MILAN BLAHYNKA

Moře. Jistěže je to dávno lexikalizovaná a běžná metafora: „symbol množství“, definují moře Váša-Trávníček. A opravdu, dva svazky, jimiž se uzavírá devítisvazková ediceveršů Jiřího Kuběny, totiž Dílo VII/1-2, Ráno na Olympu (Host, 1076 stran, doslov Poeta laureatus svaté Moravy napsal Joseph N. Rostinský, Tokai University, Tokio, edičně připravil a svým Slovem k vydání i Kalendáriem doprovodil autor, který rovněž sestaviltři Rejstříky – názvů básní, incipitů, postav – i Loci communes a zřejmě vybral 76 stran fotografií a zredigoval 30 stran Bibliografie básnického díla JK a soupisu O JK a jeho díle) spolu se sedmi svazky Díla I-VI z let 1998-2008 nemají u nás sobě rovna.

Dílo VII/1-2 však vůbec nepřipomíná moře jen mohutností, kvantitou 247 básní a rozsáhlým, přitom hutným komentářem jak k poslední etapě, ke čtvrtstoletí autorovy básnické tvorby (svazky I-VII na 3332 stranách výběrově shrnuly a komentovaly verše z let 1945-1988, až na nepočetné a nevelké výjimky publikované pouze jako samizdat), tak také k jednotlivým básním, ale i k mnoha veršům, symbolům, poetice, souvislostem s životem básníka i s dějinami, kulturou a uměním. Dílo VII/1-2 je jako moře i „jakostně“, kvalitativně, podobá se mu též svými vlastnostmi, povahou a podstatou. Moře – až na pár velkých slaných jezer, tradičně považovaných za moře – je na rozdíl od pevnin bez hranic, je souvislé a je rezervoárem života na planetě Země. Poezie Jiřího Kuběny, ač virtuózně psána nesvětovým jazykem a jenom obtížně a přibližně přeložitelná, tryská ze zážitku univerzálních životodárných kulturních a duchovních hodnot, a ač manifestuje svůj rodokmen, své kořeny ve Starém a Novém zákoně, v antické kultuře, renesanci i národním obrození, ve slovanství a moravanství, nevymezuje se proti jiným kulturám, naopak právě na Kuběnově Bítově „Hrot Mešity“ připomene „Půlměsíc Jak V Máji Jak Jarní slunce V Máji“ (Můj Bítovský Každodenní Život Básníka) a v Hošíkově Orlí Písni „Z Diamantové Hory Bítovské“ si básník povzdechne: „Život Je Sen Od Nanga Parbatu Až Po Vihorlat“. Když ho „Bítovský / (Lurdský) / Shůry / Syn“ zve k sobě „Vzdor Hirošimám (Které Míří Věčně Nahoru)“, vyzývá ho, aby se nedotýkal, „Leda Jen Jako Imam / Své Mešity“. „Malá Noční Hudba“ bítovské kašny se Kuběny ptá, zda chce ještě jednou na této zemi rozbít stan a konce nedosáhnout, a Kuběna, ten „Ultramontán (Od Něvy Až Po Himálaje)“ kolotá „Od Vlny K Vlně Tak jako Tichý Oceán / Jenž S Břehy Každé Něhy Zraje // Snem Obou Indií Až Do Kitaje / (…) / Svůj Východ, Západ, Sever, Jih Konečně objímaje (…)“. Tak jako se oceán, tak jako moře se svými přílivy, odlivy, zálivy se stále, někdy sotva znatelně, jindy bouřlivě vlní, tak jako v něm stále po máchovsku spěchá „vlna za vlnou“, u Kuběny spěchá verš za veršem, báseň za básní. Básník se v apostrofě Had A Jiří s mořem přímo ztotožňuje („Jsem Černé moře, / Podoben Hoře Z Níž Neustále // Stoupá K Nebi Oheň I Dým…“), a že je to v jeho černé etapě čekání na milost lásky, čteme to ve svazku VII/1 s výmluvně černou obálkou. A jako je moře