JIŘÍ VOBECKÝ

Tak to je téma na román. Už listopadové události přinesly první znepokojení, zejména v tom, jak do té doby přesvědčení kariérní komunisté rychle převlékli kabát za cenu kariéry. Jako mladý nezkušený muž jsem se jenom mohl obdivovat skutečnosti, jak ředitel Severomoravského divadla v Šumperku Petr Král, pochopitelně člen KSČ, se stal rychle členem stávkového výboru, přestože ještě v říjnu 1989 nutil herce pod hrozbou výpovědi podepisovat jakýsi protest proti akci „Několik vět“, jen aby si zachránil křeslo. Po listopadu jako na běžícím pásu začal z divadla vyhazovat umělce, kterým bylo z tohoto rychlého převlečení kabátu na zvracení. Pak se držel svého mocenského postu až do důchodu a dokázal toho opravdu hodně. Z divadla, které mělo před listopadem 1989 25 uměleckých pracovníků, udělal divadlo, jež má zhruba 12 herců a nedokáže už obsadit ani Shakespeara. Dotace do divadla jsou na žalovatelné úrovni a divadlo spíš jenom živoří, než aby v kulturním životě České republiky něco znamenalo. Po jeho odchodu do důchodu se na ředitelském postě vystřídalo několik bezvýznamných nul, z nichž ta poslední se ani nemusela zúčastnit výběrového řízení, prostě si ředitelský post vyběhala leštěním klik u správných partajních dveří. Je zbytečné takové nule dělat reklamu zveřejněním jejího jména.

Současná česká kultura, aspoň ta divadelní, se změnila k nepoznání. Zůstala tak zvaná veřejnoprávní divadla, placená z našich daní, a divadla nezávislá, která si na sebe musí vydělat sama. To je jediný pokrok oproti době předlistopadové, kdy nezávislá divadla mohla být jenom jako bytová a byla sledována StB. Členové veřejnoprávních divadel se snaží být loajální, přesto však v rámci Herecké asociace a Odborové asociace divadel bojují alespoň za minimální hereckou a tvůrčí svobodu. Jenomže proč o ni musí bojovat?

Ředitelé veřejnoprávních divadel se totiž rychle zorientovali v polistopadových poměrech a založili Asociaci divadelních ředitelů, údajně aby chránili divadla a jejich dotace z veřejných zdrojů. Ve skutečnosti aby vytvořili mafii, která bude kontrolovat jakýkoliv konkurs na ředitele jiného divadla, aby se mezi ně nedostal někdo nepohodlný. Je naprosto směšné, že mezi nimi vévodí ředitel Národního divadla v Praze Jan Burian, syn kariérních komunistů narozený v Moskvě, který ještě v roce 1986 napsal tak zoufalou prokomunistickou agitku k XVII. sjezdu KSČ v Armádním souboru Víta Nejedlého, kde trávil vojnu, že mu ji sami komunisté zakázali s tím, že by ji vojáci v kasárnách vypískali. Jinak byl samozřejmě členem KSČ a předsedou ZO SSM a v listopadu 1989 najednou prozřel, stal se z něho zarytý kapitalista a svého členství v KSČ hluboce lituje. Tito lidé profitují pro svou kariéru v každém režimu, a kdyby se otočil vítr, naučil by se vyznávat i Islám. Ředitelská mafie však každý konkurs nekontroluje, protože řediteli divadel se stávají i lidé bez výběrového řízení, jak se to například stalo v již zmíněném Šumperku nebo v Olomouci, a v jiných divadlech se naopak nastaví konkurs na předem vybraného výherce, jako je například Josef Fila, ředitel Horáckého divadla v Jihlavě. Do očí bijící inzerát, že v Kraji Vysočina musí mít ředitelé Galerie i Muzea vysokoškolské vzdělání uměleckého směru a na funkci ředitele divadla stačí střední průmyslovka, podezření z korupce naprosto vyvrací. Neúspěšný kandidát do Senátu, zemědělský inženýr Tomáš Škaryd, který najednou porozuměl kultuře a stal se na Vysočině vedoucím odboru kultury, nakonec naštěstí rychle odvolaným, o Josefu Filovi tvrdil, že je dobrý manažer. Určitě ano. Fila vyhodil vedoucí výtvarnici a zaměstnal místo ní vlastní ženu. Vyhodil vedoucí správy fundusu a zaměstnal místo ní vlastní dceru. To se nám to hoduje, když nám to daňoví poplatníci platí! Každá umělecká pracovnice, která otěhotněla a porodila, dostala padáka. Rodičovství je v očích Josefa Fily trestným činem. Josef Fila vyhodil z místa uměleckého šéfa televizního režiséra Rudolfa Tesáčka, aby místo něho zaměstnal pana Palouše, který každou sezónu zaměstnává i svého bratříčka, aby peníze daňových poplatníků zůstaly v rodině. O politické korupci svědčí i nedávné události kolem Činoherního studia v Ústí nad Labem, takže kultura v současné době, pokud je veřejnoprávní, žije pouze z blahovůle politiků.

