českého původu a nebude trvalý. Samozřejmě je známo, že je méně čtenářů, kteří dokážou vyladit své vědomí na básníkovu imaginační chvíli při zrodu básně, než těch, kteří čtou žánry jiné. A mimo jiné… dnešní básník k vytisknutí vlastních básní přikládá nejen svou výsostnou práci, ale i své úspory. A to je pro mne - důchodkyni opravdu nesplnitelný počin. Takže otevřete se mé šuplíčky dokořán!

Jaké období bylo pro tebe nepřínosnější a které nejkrásnější?

Samozřejmě, že nejkrásnějším i zároveň nejsložitějším bylo období mladosti, mého rodinného života, i to dlouhé hnízdění, kdy jsem měla v náručí své děti a žila naplno. Je možné, že nejpřínosnější období na mne teprve čeká. Zjišťuji stále naléhavěji, že stáří opravdu není pro sraby, jak se říká. Ale dá se říci, že v těžkostech se duchovně dozrává nejrychleji, a tak to s důvěrou nechávám na Architektovi našich životů… Nejvyšším.

Co tě letos ještě čeká?

Stále to samé. Sedět hodiny u počítače, psát básně a články, sklízet jablíčka pro děti i na silnou pálenku, zazimovávat při tom všem zahrady, převracet komposty, snažit se ochránit dva nejmenší dvouleté nezbedy a utírat jim věčně ušmudlané nosíky, a také mluvit s mnoha lidmi, kteří si někdy touží postěžovat, kteří mnohdy potřebují láskyplnou pomoc, péči a také mé verše. Ano, velmi zajímavě balancuji mezi mládím i stářím a ze všech těch lidských příběhů i situací se bez oddechu a s empatií pokouším vytěžit bohatství životních prožitků i důležitých informací, které se snažím exploatovat v díle, které tvořím.

Sedlčany se ti staly téměř osudovým městem.

Je zajímavé, že se můj život stále okolo tohoto nádherného kraje příjemně točí. Mám poblíž své letní útočiště, dlouho jsem navštěvovala léčebnu v Prčici, kde později zemřela má příbuzná. Můj dlouholetý přítel, pan Pavel Kohout (85 let), se narodil v Sedlčanech, v rohovém domě před kostelem, poblíž náměstí. Bývala to před druhou světovou válkou výrobna nápojů a jeho otec byl správcem tohoto podniku. Často Sedlčany a Sedlčansko navštěvujeme, i rodiště jeho matky Drážkov, a on vzpomíná na své dětství v tom malebném kraji prožité. Snad bude pro tebe i čtenáře zajímavé, že tento pán je patrně poslední český žijící vězeň bystřického Sonderlágru, kde byl uvězněn jako šestnáctiletý hoch, spolu s našimi významnými spoluobčany. Utekl z něho těsně před koncem války přes váš kraj do úkrytu ve Vilicích. Bystřičtí představitelé se o historii lágru i o jeho vězně velmi zajímají a starají, a tak jsme oba s nimi ve styku. Já o Sonderlágru poblíž Benešova píši na základě přítelova vyprávění a je to snad i přínosné pro paměť našeho národa. Vím, že se budu s radostí až do své smrti vracet do tohoto okouzlujícího kousku naší české země, a že bude pro mne vždy úchvatnou inspirací. Bylo by mi rovněž ctí vstoupit svojí poezií i do srdcí milých obyvatel tohoto kraje!