Rozhovor Josefa Ptáčka s básníkem Břetislavem Kotyzou vznikl víceméně náhodou. Jako vedlejší záznam, jako útržky poznámek pracovních rozhovorů. Nepoužitá zbylá slova a náznaky bez určení shrnuty v celek a shledáno, že přináší ještě něco navíc.

Jaké bylo vaše poslední literární období?

Literární období, snad ne poslední, bylo pro mne stejné jako kdykoliv předtím. Jako každé jiné životní období. Bohudík. Nikoliv nuda, ale hemžení života. Četl jsem texty jiných lidiček, psal a hovořil s přáteli i nepřáteli, nabízel své texty, platil financemi z rodinného rozpočtu vstupy do různých almanachů a střádal na novou publikaci sbírky svých básní. A byl rozpolcený stavem okolního světa.

Vydal jste novou básnickou sbírku. Můžete se o ní zmínit?

Dosud poslední sbírku básní s názvem Útržky hovorů II jsem přivedl na scénu v roce 2013. Zvolil jsem stejný název sbírky jako u sbírky předcházející, a doufám, že i příště oslovím kulturní veřejnost sbírkou Útržky hovorů III. Ve věcech literatury jsem konzervativní staromilec a nemám rád slovní pokřik novinářské hantýrky. Proto i jednoduchý název sbírky básní. Mluvím se svým čtenářem, očekávám odpověď a vážím si svého čtenáře. Vynikající, zasvěcenou a čtenářsky srozumitelnou předmluvu ke knížečce o 56 stránkách napsala paní Hanka Hosnedlová, stejně jako se MUDr. Bohumil Ždichynec zhostil následné recenze knihy. Je to tolik potřebná zpětná vazba. Reflexe autorských textů, očima, zkušeností a srdcem jiných, pro mne neznámých čtenářů. Děkuji oběma.

V současné době je v České republice více spisovatelských organizací: Unie českých spisovatelů, Obec spisovatelů, Klub pražských spisovatelů, Akademie literatury české a od konce listopadu 2014 nově vznikající Asociace spisovatelů…

Dříve platilo, že co Čech, to muzikant. Dnes platí, že co Čech, to literát, nejspíše básník. Vždyť psát básně je prý tak snadné a jednoduché, a je to i součástí psychiatry doporučované duševní hygieny… Že nečteno a bez ozvěny, prý není na závadu. Počet literárních organizací České republiky vypovídá o snaze vyčlenit se, získat na miniaturním českém dvorečku zdání nezávislosti na celku. Není zde snaha o sjednocení. Podobá se to trendu, který vidíme na mapě okolního světa: každá skupina obyvatel hovořící stejným jazykem (stejného náboženství), se snahou o vlastní územní uspořádání, politikou, vládou, parlamentem, uzákoněným jediným možným jazykem, atd. Za každou cenu finanční, i za cenu krvavé lázně. Budí to ve mně obavy. I strach z budoucna.

Vím, že jste z Obce spisovatelů vystoupil. Není-li to nevhodná otázka, proč se tak stalo?

K otázce jsem se již vyjadřoval. Je to rozhodnutí rozumem. Vstupem do občanského sdružení Obec spisovatelů, tedy literátů z pravé strany politického spektra, neupisuji se zde navždy. Pro Obec spisovatelů nejsem svými básnickými texty nikterak prospěšný a zajímavý; naopak Obec není pro mne pomocí ani přínosem. Obec řeší své vlastní vleklé problémy a nejsou to problémy umělecké koncepce. Můj čas prchá rychleji, než čas záměrně udržovaného spolku literátů. Psát a publikovat je nutné. Organizovat se nutné není.

Ve vašem životě je láska k literatuře zjevná i vyřčená. Co všechno vám literatura dala a zároveň vzala a odepřela?

Psané slovo, coby umělecké médium, považuji za nejdokonalejší, zároveň však za nejtěžší z vyjadřovacích prostředků. Na počátku všeho bylo Slovo. Psané slovo prozradí autorovu osobnost a dokonale obnaží hloubku či plytkost jedince. Nelze se dlouhodobě přetvařovat, skrývat za velká gesta, velké emoce. I když básnické texty nejsou psány ve schématu – Kdo, kde, kdy, jak a proč, výsledek je průhlednější než prozaické, mnohomluvné slovní konstrukce. Psaní textů mě přimělo k nahlédnutí do temnoty vlastního podvědomí. Psaní textů mě přimělo soustavně a odpovědně pracovat. Psané slovo považuji za těžkou prací. A to nejsem grafoman! Co mi literatura vzala? Oči unavené z ponocování. Znehybnělé kolenní klouby a jistou nadváhu. Jen Oldřich Mikulášek tvrdil, že své básně napsal na procházkách Brnem… Ve věci slávy podotýkám: oslavné zvony znějí jen pro tu krátkou chvíli. Zítřek přináší opět ticho. Co mně bylo odepřeno? V lásce je odepření výzvou k dalšímu usilování.

