VLASTISLAV HNÍZDO

Tak začíná v mírné obměně strofa Bassových Rozhlásků v Lidových novinách z počátku ledna 1941 o spisovateli, novináři a filmovém scenáristovi Jan Drdovi, který pod Bassovým vedením v Lidovkách již několik let pracoval. Letos 4. dubna uplyne 100 let od spisovatelova narození (1915) a 28. listopadu 35 let od úmrtí.

Drdova životní a umělecká dráha byla pestrá. Prožil chudobné a svízelné dětství v Příbrami, kde se narodil jako syn kamnáře a nalezenkyně. V šesti letech ztratil matku, která zemřela při porodu dalšího dítěte, a spolu se sestrou jej vychovávali prarodiče, neboť otec se o děti nestaral. Měl se učit klempířem, ale dík výbornému prospěchu vystudoval příbramské gymnázium. Velký vliv na něho měla jeho babička, vypravěčka lidových pohádek a příběhů, což později zúročil ve své tvorbě. Už tehdy se projevily jeho literární schopnosti, kdy jako sedmnáctiletý publikoval ve vyhlášeném pražském Studentském časopise. Po maturitě v r. 1934 studoval na pražské filozofické fakultě slovanskou a klasickou filologii. Během studia, které nedokončil, psal povídky a hry pro ochotníky a od r. 1937 byl kulturním redaktorem Lidových novin. Literární zběhlost získal v redakční práci a v námětech ze života svých krajanů – horníků, řemeslníků, obchodníků a sedláků. V roce 1940 vyšel Drdův románový debut Městečko na dlani, inspirovaný dětskými vzpomínkami na rodný kraj. Vykreslení atmosféry románové Rukapáně a charakteristika různorodých postav jejích obyvatel, motivace příběhů i kompozice celého díla svědčí o autorových kombinačních schopnostech i jazykové vyzrálosti. I druhý román Živá voda (1941) o dětství a vyspívání venkovského chlapce Jana Marka a jeho cestě k umění byl čtenářsky úspěšný. Téhož roku zaujala E. F. Buriana Drdova hra z hornického prostředí Jakož i my odpouštíme (1941), která se hrála v jeho Déčku. Důkazem její kvality se stalo uvedení několika předními ochotnickými soubory (např. Mladým divadlem z Prahy-Hostivaře a Divadelním studiem v Plzni) a byla poctěna i čestným umístěním na XI. Jiráskově Hronově.

V těžkých válečných letech byly výkony mladého umělce opřené o zachycení zemitých charakterů prostých lidí a vyjádření jejich chlapské solidarity spolu s jazykovou vytříbeností s tvrzením českosti i morálním povzbuzením čtenářů a diváků.

I další díla vytvořená ve válečném období byla vyjádřením Drdovy výrazné umělecké osobnosti. V psychologickém románu Putování Petra Sedmilháře (1943) upoutal snivou fantastičností trýzněného chlapce vymýšlejícího donkichotské příběhy o sobě a o svém nepoznaném otci. Poučený vztah k výtvarnému umění uplatnil Drda v monografiích o sochaři Janu Kavanovi a malíři Karlu Černém.

V novinářské profesi se jako divadelní kritik soustřeďoval na recenze klasického národního repertoáru na velkých i malých scénách. V Lidových novinách pokračoval též v tradici čapkovských fejetonů a drobných literárních forem. Soustředil je do knížky Svět viděný zpomaloučka. (1943)

Za války Drda koncipoval svou slavnou jinotajnou pohádkovou hru Hrátky s čertem, v níž statečný český chasník Martin Kabát přemůže moci pekelné. Její premiéry v Národním divadle se dočkal záhy po osvobození v r. 1945.

Dokladem spisovatelova povídkového mistrovství je kniha Němá barikáda (1946). V jedenácti povídkách zachytil v působivé zkratce hrdinství obyčejných lidí z různého sociálního prostředí v protinacistickém odboji i v průběhu Pražského povstání 1945. Kniha získala mezinárodní ohlas v řadě zahraničních vydání i zfilmováním několika příběhů (např. Vyšší princip, Němá barikáda).

Po osvobození se Drdova životní i umělecká dráha změnila. Přešel do odborářského deníku Práce, ale pracoval i v redakci Svobodných novin. V Práci publikoval reportáže a fejetony z norimberského procesu s válečnými zločinci, které posléze publikoval v knize Listy z Norimberka (1946). V letech 1948–1952 byl šéfredaktorem Lidových novin.