slané a hořké, v Kuběnových básních nechybívá hořkost a „Slza Absolutně Slaná“ (Znovu Z Mého Okovu) i trpkost, „Dav Vždycky Je V Právu“ (Zpívá Chrlič). Básník tak objímá život v jeho úžasné rozmanitosti a mnohosti, cituje a parafrázuje Mistry i nejprotichůdnější, vždy inspirován, ne vždy k souhlasu. Cituje – aniž jmenuje – slavné Halasovo „Jak peníz tiše položený slepci / jsi tu můj podzime“, připustí „Ani Já Nejsem Lepší“, ale pokračuje, zůstávaje trochu až uličnicky svůj: „Nejsem Lepší, Hepčí, / Jenže Já Nechci – “ a potom si neodpustí: „Mé Umění Je Jaro, Věčné Jaro…“ Jindy však v básni Advent ví, že „Nic Není Krásnějšího Nežli Listopad“, čas čekání na Božího Syna, čas, do něhož se (bezděky?) mísí tragický listopadový pád Konstantina Biebla a do verše „Můj I Tvůj Věrný Hlas“ prolíná název Bieblovy klíčové sbírky. A ještě jindy Kuběnova často ódická poezie ústí ve vášnivou apologii milovaného básníka: její vlnění přechází ve vlnobití: v čase, kdy se u nás psalo o básníku Křídel, Chrp a měst většinou jen s opovržením, pokud se vůbec psalo, vzniká ke 40. výročí jeho smrti Kuběnova Vatra, „První / (Bítovský) / Oheň // Pro Básníka“, jehož do jeho země krásné milované, „Nikdo Nezval“, a jehož náhle i „Nikdo Neznal“, a jenž „Přece, Přec Je S Námi, / Přec Je Tu Mezi Námi První Mezi Všemi“, a to „Jako Nikdy Plný Síly“, on „Vskutku napůl Slon a Napůl Král, On pravý Král… Žije Dál, Žít Bude Dál, / On Jako Život Lidský Nekonečný / … / Za Nás Plakal, Plakal A Vyplakal // Krvavé slzy, / Svému lidu Krvavé Slzy / Jak Kristus Král…“ Což je smělá variace na Nezvalovo zřejmě poslední čtyřverší, jak básník připomíná v připojených vysvětlivkách ke svým citátům, parafrázím a narážkám, ve vysvětlivkách žel nutných v čase, kdy se u nás poezie více píše a vydává, než čte a zná.

Moře znamenalo už pro Vrchlického (už v cyklu U moře z Roku na jihu), potom i pro Nezvala také zrcadlo jejich monumentality. Nezvalovo „moře čím je ti mé hoře“ Kuběna příznačně cituje – vždycky k jiné životní situaci – v básních Díla VII/1-2 – hned dvakrát (v Moři v úplňku, věnovaném roku 1991 „Velké památce Vítězslava Nezvala“, a v básni Arión ze sbírky z let 2008-2013). Parafrází známého verše z Manon Lescaut mohl by jak Vrchlický a Nezval, tak i Kuběna říci „moře je můj osud“ – obojetný osud: budí respekt, ale také svou živelností, nevypočitatelností, měňavostí a suverenitou nahání strach v těch, které Nezval v básni Kentauři z Křídel nazval centuriony a jimž je takový básník, i když se mu klanějí a když mu holdují, přirozeně podezřelý. Přitom jak Vrchlického a Nezvalova, tak i Kuběnova monumentalita si vůbec nepřekáží s maximální lidskostí. Nic lidského jí není cizí. Nezval ve Velikém orloji přiznává, že už jako malý hoch „měl rád chyby živoucího těla / víc nežli ctnosti soch.“ Kuběna v Nanebevzetí Hrany Za Zmije prosí o vzetí do nebe „Ale Ne Bez Toho, Co Chybí: Bez Chyby Ne! Bez Pochyby!“ Právě tím, že si básník vždy znovu připomíná své chyby a viny, je svrchovaně lidský a jeho poezie viny a chyby nezapírající je stejně lidská jako milostiplná.