Přitom ani tato mafie nedokázala zabránit, že dotace do divadel klesají nebo stagnují, a tak v divadlech, kde byly kdysi někdy i tři desítky herců, jich živoří sotva polovina. Některá divadla dokonce zanikla, protože politikům byla trnem v oku. A přesto stále platí, že městem je jenom to, které má vlastní profesionální divadlo a elektrizovanou městskou hromadnou dopravu. Všechna ostatní jsou pouhými velkými vesnicemi.

Pokud je umělec členem veřejnoprávního divadla, stále má tendenci za ně bojovat, přestože se musí podrobovat nekonečnému množství termínovaných smluv a být neustále ve střehu, protože nepozdravit uměleckého šéfa a neprojevovat loajalitu až na půdu znamená možnost, že mu termínovaná smlouva nebude prodloužena. I když se snaží bojovat za své divadlo a bojovat za to, aby divadlu daňoví poplatníci nasypali co nejvíce finančních prostředků, nemůže si nevšimnout patologických jevů, které veřejnoprávní divadla obklopují.

Tím prvním patologickým jevem je tak zvaná Rada vzájemné šéfovské a ředitelské pomoci. Jsi uměleckým šéfem divadla? Plat je malý, a tak zavolám kamarádovi, šéfovi, do jiného divadla, jestli by si nechtěl v mém divadle zahostovat. Průměrný plat za hostujícího režiséra je zhruba 100 000, prostě pakatel. Tak si umělečtí šéfové nebo ředitelé vzájemně vymění hostování, jejich dvouměsíční nepřítomnosti ve vlastním divadle si stejně nikdo nevšimne, protože divadlo jede samospádem, a hned jsou peníze na hypotéky a drahé dovolené. Když to daňoví poplatníci platí, tak proč ne? Koná se konkurs někde na ředitele nebo na uměleckého šéfa? Členové mafie okamžitě hlasují pro svého příslušníka, i když byl jako umělecký šéf omylem pro neschopnost vyhozen z jiného divadla. Už nejtrapnější úkaz je, když ředitel jednoho divadla jede hostovat jako herec do sto kilometrů vzdáleného jiného divadla za slušné peníze, a uměleckému šéfovi tamního divadla přihodí zase solidní kšeftík. Herec si to ovšem dovolit nemůže. Cože? Ty máš televizi a chceš volno v generálkovém týdnu? Neexistuje. Televizi zrušíš, nebo vyletíš!!! Ze zlínského divadla vyhodili herce, absolventa JAMU s třicetiletou praxí, jenom proto, že nová šéfka potřebovala zaměstnat svého partnera. A zrovna tomuto propuštěnému herci končila termínovaná smlouva…

Druhým patologickým jevem je skutečnost, že co dramaturg, to grafoman. Práce dramaturga z peněz daňových poplatníků je zřejmě málo placená, a tak dramaturg nasazuje do repertoáru zásadně divadelní hry, které napsal nebo přeložil. Proč? Jen pro ty tantiémy! 8 % z každé prodané vstupenky se přece hodí. Dramaturgyně jihlavského divadla proto vymyslela v roce 2005 rok českých premiér! Všechno: napsala Marie Procházková, přeložila Marie Procházková. Diletant Josef Fila jí to samozřejmě povolil. A tak vznikly takové paskvily jako „nezapomenutelné“ inscenace Krkoun nebo Divadlo za čtyři sous. Když je přišel rozcupovat do divadla externí hodnotitel, tak se dramaturgyně jenom smála a říkala si: jen si kritizuj. 19 předplatitelských skupin a já mám za sezónu 180 000 navíc. Jen ať ti diváci platí, když jsou tak blbí a chodí na takové hry do divadla. Při obou inscenacích zbyla v divadle po přestávce jenom polovina diváků. Pro příklad stačí jen pohled do sobotního Práva z 24. ledna 2015 a reakce kritika s titulkem: „Odsun!!! – Místo silného příběhu o soužití balábile.“ Reakce kritika na nejnovější inscenaci Národního divadla moravskoslezského v Ostravě. Při pohledu na inscenační tým člověk ihned pochopí: spoluautory režisér Ivan Buraj, dramaturg Marek Pivovar a nějaká Dagmar Radová. Plno předplatitelských skupin, to se penízky do kapes jenom pohrnou. Jenže Národní divadlo moravskoslezské spolklo za posledních šest let jednu miliardu korun z peněz daňových poplatníků, obyvatelů města Ostravy. Přitom se do divadla svážejí obyvatelé jiných měst a dokonce z jiných krajů. Proč mají obyvatelé města Ostravy platit laciný život pseudoumělců?

