Spisovatel Arnošt Tabášek odpovídá na otázky Michala Černíka

Ve svých stěžejních knihách vyprávíte o lidech, zvěři a přírodě. Jak jste se dostal k myslivosti?

Všechno začalo v dětství, kdy jsem chodil do lesa a na lovy s tátou. Mezi myslivce patřil už jeho otec František, starší brácha Josef a bratranec Rajmund. Dědečka jsem nezažil, tři Tabášky s puškami na rameně ano. V dospívání se mi myslivost vzdálila, byl jsem stále někde po světě, ale když minula třicítka, rodinnou tradici jsem převzal a jak to vypadá, neopustí mě.

Co vám lovectví přináší?

Musím předeslat, že nejsem lovec, nýbrž myslivec. A myslivost má sedm oborů, z nichž každý zájemce o lov zvěře skládá zkoušku. Lovectví je jen jedním z nich. Představuje pověstnou špičku ledovce, kdy podstatná část laikům zůstává skryta. Nejde tedy jen o střílení a trofeje. Díky myslivosti jsem mohl zčásti porozumět přírodě, pochopit odvěký řád života. Získal jsem vztah k svébytné kultuře, která z ní po staletí vyvěrá. Bez myslivosti bych neměl loveckého psa, netroubil fanfáry na borlici, nedržel staré pušky. A nikdy nepoznal spoustu nádherných koutů naší země a také desítky skvělých lidí.

Patrně jste dnes jediný spisovatel, který se tématu přírody a myslivosti věnuje.

Kdepak. Naštěstí je nás mnohem více. Při Českomoravské myslivecké jednotě působí mnoho let Klub autorů, kde se sdružují bezmála tři desítky prozaiků, publicistů i básníků, kromě nich také malíři, kreslíři, rytci, šperkaři. Kumšt a zejména slovesné umění k našim myslivcům patří už od předminulého století. Z minulosti do dneška má základnu, na níž vzniká a tříbí se původní literatura.

Jeden literární kritik kdysi na vaši adresu prohlásil, že psaní o přírodě a zvěři není literatura. Co vy na to?

Předmětem literatury se stává vše, co voní člověčinou, co je součástí lidského údělu. Proč ne příroda a zvěř? Třeba se mu však nezdá způsob, jakým o přírodě a zvěři píšu. Ale šmahem odsoudit celé téma znamená vyprovodit za hranice literatury takové velikány, jako byli Turgeněv, Tolstoj, Bunin, Hemingway, London, od nás pak za všechny Tomeček. Takovou hloupost by pan kritik nejspíš neobhájil.

Jak vaše knihy přijímají nakladatelé, knihkupci a čtenáři?

Dobře. Vydavatelé se přesvědčili, že jejich náklady mohou přesáhnout běžnou úroveň prvotin. Jen titulů z volné trilogie vyšlo během let opakovaně a v nových vydáních na sedmnáct tisíc výtisků. Prodaly se, na tom mají zásluhu i knihkupci. Čtenáři – a nejsou to jen myslivci – píší milé dopisy. To je povzbuzující.

O čem v poslední době nejvíc přemýšlíte?

Je možná pošetilé přemítat nad alternativami přebývání lidí na Zemi. Když se pokouším je formulovat, potkávám jen další otázky. Dostojíme odpovědnosti, k níž jsme se civilizačními výboji odsoudili? Netuším, jestli dokážeme Zemi alespoň zčásti uchovat. Varovných znamení je přespříliš. V sázce zůstává celá planeta, nadmíru křehký zázrak nad zázraky.
Chtěl byste něco ze svého života škrtnout?

Jistě, a jak rád. Na druhé straně je dobře, že to možné není. Pak by šlo jen o hru, kdy jediným stisknutím klávesy pošleme k čertu vše, co se nehodí, co se nepovedlo. Pochybuji, že by nám taková možnost upravovat vlastní minulost prospívala.
Bez čeho se neobejdete?

Je toho více. Ale když začnu důsledně škrtat, pokaždé mi vychází, že bych se těžko probíjel žitím bez blízkých a milovaných, bez lásky, bez přátel. Mám štěstí, že jsem si je dokázal najít a udržet, že se navzájem máme.
Co vám dalo dětství?