Po únorových událostech 1948 nastoupil strmou politickou kariéru. V l. 1949–1956 byl předsedou Svazu československých spisovatelů a v l. 1948–1960 poslancem Národního shromáždění a předsedou jeho kulturní komise. V l. 1949–1962 byl kandidátem a členem ÚV KSČ. V té době je zodpovědný za deformace, k nimž došlo v oblasti kulturní politiky. Jako předseda Svazu československých spisovatelů v první polovině padesátých let se podílel na znemožňování publikační činnosti řady významných spisovatelů a nepřímo na kriminalizování některých z nich.

V literární činnosti se podřídil tzv. ždanovovské estetice, která spočívala v komolení skutečnosti a účelovém ideologickém schematismu. Rozepsal román Hospodáři, který vycházel na pokračování v r. 1951 Lidových novinách, ale nebyl dokončen. Hrubým schematismem se vyznačovala většina povídek v knize Krásná Tortiza (1952) s náměty ze Sovětského svazu. Ideologickou jednostranností se vyznačuje kniha reportáží z Latinské Ameriky Horká půda (1955), dříve publikovaných v Literárních novinách. Výsměchem zkušenému dramatikovi je schematická budovatelská hra Romance o Oldřichu a Boženě (1953) o lásce traktoristy a svazačky. Dílo totálně propadlo už při premiéře v Realistickém divadle Zdeňka Nejedlého a pro nezájem publika se téměř neuvádělo.

Také v tvorbě pro děti se Drda podřídil ideologickému diktátu (např. v knize Dětství soudruha Stalina).

Konec padesátých let, kdy došlo ke změně politického klimatu a v kulturní oblasti k „oteplení“, byl i změnou v osobním i literárním vývoji Jana Drdy. Lze říci, že spisovatel se vrací z vandru domů. Po chybách, kterých se dopustil zprvu možná z naivní víry, později snad i z chlapské ješitnosti a opojení z kariéry se vrací tam, kam svým životním osudem a literární kvalitou dřívější tvorby patřil. Dokázal to zprvu tvorbou pro mládež románkem Jednou v ráji (1958), vyprávějícím o obraně Trojského mostu v době Pražského povstání. Téhož roku vycházejí České pohádky, které jsou tvůrčí variací klasických pohádek. Osobitostí jadrného výrazu, českostí atmosféry, výběrem nezapomenutelných postav a humorem se Drda řadí k našim nejvýznamnějším pohádkářům. Potvrzuje to v r. 1959 premiéra další čertovské pohádky Dalskabáty, hříšná věc, Aneb Zapomenutý čert, která je vyvrcholením jeho dřívějšího dramatického usilování. V roce 1961 je uvedena premiéra hry z Květnového povstání Jsou živi, zpívají.

Jan Drda se tak vrátil k národní a vlastní tradici, k ryzí českosti a solidní realistické základně své tvorby. Potvrdil to i úspěšnou celoživotní spoluprací s filmem v oblasti námětové a scenáristické, která trvala od r. 1940 (Druhá směna, Děvčica z Beskyd, Znamení kotvy, Němá barikáda, Hrátky s čertem, Dařbuján a Pandrhola, Vyšší princip). Drdovy náměty filmaři využili i po jeho smrti (O princezně Jasněnce a létajícím ševci, Nejkrásnější hádanka). Drdova umělecká invence tak oslovuje miliony diváků dodnes.

Občanské prozření prokázal v srpnu 1968, kdy odsoudil invazi vojsk Varšavské smlouvy vzrušeným článkem Nezkřivte jim ani vlas, nedejte jim ani kapku vody, kterým se ztotožnil s celonárodním odporem. Vrací se k novinářské činnosti jako šéfredaktor týdeníku Svět práce, který založil. Nedlouho potom zbaven možnosti veřejného vyjadřování se stáhl do ústraní a zemřel v Dobříši 28. listopadu 1970. Jeho oficiálně utajovaný dobříšský pohřeb s dvoutisícovou účastí a procítěným projevem herce Jaroslava Moučky – jedinečného představitele Trepifajksla z divadelních a filmových Dalskabátů, symbolicky znamenal spisovatelův návrat tam, kam přes všechny omyly patřil, do české země, kterou svým dílem proslavil a zasloužil si trvalé místo v národní literatuře a kultuře.