Mohl byste si vzpomenout, které knižní počiny vás oslovily?

Vzpomenout si nemohu a nechci. Každou knihu považuji za záznam života, a ten je velmi proměnlivý. Ani já, čtenář knihy, nejsem vždy ve stejném rozpoložení. Literární text, a myslím tím i texty prozaické, nejsou matematickým zadáním s výsledkem totožným vždy a pro všechny. S literaturou se dorozumíváme, sbližujeme, přitakáme i odporujeme, stejně jako se dorozumíváme s lidmi. A to je složitý proces s nejistým výsledkem.

Na začátku éry elektronických knih se mnozí se obávali, že elektronická kniha vytlačí z trhu klasické „papírové“ knihy. Myslíte, že toto nebezpečí již pominulo?

Myslím si, že to byl planý poplach. Klasická kniha beletrie krom obsahu nabízí také vnější zážitek. Kniha je ve svém konečném vzhledu i uměleckým počinem s vlastním emočním nábojem. A co ilustrace, zvláště u knih pro děti? Poměr mezi elektronickou knihou a knihou klasickou se ustálí, podle potřebnosti PT čtenářů. Také cena bude hrát a již hraje svoji roli. V neprospěch knihy klasické. Když ale pohladím hřbety svých „papírových“ knih, každá z nich cinkne své poselství obsahu. A tvář autora knihy. Elektronika je potřebná, velmi potřebná, ale nemá duši. Čtení není jen o písmenkách.

Nasbíral jste dostatek zkušeností, k mnohému se vyjadřujete i jako publicista. Co vás na současné české literatuře naplňuje radostí? Je něco, co vás rmoutí? Je literatura výjimečná oproti ostatním uměleckým médiím?

Nevylučuji a nikdy jsem nevylučoval literaturu jako jedinečnou a výjimečnou vůči čemukoliv. Literatura je odleskem, zrcadlením života. Pokud se literatura, potažmo ostatní umělecká média vzdálí životu, vzdálí se život tomuto uměleckému projevu. Umění pro umění. Nechci však šířit fráze. Česká literatura je totožná s literaturou světovou, a to mne naplňuje radostí. Česká literatura má však obrovskou nevýhodu: je psána jazykem českým, nejkrásnějším z ostatních jazyků lidského společenství, ale jen jazykem asi desíti milionů lidiček. A mnozí z nich jazyk český ani neovládají a odmítají ovládat. Mentální negramotnost.

Je slyšet názor, že dosáhnout na oficiální literární ocenění a získat umělecké uznání včetně uměleckého stipendia mají šanci jen „kamarádi kamarádů“.

Bylo to tak vždy a obávám se, že to bude i nadále. Zvláště dnes, při zmenšujícím se „políčku poezie“. Kolem každého zdroje vláhy, kolem každé možnosti publikovat – zvláště publikovat za dotované finanční náklady – je lítý boj. Různá hlediska hrají svojí různou, skrytou roli. Také každé z knižních nakladatelství prosazuje svá umělecká kriteria, obvykle podle majitele, podle jeho umělecké erudice. Kolik nakladatelství, tolik literárních škol, tolik jazyků poezie. Kdo však chce publikovat a je vytrvalý, svoji cestu si vždy nalezne. Nízkonákladových soukromých vstřícných nakladatelů je dostatek. Je však třeba osobních obětí a neočekávat obratem Nobelovu cenu za literaturu. Máme u nás ale svoji Mobelovu cenu za literaturu!

V České republice ročně vychází přibližně kolem pěti set básnických sbírek. Leží některá z nich na vašem nočním stolku?

Kolem pěti set básnických sbírek…? To mne překvapilo! Považuji to za dobré znamení. Neboť každá pyramida musí mít širokou základnu, aby poslední, vrcholový kámen mohl být pozlacen. Zda je oněch pět set básnických sbírek přínosem, ponechávám literární historii. Tak, jako je každý člověk jiný a je proto unikátem, tak nahlížím i na uvedené básnické sbírky. Svoji roli – vykřičet sebe do světa – sbírka splnila. Co chtít více?

PS. Zapomněl jsem odpovědět na otázku: Na mém nočním stolku trůní jen skromný japonský budík, české brejle a dotekové světýlko z Číny. Již dlouho nic víc. Před spaním nečtu.