Jak stárnu, uvědomuji si, že počátek žití představuje pevnou kotvu jistot, na které je spolehnutí. Nemohu být nikdy dost vděčný mámě, tátovi, sourozencům, všem, kteří se o ně zasloužili. Jde o neopakovatelnou esenci, která nás společně s krajinou, v níž jsme vyrostli, jednou a provždy naladí. V mém případě zní v D dur. Tóninu a akord si připomenu pokaždé, kdy vezmu do ruky kytaru.

Které knihy natrvalo vstoupily do vašeho života?

Spíše jde o jednotlivé příběhy. Názvy knížek, v nichž jsem je četl, si ani nepamatuji. V dětství mě třeba zasáhl příběh jelena, který odmítal pomoc dalších zvířat. Připadal si silný a tudíž nezávislý. Až jej na palouku ve skalní soutěsce obklíčili, zabili a pak roztrhali vlci. Když se naši ptali, proč brečím, za nic bych nepřiznal, že za tím vězí dětská knížka. Tehdy se ve mně napořád odvíčkovala schopnost soucítit s osudy všeho živého.

Čemu vás naučil život?

Trvalo mi dlouho, než jsem došel k poznání, že spoléhat se musím především sám na sebe. Známá pravda. Jedna věc je duchaplně pronášet cizí moudrost. Druhá je prožít pravdivost toho tvrzení na vlastní kůži.
Co pro vás znamená být sám sebou?

Nehrát si před nikým na nic, co nejsem, ani nemohu být. Nepřetvařovat se kvůli zalíbení, pro domnělý a dočasný prospěch. Vědět, že vystačím s kotvou, kterou jsem si už kdysi dávno odnesl z dětství.
V co věříte?

Že se vyplácí žít poctivě a chovat se slušně. Vést si tak z přesvědčení, ne pro jakousi odměnu či příslib vykoupení, pro šťastný a slastný věčný život po smrti. Věřím, že to má smysl. Mezi lidmi tady ve vzpomínkách nadlouho zanecháváme sled. Někdy se mu říká poselství nebo chcete-li příklad.

S novou dobou se změnil i vztah k hodnotám. Které hodnoty mají pro vás trvalou platnost?

Už jsem je zmiňoval. Nadevše je mi láska a přízeň blízkých, každé přátelství, jež trvá navzdory proměnám času. A také mají smysl dobré počiny, které se nám podařilo udělat pro ostatní. Přesahují nás, a právě proto nejspíš přetrvají.
Na co jste zvědav, co byste se rád dozvěděl?

Zda se lidé u nás jednou konečně řádně ohlédnou a bez předpojatostí podívají na roky nedávno minulé. Přehodnocení faktů bude mnohé řádně bolet. Jestli se však celospolečenská reflexe nezdaří, z prožitého občané pochopí méně než nic. Pak na ně v budoucnu čekají další zklamání.
Litujete něčeho?

Něco by se jistě našlo. Často jsem nebýval dost pilný. A mnohdy málo předvídavý. I když jsem míval všechna fakta pohromadě, přece jsem často nedokázal vyvodit logické závěry, kterými bych se řídil. Zdráhal jsem se, možná z nedostatečné zkušenosti, uvěřit. Kdo z nás je rád za hlupáka?
Co je pro vás největším dobrodružstvím?

Když z jedné jediné myšlenky vznikne povedená knížka, a když původní nápad nevyčpí, nevytratí se. Tajím vždy dech. Do poslední chvíle totiž není zřejmé, jestli se tentokrát vše podaří.
Daří se vám rozpoznat lež od pravdy?

V prostinkých jednoduchostech jistě. Jinak to bývá složité. Každý den zůstávám v rozpacích nad záplavou zpráv, prognóz, komentářů a teorií. Je těžké správně usuzovat, říkat ano či ne. Zvláště, když neznám, kdo jsou a odkud přicházejí ti, jenž cosi tvrdí a hlásají. A to už nemluvím o novinářích a publicistech, kteří se sami stávají obětí mediálních her. Ani jim nepřipadá, že výrobou dezinformací podvádějí. Nejspíš ani netuší, co činí a komu jdou na ruku. Když se nespolehnu na instinkt, bývám ztracen. Pro jistotu stále zvyšuji míru pochybností.
Co si dnes lidé nejvíc nalhávají?