Milostiplné. Čtenář si možná pomyslí, že jsem měl napsat obyčejněji „láskyplné“(poezie), když se přece i ve svazku Díla VII/1, v němž Běsnící měsíc končí veršem „Už Nic Než Vůle – / Žít“ a básník „Den Ode Dne Zranitelnější“ (Sbohem, káně), jehož srdce je „Křížem Lisováno“ (Hledání vína), má za to, že už jediná mu zbyla „Radost Z Díla“ (Bohaprázdný hrob), čtou „fragmenty“ Ó lásko („Ó Lásko, Lásko Boží, Uschovaná / V Chlapcích Jak Kukla V Motýlech / … / Už Jen Ty Si Mě Nech“) a Na Kolena („Hle, Touha Má Je Málem Šílená / … / Ať Tedy Patří Chlapcům V Ráji, / Že Mají Nahá Kolena“). Epiteton Láskyplná dokonale padne závěrečnému bílému svazku Díla (VII/2), který je dedikován celý „Tobě, Kájo“, rozumějme: mladičkému mimořádně talentovanému sochaři Karlu Žákovi, díky němuž a v partnerství s nímž Jiří Kuběna přímo zázračně ožil, nabyl nové síly a životní radosti a i básnicky prožívá nové Ráno na Olympu. Na černý svazek VII/1 však básnický přívlastek poezie láskyplná evidentně nestačí, výstižnější je výraz milostiplná, v němž milost není jen archaickým synonymem pro lásku „pohlavní“ (řečeno s devítisvazkovým Příručním slovníkem jazyka českého), a též k Bohu, ale i výrazem pro slitování, milosrdenství (provinilci žádají o milost, panovníci ji udělují), ba i oslovení a titul (knížecí nebo biskupská milost). Poezie Díla VII/1, shrnující sbírky z let 1989-2004 Bez Milosti S Bohem, Orel Nad Propastí a Malá Noční Hudba Bítovské Kašny, je nadmíru dramatická, básník se nejen První Jitřní Písní Poutníkovou obrací ke „Svému Druhému Já“ a stále se vrací k hříchu: „Jen Hřích Je Putna, / Kterou Lze Nabrat Krve“, „Jen Hřích Je Zdroj A Je Brána, / Jen Vina“ (Znovu Z Mého Okovu)“, „Všecko Mé Sladké Zlo“, „Všecko Zlo ZeMě!“ (Felix Culpa). A – ovšem marně – se zaříká: „Pro Mne Už Rozkoš Ne /… / Pro Mne Už Jenom Nemožné“. Už v červnu 1990 je zvláštní loučení s bytem v Řečkovicích, ono „Nechal Jsem Tě Tu, Celý Živote, / Pozemský, Zdejší“ (Sbohem, Káně!) paradoxně předem přebíjeno v Překračování Prahu uhlířsko-básnickou etymologií: „Řecko? Více!“ – touhou po olympanské pozemskosti. Svár, který si Kuběna rozřeší po svém až ve sbírce Ráno na Olympu („Ještě Chvíli Nevinně Se S Hříchem, / Se Všemi Sedmi, Co Jich Je, Bratřit“, Volání Jara), v Orlu Nad Propastí žadoní o slitování, o milost. „Za Pokání“ se obrací básní Hvězda moří (!) k slitovné Matce Hříšníků: „Ó Ty Sladká Jak Kristova Krev, / Ty Se Mi Zjev, Jen Ty Mi Slev, Mé Hříchy slev…“ Jako Dante i Kuběna, „Ten Věčný Otazník“, jímž tehdy „Stále Ještě Niagara Hárá“, musel projít peklem a očistcem, bítovskou Zlou hodinou. Tím velkolepější je pak milostiplný velezpěv v závěrečném (VII/2) svazku Díla, který se skládá, jako u Kuběny už pravidlem, ze tří sbírek Orel pro Ganymeda, Kájo! a Ráno na Olympu. Není zdaleka bezstarostný, poznamenává ho „Dotek Smrti“, po kuběnovsku statečné přiznávání pocitu, že „Smrt je blízka“ (Hermes), a je vystupňován k vděkuplné mámivé extázi („Jen Díky Tobě, Kájo Můj, Jsem Nežil zbytečně“) v úchvatném zpěvu Orel svému Ganymedlovi; jeho podtitul „Ganymedovo Hrozné Okno“ vysvětluje se v komentáři jako „odkaz na 27. duben 2010, kdy odsud (=z Bítova) vypadl (při pádu zázračně zachráněný) K.