Dovolte jednu soukromou otázku. K čemu jste dospěl jako člověk a k čemu jako básník?

Soukromé otázky jsou o soukromí a to je chráněné území. Nevystavuje se na odiv. Jako člověk vím, že jsem svůj kousek hlíny osadil stromem a strom nese ovoce. Zda je ovoce sladké anebo kyselé, není pro mne až tak důležité. Důležité je, že ovoce je jedlé, poživatelné a bez následků. Rozdávám jablíčka ze svého stromu kolemjdoucím, pokud chtějí a neušklíbnou se obyčejnosti daru. Mohlo by to být básníkovo vyznání? Je básník něco jiného než člověk?

Ohlédnete-li se za svým životem, nacházíte nějaké období „štěstí“?

Určitě bych jmenoval své dětství. Ale to je obehraná písnička. Leč pravdivá a vracející se.

Čím jsem starším, tím více vidím ve svých vnucích své vlastní dětství. Kruh se uzavírá.

Opustí-li člověk svoji třináctou komnatu, co následuje?

Ne, ne, to není otázka pro mne. Komnatu obývám jen jedinou. Není to komnata číslo třináct, ale útulná komůrka byť v paneláku, dostatečně hluboká k utopení se sám v sobě.

Kdo z osobností při vašich setkáních na vás nejvíce zapůsobil?

Všichni lidé, které jsem na svém putování potkal a kteří mně projevili důvěru otevřením svého srdce. Srdce, nikoliv peněženky. S lidmi, se kterými jsem se vnitřně neprotnul, ti zmizeli z mé mapy světa, stejně jako já jsem odešel z jejich obzoru. Obohatil jsem se z četných setkání, aniž bych cokoliv vědomě zcizil. Snad jsem i já něco rozdal oplátkou.

Je v možnostech spisovatelů poukázat a zamezit nesmyslnosti jakékoliv války?

Bylo by to jednoduché, ale jednoduchá řešení neexistují. Silná, protiválečná literatura byla napsána (Remarque, Hemingway a jiní, dnes velmi výrazně píšící literáti), ale lidstvo je jaksi nepoučitelné. Snad je to chyba v genofondu lidstva. To však neznamená, že spisovatel má mlčet vůči okolnostem. Právě naopak! Musí křičet celým svým talentem. Mlčení rovná se rezignace.

Kde nacházíte zdroje svého literárního usilování?

Nastavuji zrcadlo. A to tak, abych alespoň zlomkem zrcadlení byl přítomen. Je to zpráva o mém životě, zcela jistě sobecká, ale jedině možná. Cítím se být jedním z několika miliard lidiček a je to i zpráva o nich. Já však básně nepíši; jen sbírám, zaznamenávám a gramaticky upravuji, co vyplaví podvědomí.

Vaši potomci žijí ve světě. Jaký kout země je pro vás nejdražším?

Nejdražším a nejcennějším byla a zůstane vždy rodná zem. Ve všech významech tohoto sousloví, ve všech bohatých slovních tvarech k tomuto se vážícím. Nelze mi vyslovit, aniž bych se nestyděl za nedokonalost svého vyjádření, aniž bych necítil banalitu vlastních slov. Je to otázka vědomí kořenů, slámy v botách, hlíny za nehty. Dívají se na mne ti, kteří zde byli přede mnou. Musím však přiznat, že jsou mi blízké i ty části světa, kde laskavě přijali za své mé děti.

Mnozí čtenáři tvrdí, že poezii nerozumí, že pro ně poezie není čtenářsky zajímavá…

Setkávám se s tvrzením, že čtenář nerozumí, že na poezii nevěří, že poezii nepotřebuje. Ze základní školy si pamatuji nejtrapnější chvíle, když se mne učitelka češtiny zeptala, co tím chtěl básník říci…? A já na stupínku před tabulí a před spolužáky, hlavně před spolužačkami, blekotal něco o něčem, co dnes naplňuje moji mysl pozitivní emocí. Že srdce každého člověka má dar vědomí si sama sebe a zároveň vědomí si druhých. A psané slovo je onou řečí, jíž se dorozumíváme. Nelze víc, ať veršem vázaným či volným.

Zahlédnu okamžikem vlastního nádechu a výdechu / vždy znova zaslechnu / prudkosti nadechnutí svist / Biograf dnů / vítr co míjí mne / nepolapen (BK, Zahlédnu).

…a víte, pane, jaký je rozdíl mezi švýcarskou hospůdkou a českým pohostinstvím? Ve švýcarské hospůdce hledá host vhodnou společnost, aby si přisedl a promluvil s ostatními. V české hospodě hledá český host prázdný kout, aby mohl mlčet.