KAREL SÝS

Och jaká touha nerozumná / Opouštět svoje rodná humna… napsal Vítězslav Nezval v básni, v níž se vyznává z lásky k rodné vesničce, která měla jen dvaašedesát čísel.

Neznamená to zápecnictví – Nezval cestoval, ale stačilo mu málo, básníkům stačí zahlédnout cípek, aby poznali, do jakého kostýmu se krása zahalila.

Byl kouzlen Paříží, ale viděl ji optikou Biskoupek a dalešické školy. Paříži to jistě neubralo na velikosti. Také Paříž má svá zákoutí, svá smetiště, své boláky, které se nepředvádějí cizincům.

Filozofové radili usuzovat z částí na celek. To je však výsadou básníků, nikoli filozofů. Mudrci se nimrají v realitě, aby žákům vnutili své kánony. Uváznou v planých křovinách dušezpytných úvah, kvůli epizodám zabloudí v lese.

Poezie vyvádí zbloudilé na palouky, na kterých roste zlaté kapradí nikoli jednou za rok, nýbrž i ve všední dny.

Námořníci jsou také básníci – básníci života.

Čechy mají moře lesů, moře piva, moře ministrů, poslanců a senátorů. Češi jsou rodem sladkovodní, chtěli by okusit slané vody. Pro útěchu jim zakladatelé československého letectví vsugerovali slogan „Vzduch je naše moře“.

Jenže vzduch nešplouchá, a proto Čech odpradávna toužil uslyšet šplouchání příboje, vzdorovat přílivu i nechat se odnést odlivem do Neznáma jako rukopis vložený do vypité láhve.

Džek se strašně vody štítí, jak má námořníkem býti, původem z moravské vísky, vodu nezná, zato zná whisky. Tento šlágr vznikl v dobách, kdy intimněji než whisky znal moravský ogar, kandidát mořeplavby, slivovici, nicméně v tomto směru měli Češi i Moraváci průpravu více než dostačující.

Touha neplahočit se do dalekých krajů po svých, nýbrž vyrazit pod plachtami, vedla české suchozemce na oceán častěji, než bychom čekali.

Osvícenci, humanisté a básníci v jedné osobě mířili do Svaté země i do končin, kde jsou lvi. Rytíř Bruncvík dokonce dovezl do vlasti komoditu nad jiné vzácnou – lva. Vděční potomci šelmu nakonec obdařili druhým ocasem a prosadili ji do znaku národa jinak holubičího.

Za císaře pána sloužili čeští suchoplavci nejen na válečných polích, ale i na mořských hladinách, spolu s muzikanty doprovázeli císaře Maxmiliána do mexického dobrodružství, aby se nakonec vzbouřili v Boce Kotorské.

Po třísetletém úpění jsme začali budovat vlastní loďstvo. Čech se nebál Sargasového moře, ani oka uragánu, poradil si i s mořskými pannami. Neporadil si však s velkoadmirálem Koženým, který české koráby potopil hlouběji než Titanic.

Nyní před vámi stojí nefalšovaný mořský vlk. Symbolicky na Smíchově, na břehu Vltavy, která odtéká – kam jinam než do moře. Takže při troše dobré vůle se můžeme pod jeho velením bezpečně nalodit. Když ne na Primátora Dittricha, tak aspoň na lodičku fantazie, která – jak známo – dopluje nejdále.

(Předneseno 4. 2. 2015 na vernisáži výstavy Evžena Škňouřila Zlaté lodě v Městské knihovně v Praze, pobočka Smíchov)