Nebudu sahat do svědomí jiným. I když vím, jak pošetilé je namlouvat si, že na mnohé mám ještě dost času, stále tak činím. Není to pravda. Tím spíš, že mnohokrát jsem se přesvědčil, jak troufalý bývá odklad některých předsevzetí a plánů. Vzdorovat pomíjivosti (a to jen do určité míry) se dá pouze okamžitými činy.
Uznáváte pokoru? Kdy a před čím?

Pokora je korektiv. Naší troufalosti, neodůvodněného sebevědomí. Místo bez stěn a stropu není prostorem k obývání. Potřebujeme hranice, dané řádem přírody, všehomírem. Limity, které dobrovolně vezmeme za vlastní. Existují nezávisle, jen je vždy neumíme rozpoznat. Kdykoliv je nerespektujeme, dřív či později na to doplatíme.
S čím se nesmíříte?
Se svinstvem, které někteří páchají na bližních či na zvířatech. S násilím ve všech podobách. Nemusí po něm vždy zůstávat modřiny, nemusí při nich vždy téct krev. Známe činy natolik odporné, že se divím, jak mohou patřit k lidskému bytí, a přece s nimi nedokážeme zatočit. Vláčíme je po staletí jako obecné ponížení. Nevím, co počít. Takové zběsilosti mě štvou, ale to je žalostně málo.

Děsí vás něco?

Bojím se temných hlubin lidské duše. Dnes vítězí nivelizace. Vrahy a zločince média prezentují jako pozoruhodné osobnosti. Podvodníci vyhlížejí jako sympatičtí podnikavci. Mnohé z nás potom lotři a lumpové přitahují jako barevné blyštivé hvězdy. Ve skutečnosti vše ošklivé v lidském konání a veškeré zlo pokaždé zůstává jen šedivé a bezútěšné.

Z čeho se dovedete radovat?

Velkých radostí se jen tak nedočkáme. Jako všem mi stačí věci zdánlivě obyčejné. Východ slunka, svěží ráno, spokojené zvíře, úsměv milované, doušek vyzrálého vína, dobře připravené jídlo, ovoce, které mi uzrálo pod rukama. Není jednoduché naučit se obdobné maličkosti rozpoznávat, a když nastanou, řádně je vychutnat. Ale snažím se.

Jaká přání se vám v životě splnila?

Uběhla léta, a přiznal jsem si, že na podstatné bývá třeba trpělivě čekat. Teprve s odstupem rozpoznávám plané naděje, předem odsouzené k nezdaru. Jenže ztrátám navzdory jsem mnohé získal. Když se pustím do inventury, vychází mi, že jsem šťastným člověkem. Objevuji a tu a tam i nalézám cestu k poznání přírody, do jisté míry jsem se naučil zachytit v knížkách její nevšednost. Je to málo, je to moc?

Myslíte si, že žijete jako svobodný člověk?

Ano. Ale má svoboda musí končit tam, kde začíná svoboda jiných. Zůstávám svobodný, pokud přijímám toto omezení, jako podmínku vlastní volnosti rozhodování a volby. Nic objevného, ale pouze tak může svoboda fungovat.

Myslíte si, že jako národ umíme zacházet se svobodou a demokracií?

Ne všichni jsme si osvojili výše uvedené pravidlo. Jeho uskutečňování vázne. Na vině je sobectví v mnoha podobách. Uskutečňování svobody každého, a tedy všech, u nás drhne dnes a denně. A je to znát.

Jak chápete pojem tvůrčí svobody?

Žádná svoboda se nepojí s bezbřehostí. Bez hranic uvadá, ztrácí smysl. Nebývá snadné určit, kde zmíněná omezení leží. Musíme vytrvale hledat s vědomím, že tvůrčí svoboda jednotlivce není samoúčelná; zůstává prostředkem, s nímž máme zacházet s obezřetností. Jinak se zvrátí v opak a nepřinese užitek nikomu.

Jaká rizika obsahuje svoboda a tvůrčí svoboda?

Můžeme jiné ukrátit v právech. Funguje zákonitý paradox. Přestoupením pravidel se zákonitě okrádáme také o vlastní svobodu. Myslím, že nepomůže ani doporučení, že stačí zavřít knihu, složit noviny, vypnout televizní či rozhlasový přijímač, popřípadě přejít na jinou webovou stránku. Nedělejme si iluze. Co se stalo, nemůže se jen tak odestát.

