MILAN BLAHYNKA
Loni 1. června oslavil devadesátiny. Na fotografiích ze dne, kdy mu vedení ostravského střediska Obce spisovatelů přišlo poblahopřát (na jedné je spolu se svou ženou a s M. Stonišem, na druhé právě telefonuje s redakcí televizního studia o natáčení k jubileu) je sice pohublý, ale zřejmě plný života. Oba snímky pak na podzim zpřístupnilo – už jen elektronicky vydané – číslo ostravských spisovatelských Průhledů, které přineslo i hororovou Černou pásku přes oči, ukázku z rukopisného románu, z něhož jiná kapitola vyšla už v Průhledech 2013. Román vyjde však až posmrtně. Oldřich Šuleř, do svého konce svěží poutavý vypravěč (před nedávnem upoutal pohádkovou knihou pro děti É trli-frli aneb kdy nastane konec světa), 26. ledna zemřel.
Až na školy v Opavě a Valašském Meziříčí (tam i totální nasazení ve Zbrojovce) a na právnická studia v Praze (JUDr. 1950) žil v rodné Ostravě, odkud po likvidaci původního Svazu spisovatelů a po roce práce strojníka dojížděl v letech 1972–1984 (tj. až do důchodu) do Nového Jičína, kde se uchytil jako podnikový právník. Ostrava, v níž pracoval za války na šachtě a pak v rozhlase, v knihovně, v krajském nakladatelství, v Červeném květu, 1961–1971 v krajské pobočce Svazu čs. spisovatelů, pak 1971–1972 manuálně v elektrárně a po roce 1989 jako vedoucí osobnost nové spisovatelské obce (od 1995 předsedal i Moravskoslezské obci spisovatelů a později byl činný i v celostátní radě Obce spisovatelů), stala se spolu s novodobou historií a kulturou kraje od Jesenicka až po Beskydy nedobernou a výlučnou inspirací pro jeho romány, povídky, hry, esejistiku, knihy pro mládež a národopisné studie. Ač psal zpravidla o životě mimořádně těžkém, lopotném a drsném, ač jsou postavy jeho příběhů často nelíbivé a příběhy dřiny, bídy, partyzánské odpovědnosti vypráví spádně, bez přikrašlování, nikdy v nich nechybí úcta a obdiv pro lidi dělné, kteří neztrácející ani za hrozivých okolností hlavu a humor, věrné svému osobnímu kodexu cti a hierarchie životních hodnot.
Důležitou část Šuleřova odkazu představují jeho práce o literatuře a jejích tvůrcích, zejména trilogie o zapomínaných a zapomenutých literátech ze Slezska, severní Moravy, Valašska a Hané a o setkáních s tvůrci, které poznal i odjinud. Do názvů všech tří knih z let 2005–2008 vepsal stejný přívlastek: Laskavé podobizny, Laskavé medailony (celkem 117 portrétů vždy s ukázkou z díla), Laskavá setkání (s 62 osobnostmi – od skladatele Rudolfa Kubína až po Jaromíra Tomečka), a tím upozornil na důležitou stránku celého svého díla a konání: často ztajenou, ale vždy činnou laskavost. V čase, kdy mnozí sladce mluvili o spojení tří proudů naší literatury (exil, samizdat a oficiálně publikující autoři), ale pěstovali přitom tvrdou praxi „odsouvání do bezvýznamnosti“ a například mne mnohde neviděli rádi, o spojování třech proudů jsem ho neslyšel mluvit, ale přijímal mne stejně laskavě jako třeba Jaroslava Sekeru v ostravském středisku Obce. I za to dík.
Poděkování náleží ovšem především za neobyčejně rozsáhlé dílo, které je souměřitelné jen s dílem Šuleřova krajana, předchůdce a jistě v mnohém vzoru Vojtěcha Martínka, a které podobně jako dílo Martínkovo při svém až přísném zakotvení v rodném kraji hranice kraje přesahuje a podílí se na velké humanistické tradici naší literatury.
Jestliže absence monografie o Šuleřovi je politováníhodná, dá se vysvětlit: jeho dílo bylo stále otevřené a přinášelo nová překvapení. Čas monografie nadešel až nyní.