MILAN BLAHYNKA

Komu za hranicemi Příborska nebo i Valašska ze čtenářů i dost znalých říká co jméno Irena Kopecká, ačkoli je to autorka už jedenadvaceti knížek a knih, většinou bohatě ilustrovaných a spanile vypravených? Když slovníky spisovatelů mlčí, zkusil jsem Internet a dověděl se z jejích stránek, že loni po 73 letech života v Příboře přesídlila do Francovy Lhoty (to je na samé hranici se Slovenskem), ale dat narození jsem se tam nedočetl. Je to myslím záměr navést pozornost především na svou autorskou práci. Začínala verši (prvotinu Strom života jí vydala roku 1996 Matice cyrilometodějská v Olomouci), teprve po sedmi sbírkách (dosud je jich 14) přišla s Pohádkami, později s humorkami Praštěné kantorky (sama je Mgr., sama učila) a až před dvěma roky vyšlo její STOLETÉ SVĚDECTVÍ a loni monografie FRANTIŠEK JURAŇ s podtitulem Oživil kámen, kovu dal řeč, dvě knihy, v nichž našla valašská autorka (neplést s jmenovkyněmi, pražskou publikující lékařkou nebo s Bc. IK z Chomutova), která v poslední době píše i nabádavé povídky a exempla (Proměny duše, Proměny mysli), podle mého přesvědčení optimální způsob, jak obohatit dnešní českou literaturu.

Obě ty publikace většího čtvercového formátu, přebohatě ilustrované snímky dokumentů a fotografiemi, pečlivě vysázené a graficky ztvárněné Ludmilou Hanákovou (na Stoletém svědectví se graficky podílela i firma Tripon Media a ilustroval je Zdeněk Babinec), jsou založeny na dobových dokumentech a jejich půvabu i přesvědčivosti. Irena Kopecká se ve Stoletém svědectví dokázala omezit na ediční práci, jejíž pečlivost je pohodlně kontrolovatelná snímky publikovanými na protilehlých stranách (opomenutí je v přepisu málo, jen tu a tam se dalo z málo čitelného rukopisu vyluštit víc) a na lakonický úvod a ještě lakoničtější dovětek. Podobně sympaticky věcně až stroze a přitom s nevšední empatií Kopecká vypráví v monografii František Juráň o sochařově pozoruhodné povaze, životě a díle.

Stoleté svědectví vyšlo s dvouletým předstihem k stému výročí začátku velké války. Je to svědectví o jejím prvním roce na lístcích polní pošty, které psal příborský rodák a občan Rudolf Kalmus z haličské fronty svému bratru do Freibergu, jak se tehdy Příbor jmenoval. Jeho lístky procházely přísnou cenzurou, přesto prostý voják, jenž již „čtyřikráte byl tak blízko smrti“ a i když málem zahynul, „na povel klidně vstal a šel dále“, dokázal vypovědět hrůzu na frontě velmi výmluvně. Jímavý je jeho poslední list, psaný za transportu z ruského bojiště snad do Itálie: „Dopis tento hodím z vlaku někde na nádraží, by je[j] dobří lidé poslali dále, neb jinak nemohl bych Ti to zdělit“. I tento dopis se dostal do rukou cenzury, slova ruské a Itálie byla začerněna a dopis byl bratru kupodivu doručen, možná víceméně zároveň s německým oznámením c. k. 31. zeměbraneckého pěšího pluku, že „Váš bratr 15/7 t.r. padl.“

Ještě pozoruhodnější je monografie František Juraň, v níž autorka životního přesvědčení v mnohém vzdáleného názorům a radikálně levicovým aktivitám sochaře píše s velkým porozuměním nejen o tom, jak se tento pracovitý a vynalézavý, přímý a čestný muž dokázal prosadit v Americe, jak se tam podílel na českém krajanském životě a jak tam obětavě pracoval pro československou samostatnost, ale jak byl současně kritický k sociálním poměrům, ke způsobům pro upoutání dělníků k zájmům závodů, jak v pěstování sportu viděl úsilí „odvést pozornost od podstatných problémů“, ba dokonce „jak kapitalistický řád, tj. jeho zástupcové, rafinovaným způsobem dovedou od raného mládí strhnouti a upoutati na sebe a své zájmy lid“.

Pozornost k těmto Juraňovým zkušenostem zjednává Kopecké předpoklad k porozumění pro politické vyhranění vlasteneckého sochaře v Československu 20. a 30. let, kdy tento portrétista TGM (jeho bysty a pomníky jsou civilnější, dost jiné než z dílen jiných sochařů, zachycují podobu TGM z roku 1918, kdy ho Juraň zblízka poznal) i Sigmunda Freuda a autor množství pomníků padlých za velké války, dal mnoho svých sil rozvoji komunistické strany na Příborsku a Ostravsku a byl za to ostouzen. Juraň se po Mnichovu stejně jako celé město Příbor octl cizincem v Říši; sledován a obtěžován gestapem, mj. pro jeho cestu do SSSR 1937, na podzim 1939 zemřel v ostravské nemocnici.

Kniha Ireny Kopecké o něm se až úzkostlivě přidržuje dokumentů a může i daleko za hranicemi kraje jak Juraňova, tak jeho monografistky sloužit co příklad nepředsudečné, odborně fundované studie o příkladné a samozřejmě složité tvůrčí osobnosti. Před pár dny ke mně dolehla potěšující zpráva, že ji v Letohradě poctí cenou Petra Jilemnického.

Jak Stoleté svědectví, tak Františka Juraně si autorka za přispění sponzorů vydala sama. To má dvě stránky. Nikdo jí do její koncepce nemohl mluvit a nějak ji usměrňovat. Avšak knihy takto vydané se velmi obtížně dostávají do knihkupectví a do povědomí celonárodní pospolity, zůstávají uvězněny v místě nebo v lepším případě v kraji, ačkoli obě by si zjednaly uznání i na opačném konci republiky, (ne)kulturně uvržené do feudálního rozdrobení země.

Recenzi jsem nazval Dvě z jejích nejlepších. Ty dvě knihy literatury faktu jsou z nejlepších dnes u nás vůbec.