Měl by být spisovatel svědomím národa?

Proboha ne! S tím už máme zkušenosti. Pohříchu ne vždy dobré. Každý občan má mít vlastní svědomí a nespoléhat se na jiné. Netuším, kde se vzala iluze, že jen ten kdo třeba i velmi dobře píše, nebývá s morálkou a svědomím na štíru.

Měl by spisovatel vstupovat do politiky a do společenského dění?

Proč ne, jestli na to má žaludek. Být veřejným činitelem v Čechách, na Moravě a ve Slezsku je přece vždy riskantní podnik. Když si takového spisovatele v politice představím, v lepším případě jej vidím jako kometu, která chvíli zazáří. Možná ten pán něco vybojuje. Ovšem dřív než ztratí lesk, musí zavčas ustoupit mezi obyčejné smrtelníky. Jen tak se spasí před zmarem.

Proč vlastně píšete, tvoříte?

Baví mě to. A považuji za štěstí, jestliže mé snažení přináší radost čtenářkám i čtenářům. O jejich dojmech se nikdy nedovím všechno. Škoda. Jestli se ovšem knížky prodávají, dá se jejich uspokojení předpokládat.

Má v dnešní době devalvace lidských a uměleckých hodnot nějaký smyl psaní třeba poezie či skládání vážné hudby?

Jistě, třeba jen kvůli obecnému povědomí, že podobnou bláhovost ještě někdo nevzdává. O pozitivním dopadu tvůrčího činu se bezprostředně nepřesvědčíme; nedá se změřit, což neznamená, že postrádá smysl.

Život naší společnosti se duchovně vyprázdnil. Jak se bráníte?

Výběrem. Důsledným, v mnoha podobách. Jinak řečeno, bráním se, jak se dá. A potom, každý přece máme také vlastní svět, nosíme jej v sobě. Pomáhá potkávat lidi, kteří cítí a vnímají podobně. Duchovní prázdnota a konzum nás obkličují, svírají na každém kroku. Obranou posilujeme svébytný imunitní systém.

Jak byste charakterizoval svůj světový názor?

Chudoba cti netratí, ale vždy ponižuje. Nevratně poznamenává život, ten jedinečný dar. Proto straním a vždy budu stranit společnosti sociálně spravedlivé.

Čemu nerozumíte?

Navzdory dějinnému poznání, navzdory přesvědčení mnoha jedinců, se lidstvo nedokáže vzdát ozbrojeného násilí. Avšak mírové řešení krizí vždy existuje, zdá se na dosah. Bez ohledu na přání většiny se dál válčilo, válčí a jak to vypadá, i válčit bude. To mi nejde do hlavy. Někde v programu lidského chování je asi neodstranitelná chyba.

Jaké poznání vám přinesla nová doba?

Teprve v převratných časech spolehlivě rozeznáváme, jací lidé kolem nás vlastně jsou, jaký mají charakter. Mnohokrát jsem musel připustit, že všechno je jinak. Přiznávám, že bez té zkušenosti se mi žilo lépe.

Bez čeho si nedovedete představit život?

Bez vzácných chvil, které už celá desetiletí prožívám v přírodě. Kdybych jich nebylo, potom bych opravdu zchudl a zplaněl.
Jak chápete pocit štěstí?
Věřím, že pocit štěstí nikdy není záležitostí jednotlivce. Je těžké se radovat ze života, když kolem roste nedostatek a bída, duševní i materiální.

Arnošt Tabášek (nar. 7. 2. 1952 v Hostašovicích). Po ukončení studia na fakultě žurnalistiky v ukrajinském Lvově pracoval v Praze jako novinář. Od roku 2000 je spisovatelem na volné noze. Povídky začal publikovat v osmdesátých letech minulého století časopisecky, později v antologiích a ve sbornících. Píše knihy literatury faktu, zejména pak prózy o přírodě, lidech a zvěři. Jeho volná trilogie Revír mého srdce, Moře plné srnců a Země černých rytířů se setkala s mimořádným ohlasem čtenářů a vyšla v opakovaných vydáních. Dosud publikoval více než desítku knih, některé získaly literární ceny.