“ Milostiplná poezie svým sídlem na Bítově je milostiplná i ve slovníkovém významu přejnosti: na Bítově se neuzavírá, neizoluje od světa: „Bítov, / Hle Bítov, / Bítov Pro Všecky, / Bítov Konečně Už Pro Všecky, Už Nekonečně Pro Všecky.“ (Apollův Triumfální Vůz). Tu vrcholí básníkovo mnohaleté úsilí, jehož velkou organizační epizodou byla rokem 1996 počínaje každoroční setkávání básníků na Bítově. Básnicky dostupuje prozatím Kuběnova poezie svého vrcholu sbírkou Ráno na Olympu, zejména stejnojmenným zpěvem úvodním, závěrečným Orlem svému Ganymedovi, Trojkoncertem, Králem Ječmínkem a Zlatou Klecí, v níž „Píseň Frnkne“, básník však ne, a „Zůstane Zpěv.“

Poezie. „A co básník?“, čteme v gnomické konfesi Kuběna. Kdo by v tom viděl jakési přihlášení k Halasovi a jeho poslední slavné sbírce, byl by vedle jak ta jedle; Kuběna připomínaje svůj básnický rodokmen, vůbec Halase neuvádí a v obsáhlém seznamu citátů, parafrází a aluzí ve svých verších tento – bezděčný – citát pomíjí. Jako už v rané básni Výuční list Kuběna zde píše, že „Svůj Gen Vzal“ od Demla, Březiny i Nezvala – a k tomu nově a vlastně vyzývavě žertuje: „Leckdo Má Dva Otce On Hned Tři.“ Kuběnův eruptivní básnický typ má u nás obdobu snad jen ve Vrchlickém a právě v Nezvalovi (Mácha a Wolker zemřeli příliš brzy, než aby zanechali i rozsahem podobně velké dílo). S nimi Kuběna sdílí také svůj mimořádný dar porozumět a pronikavě analyzovat poezii včetně poezie vlastní. Neudiví, že nám zbývá než přitakat jeho výkladu „univerzálního ‚kuběnovského‘ verše“, který je „čím dál víc sluchový, bližší Hudbě (rozuměj hudbě Slov),“ ač „princip obrazový nemizí ani neslábne, ale je tomu auditivnímu podřízen“. V komentáři k poetice svého dozrání Kuběna upozorňuje na svoje splavné „do vyšších útvarů seskládané sonety“ („naprosto ne nahodile, a už vůbec ne na vrub básníkovy ‚hravosti‘, ale důsledně sémantiku básně sledující“) a razí pro ně označení paravany; nuže, například v paravanu Skleněný květ končí druhý sonet veršem-slovem „Ano“ a v navazujícím třetím sonetu zazní v prvním verši k tomu „Ano“ vnitřní rým: „Vše Zúčtováno Už Navěky“ a v dalším ještě jeden a také rým koncový: „Už jako Obraz Domalováno Jak Socha Domodelováno“, a na poslední verš třetího sonetu („A Už Vůbec Nic Nebude – –“) navazuje zavírací sonet Fin: „Teprve Až Když Básník Dozpívá.“ Věčné vlnění motivů, symbolů, rytmů a rýmů pojí však nejen jednotlivé části paravanů, ale i jednotlivé básně stavebně přísně komponovaných sbírek; tak v básni Wir Drei je autor „Starý Básník (Věčný Jak Ten Otazník“), v následující básni Čas Na Zajíce se znenadání vynoří ptání: „Kde Je Teď Ten Tvůj Básník, / Co Se Holedbá, // Že Je Mladý, / Že Je Věčně Mladý, / On // A Jeho Chasník, / Věčně Mladý / Jak Otazník?“ Kuběnova rapsodická a ódická poezie je vždy znovu zneklidňující, stále provokuje mravokárce, strážce dekoru a konvencí, stylisticky svými náhlými přechody od vznešeného k nízkému, od posvátných slov k vulgarismům, ale také graficky majuskulemi na začátku všech slov, dokonce i neslabičných předložek. Už se pomalu připouští, že nejde o žádnou schválnost, že se tak zjednává každému slovu pozornost, že se v oprávněném zájmu hlubšímu porozumění zpomaluje čtení (obdoba zpomalovadel na