JIŘÍ JÍROVEC
6. 2. 1905 – 31. 10. 1980
Před deseti lety jsem pro Britské listy napsal článek ke stému výročí narození Jana Wericha. Od té doby se v české společnosti příliš nezměnilo. Původní text tedy nebylo nutné příliš měnit.
„Zklamaný prorok lepších časů“, tak označil Jana Wericha v roce 2005 článek v Lidových novinách. Opakoval se v něm blábol o „mladickém levičáctví“, v němž mělo adjektivum naznačit stav, z něhož lze vymoudřet věkem, kdežto levičáctví naznačuje neblahou politickou orientaci.
Stín připisovaného levičáctví má nejspíš zakrýt, že k politizaci Osvobozeného divadla vedlo sociální cítění (což není úchylka v žádném věku) V+W a zhůvěřilost tehdejších politických stran.
Zmiňovat, že střílení do stávkujících dělníků bylo jedním z klíčových momentů, které ovlivnily vývoj Osvobozeného divadla, je v současné době nevhodné. Oprášená busta Masaryka je zase na piáně nebo ve vitríně a to pro vyrovnání s minulostí stačí.
Stejně nevhodné je připomínat, že V+W bojovali s prvorepublikovou cenzurou, že je napadali pravicoví studenti organizující výtržnosti při představeních (o jejich zmoudření není záznam), že zpívali krásné blues o člověku, kterému „vylili perka z bytu“ a tak „po cihelnách spí, ze smetí jí“ nebo polku, která už je zase speciálně aktuální, v níž mladý člověk dá doktorát do pouzdra a dělá portýra v báru, kdežto městská rada řeší problém nezaměstnanosti letákem, který jim alespoň vyplní čas: „Nemaj co dělat, ať si čtou.“
Werichovo výročí nastavuje zrcadlo české společnosti. Odraz v něm není zrovna utěšený. On totiž není příliš velký rozdíl mezi normalizátory z roku 69–70 a 89–90. Bylo by zajímavé slyšet odpověď na otázku „Co tomu říkáte teď, pane Werichu?“.
Pravice Werichovi nikdy nezapomene, kde stál. Jeho smrtelný hřích byl v tom, že volal po sociálně spravedlivějším systému, než byl ten, který kdysi zpolitizoval Osvobozené divadlo, a když se ho dočkal, ukázal, že v něm lze žít a mít srandu bez ohledu na vrchnost, čímž zasel na bohatou kulturní úrodu, kterou jsme sklízeli v šedesátých letech.
Werichovo zůstání v Československu bývá považováno jako důkaz jeho přetrvávající levicovosti, kdežto Voskovcova emigrace za projev neochvějné pravicovosti.
Pravda je zřejmě prozaičtější; Werich měl ženu, která chtěla žít v Praze, na rozdíl od Voskovce, který měl Američanku s přáním opačným. Navíc selhal pokus navázat autorsky na Osvobozené divadlo.
Voskovec to ovšem neměl s návratem do USA jednoduché. Jistý katolický kněz ho udal jako komunistu a tak Voskovec byl skoro rok internován na Ellisově ostrově v New Yorku. Musel si nasypat hodně popela na hlavu a popřít přátelství s komunistou Adolfem Hoffmeistrem, nebo vysvětlit, proč ho komunisté, které nenáviděl, nechali po Únoru 48 odjet.
Werichovi byl ještě před deseti lety vyčítán podpis Anticharty. Od té doby byl pohled na předsametové období inovován. Je tedy dostatečně jasné, že většina signatářů byla odhodlanými disidenty a tak se o jejich podpisech již nemluví, aby se nepokazil pohled na českou kulturní sféru. Jako většina událostí, není ani Anticharta moralisticky černobílá, jak se teď prezentuje.
S vědomím rizika zobecňování je totiž možné tvrdit, že se většina dobrých věcí na kulturním poli děje nikoli proto, ale přesto, že určitý režim existuje. Charta 77 se tedy mohla mnohým jevit jako slon vyslaný do porcelánu, tedy jako krok zpátky. Je tedy možné, že všechny podpisy nebyly tak vynucené, jak se traduje.
Werichův politický profil, který se podle okamžité potřeby pohybuje kdesi mezi „byl komunista“ až k „nenáviděl komunisty“, nemění nic na tom, že přinesl několika generacím (v první fázi s Voskovcem a Ježkem, v druhé s Horníčkem a dalšími hereckými partnery, a ve třetí se Škutinou), duchovní obohacení, které nemá v české historii obdobu.
V této souvislosti se obvykle mechanicky vyjmenovávají známé hry, filmy a knihy, kdežto jen málokdy je zmíněna Werichova schopnost „prodat“ krásu českého jazyka a jeho hluboká lidskost.
Pozoruhodná je i třídílná osobní korespondence Jana Wericha a Jiřího Voskovce, která vycházela od roku 2007. Vnáší světlo nejen do vztahů V+W, ale vysvětluje i to, že primárním důvodem Werichova odchodu z divadla ABC bylo, že už ho nebavilo hrát.
Za zmínku stojí i hra Husaři, kterou Werich s Horníčkem upravili z francouzského originálu P. A. Bréala. Jde o příběh dvou vojáků, pokoušejících se kamuflovat ztrátu koní, které jim kdosi odehnal, když ulevovali svým močovým měchýřům. Válka ovšem nafoukla tento lidsky vzniklý problém do monstrózních rozměrů, z nichž lež byla východiskem jen zdánlivým.
Patrně nejcennějším Werichovým odkazem je upozornění na to, že s blbostí je třeba neustále bojovat, přestože je nevyplevitelná.