VÁCLAV PELCMAN
Jsem na pochybách, zda má opodstatnění zamyšlení nad literárním dílem amerického spisovatele Ed McBaina, když je již téměř deset let po smrti (6. 7. 2005). Tento velmi talentovaný autor, jehož díla se počítají na desítky titulů (asi 130 ks) a na miliony vydaných výtisků (napsaných pod sedmi různými pseudonymy), se narodil jako Salvatore Lombino 15. 10. 1926.
Byl jsem velkým obdivovatelem detektivek tohoto autora, i když jsem jich přečetl jen asi patnáct. Byla to díla u nás vydávaná někdy od r. 1969 do r. 1989, která byla asi vybírána (podle někoho cenzurována) podle kvality. Postavy policistů z 87. revíru byly sympatické i důvěryhodné - žádní neuvěřitelní géniové!
Na přelomu století, a zejména na začátku 21. století, však došlo k úplné záplavě vydání jeho děl. Bez ohledu na kvalitu svedli asi čeští vydavatelé bitvu o to, kdo vydá nejvíce jeho knih (a tedy dosáhne i většího zisku). Nechci unavovat přehledem všech titulů vydaných v této době. V knihovně jsem si vypůjčil knihu Mary, Mary - Byla jedna holčička - Šilhavý medvídek (660 str.), BB/art s.r.o., 2014. V hlavní roli advokát Matthew Hope a spol. A byl jsem zklamán.
Když si asi autor uvědomil (a správně), že již vyčerpal vše, co by svými postavami z revíru č. 87 popsal, vytvořil sérii detektivek s novou třídou obhájců pořádku v USA.
Mimo recenzi poznamenávám, že kdo si chce udělat přehled o zločinnosti a zákonnosti v zemi svobody, měl by číst i detektivky (předpokládám, že jejich autoři nemají důvod uváděné statistiky zločinnosti nějak přehánět)! Mnohé odhalují i skutečný život prostých lidí!
Co se změnilo? Hrdinové konající záslužnou činnost, více pijí, sexují, ale méně projevují sociální cítění (to je asi přesný odraz pozdější doby)! Autor ještě více než dříve používal literární metody na zvyšování počtu stránek (opakováním popisu románových postav, a nověji i opakováním výsledků vyšetřování, co řádek, to věta - často holá). Jeho líčení výslechů jsou neobyčejně nudná! Náměty nijak zajímavé (vraždící dvojče; vražda v cirkuse; vražda v rodinné firmě). Toho pátrání je tam sice dost, ale ještě více balastu! Těžiště líčení se soustřeďuje na životní úroveň (jachty, auta, vily apod.), povrchní zábavy (večírky, móda, zahálka). Autor sice oplývá rozsáhlými znalostmi z právní a lékařské praxe, ale něco zásadního z toho nevyznívá. Čtenáře těchto pozdějších textů rozhodně ruce bolet nebudou. Je otázkou, jak se nad líčením takového životního stylu cítí čtenář, denně nucený těžce pracovat!? Ale na to není jistě nutné se ohlížet, neboť lépe je poskytovat příklady a metody, jak se také jinak „realizovat“. „Díky“ podobné literatuře se líčené nešvary infikují do života lidí na celém světě. Proto má literatura také velkou odpovědnost za úroveň kultury života! Hlavně vydavatelé a autoři (ti druzí si sice mohou psát, co chtějí, ale bez vydavatelů ochotných vydat vše, co zaručuje zisk, by toho zla bylo méně!
Politici rozhodně nemají snahu nějak usměrňovat morálku a vývoj společnosti a obracet pozornost občanů na záležitosti zásadního významu (ekologie, plýtvání přírodními zdroji apod.). A protože nejen autoři (či „dědicové“), překladatelé, vydavatelé, ale také čtenáři nestojí stranou bezzásadového konzumu, lidstvo nečeká nic příjemného.
Po nás potopa - žijme na plno, žijeme jen jednou (možná že si někteří slibují, že budou žít i po smrti)! Ale co když jako žebráci?