silnicích tam, kde je nutná zvýšená pozornost), což je jistě důležitější u dlouhých kuběnovských veršů než u lakonické poezie, ale leckdo stále kroutí hlavou nad takovýmto způsobem akcentovanými i předložkami, jako kdyby právě předložky nevyjevovaly vztahy mezi věcmi, jevy, lidmi, vztahy, na nichž záleží, nechceme-li jít životem a knihami jen povrchně. V poznámkách ke své poetice si Kuběna zakládá na prvenství svého grafického prostředku zesílení pointy: poslední verš se odsouvá od předešlých co největší mezerou, tiskne se až dole na málo potištěné stránce. Dodejme, že při recitaci to vyjádří předlouhá pauza; a že tento způsob zvýznamňování si může básník dovolit, jen pokud vládne uměním tak silného rytmického impulzu, jaké je vlastní Kuběnovi. Analogicky bychom mohli konstatovat i mimořádně silný impulz rýmový. V básnickém nekrologu za Jiřím Veselským Pozvání k plavbě se pointující apostrofa „Jirko“ rýmuje s „…Čas Už Jen Pírko“ přes osm veršů. Ve Volání jara se „Ku : Ku“ pointujícího verše rýmuje s povzdechem „Ach Ty Můj Kluku“ přes 17 veršů, v sedmém z nichž je vnitřní rým „Ruku“, v Králi Ječmínkovi se pointa „Ječmínku“ rýmuje s veršem „…V Malém Semínku, Hořčičném Semínku“ přes 18 veršů. Jestliže umění výrazného a významného rýmu vyznačovalo Kuběnovu poetiku už dřív, nyní kulminuje. Okouzlen Vrchlického pohotovým rýmem „Chlap ryl“ na domněle nerýmovatelný „apríl“, o němž se Kuběna v komentáři zmiňuje, sám boduje: pro své soubytí s Kájou, apostrofovaným v záhlaví Volání Jara, našel výraz, že jsou „jeden tandem“; to souzní, dokonce jako absolutní rým, se známým tázáním „Quo Usque Tandem“ (jak ještě dlouho…). Působivost tohoto rýmu je založena na tom, že tu souzní český hovorový výraz se slavným výrokem Ciceronovým v latině, ale je navíc umocněna situačně: básník se děsí, kdy ta varovná otázka dopadne za vychutnávání hříchu proti božímu přikázání na jeho hlavu z úst samého Boha, jeho Pána. Ale opravdu se děsí? Ví přece o jeho milosti, milosrdenství, odpouštění hříšníkům. Zvlášť když má v takové úctě Slovo a dovede s ním čarovat. Stárnutí a stáří svádí k nářkům, Kuběna však nenaříká, usmívá se: kdysi napsal sbírku Zpívající voliéra, nyní je z ní už jen „zbývající voliéra“, avšak ta stále a stále přeludněji zpívá. Básníka neopouští hravost a humor. Jako jeho patron, rytíř Jiří, jede (a taky je!) „Pro Tu Chvíli Na Koni A Na Draka“ (Jeden a týž rytířský plášť) a v jiné básni je sám „Svatý Jiří / Ten Bez Draka Už Jenom Na Draka“ (Zpívá Chrlič). Což je černý humor z bílého svazku. A život sám.

Jedna z básní Díla VII/1-2 má v podtitulu „Poezie Stále Budoucí“. Odolal jsem pokušení si ta slova vypůjčit pro název svých odstavců o Díle VII/1-2 snad jen proto, že se náramně hodí pro závěr. Pro tuto vskutku olympanskou poezii je v hektickém dnešku sotva čas a správné kulturní počasí, i když Rostinského pronikavý doslov dovedně zve k začtení se do ní a básník udělal svým rozsáhlým Slovem autora, Kalendáriem a třemi rejstříky maximum pro čtenáře už dnes. Naštěstí tato poezie není sezónní zboží, čas jí jen prospěje jako dobrému vínu, jímž je křtěna a jemuž opětovně vzdává hold, a najde své početné čtenáře nepochybně v lepší budoucnosti, jaká se nemůže nedostavit.