DMITRIJ MIZGULIN

Mezinárodní literární cena Jugra byla založena v roce 2007 Chanty-Mansijskou bankou za podpory Vlády Chanty-Mansijského autonomního okruhu. Laureáty se dosud stalo více než 40 spisovatelů, básníků, kritiků, literárních vědců a překladatelů z Ruska, Běloruska, Ukrajiny, Srbska, Bulharska, Řecka, Makedonie a Ázerbájdžánu, například Valentin Rasputin, Jurij Poljakov, Daniil Granin, Jurij Kozlov… Ceremonie udílení cen se odehrává v Chanty-Mansijsku, Moskvě a Sankt-Peterburgu. V poslední době věnuje velkou pomoc organizaci ceny literární fond Doroga žizni (Cesta života) v čele s básníkem Dmitrijem Mizgulinem.

Mezi letošními laureáty jsou i čeští básníci Jaroslav Holoubek a Karel Sýs.

Přinášíme projev Karla Sýse, proslovený rusky 20. února 2015 v městě Chanty-Mansijsk při předání mezinárodní literární ceny Jugra v nominaci Slovanská kniha.

K ceně Jugra se ještě vrátíme podrobněji.

 

Drazí přátelé,

rusky jsem se učil ve škole, ale bohužel jsem už mnoho z ruského jazyka zapomněl.

Slovo „bohužel“ dnes vyslovím ještě několikrát.

Slované bohužel neznají jeden druhého tak, jak by bylo zapotřebí.

V revolučním roce 1848 – v době slovanského sjezdu v Praze – se mezi sebou domlouvali německy.

U nás v Čechách žije jen deset milionů lidí a skoro polovina obyvatel už nečte knihy. Čte, ale leda detektivky nebo horory, a především kouká na televizní seriály bez konce i bez ducha.

Proto vám chci říci: velice vám děkujeme za udělenou cenu, za zájem o českou literaturu a především o poezii. Není to ocenění jen mé a mého přítele, českého básníka Jaroslava Holoubka, ale je to ocenění celé české literatury. Doufáme, že žije a bude žít.

Tuto cenu dostáváme ve vašem městě, v kterém – bohužel – můžeme pobýt jen jediný den.

Doma jsem se díval na mapu a zjistil, že hrdina mého milovaného románu Julese Verna Michail Strogov putoval Sibiří bohužel o mnoho kilometrů jižněji. Kdyby tak kráčel po Čechách, už by šel jinou zemí.

Z mapy jsem rovněž zjistil, že slavný tunguzský meteorit spadl na zem mnoho kilometrů východně odsud, a tak ho – bohužel – nemůžeme spatřit.

Nu, nevadí, snad nejsme ve vašem městě ani ve vaší vlasti naposledy!

U básníků je to už tak: není třeba vidět, ale je třeba vzít na pomoc fantazii. A tak spatříš Michaila Strogova, jak kráčí za svým snem, i spatříš tunguzský meteorit, jak přináší lidem všech zemí vzkaz z dalekých hvězd.

Ještě jednou – drazí přátelé – velice vám děkujeme!

Jmenuji se Karel – Charlie, ale neřeknu „J‘suis Charlie“, ale „J‘suis Rossija!“

 

DMITRIJ MIZGULIN

Řím

Je slyšet nářek nepokojné řeky.

Od břehu se nese jásot dětí…

V duši mi plápolají uplynulé věky,

na sandály usedá prach staletí.

 

Vidím tu věčnost jako na dlani.

Unaven dojetím ukusuju sýra.

Řím padl dávno. A já ještě žiju

a raduji se a na nebesa zírám.

 

Život

Náš parník pluje vpřed

k posvátnému cíli.

Hned plný chod, hned zpětný chod –

z hlubiny na mělčinu.

Všechno odkládáme na potom,

a čekáme, že už brzy přejde hoře…

A život zůstává za zádí

s lhostejným mořem.

 

Říkají o mně…

Říkají o mně, že jsem příliš racionální.

Snad ano. Ale rozhodně ne víc,

než Hans Christian Andersen,

který, ať se vydal kam se vydal,

mezi všechny

absolutně nezbytné věci

bez výjimky vložil do kufru

patřičně dlouhý provaz,

aby v případě požáru hostince

mohl klidně vylézt oknem.

 

+ + +

Ne a ne usnout. Desetkrát

do sta počítal jsem už.

Bez konce prší, půlnoc za rohem,

k duši se dere nůž.

 

Sám nevím, co jsem zač.

Je bůh či někdo nade mnou?

Ať tak či onak: zavinil to déšť,

vyděsil mou duši nevinnou.

 

Déšť co bubnuje po střechách,

poryvem větru snad

zákeřně očesal

mé duše omrzelý sad.

 

Ulice lhostejně mlčí,

za oknem vládne déšť.

Ať tedy smyje mé hříchy

a tvoje též.

Přeložil KAREL SÝS