A tak se dostaneme k třetímu patologickému jevu. Někteří umělci prostě takový život nevydrží. Nevydrží vyměnit umělecký život, kdy jsou herci jenom hračkou v rukou ředitelů a uměleckých šéfů a nemají šanci na profesní růst. Nevydrží skutečnost, že jim umělecký šéf řekne: „Jsi dobrý herec, ale ve tvém věku a při tvém vzdělání máš nárok na tak vysoký tabulkový plat, že na tebe prostě nemám. Tak tě propustím a vezmu místo tebe dva konzervatoristy nebo elévy za minimální mzdu a plat za zkušeného herce přiklepnu sobě a svým kamarádům.“ (Slova uměleckého šéfa nejmenovaného divadla.) A tak se stane, že se herci po třicetileté praxi u profesionálního divadla prostě domluví, a když jsou donuceni okolnostmi, založí nezávislé profesionální divadlo.

Nezávislé profesionální divadlo, to je jako příslovečné překročení Rubikonu. A toto je jediná obrovská změna po roce 1989. Možnost tvorby v nezávislém divadle. Proč vlastně ne. Před listopadem 1989 vychrlily vysoké herecké školy sotva 15 absolventů ročně a ředitelé divadel se o ně doslova rvali. Počet uměleckých míst po roce 1989 zoufale klesl. Někde téměř o 50 %. Na druhé straně vznikla spousta pseudohereckých školiček a počet absolventů se rapidně zvýšil, i když místa nejsou. Když soukromé divadlo nabídne práci absolventce konzervatoře, ke svému zoufalství zjistí, že absolventka neumí zahrát ani základní lidské pocity: smát se, plakat, křičet a říct někomu nějakou upřímnou větu, třeba: „Miluji tě.“ Na školách se za peníze daňových poplatníků učí jen tak zvané cool divadlo, opěvované kritiky, a herci tomu říkají: „To se musíš poškrábat pravou rukou přes krk v levé nosní dírce.“ Prostě moderní divadlo.

V nezávislém profesionálním divadle nakonec zůstanou jenom kovaní profesionálové. Sami sobě jsou režiséry, manažery a herci. Vzájemná kritika je neúprosná, protože nezávislé divadlo si nemůže dovolit propadák. Ten jde okamžitě z repertoáru, protože pověst divadla je na prvním místě. Neznamená to trapnou komerci, i nezávislé divadlo si může dovolit nastudovat inscenaci o velice závažném tématu a může si směle dovolit nastudovat i komorní muzikály. Důležité však je, aby diváci odcházeli spokojeni. Nic jiného si nemůže nezávislé profesionální divadlo dovolit.

Jenže pak nastává další patologický úkaz. Najednou se v nějakém plátku objeví, že nezávislé divadlo, že to jsou jenom profesionální ochotníci, a pak se za pseudonymem objeví pracovník veřejnoprávního divadla, který má strach, že přijde o dotace a laciné, výše popsané živobytí. Dalším patologickým úkazem jsou dramaturgové kulturních zařízení, v nichž by chtělo nezávislé divadlo hrát. Dost často se stane, že pracovníci nezávislého divadla jednají s husičkami, které nemají o kultuře ani ponětí, ale jejich jméno je nápadně shodné se jménem pana starosty nebo jménem pana tajemníka. A znovu jsme u typické české korupce. Peníze daňových poplatníků tečou vodovodem a tatínek zaměstnává neschopnou dcerušku. Do toho může občas zaznít šokující hláška: „My jsme tu měli minulý týden Pražáky a prodělali jsme na nich 60 000 Kč, takže si vás teď už nemůžeme dovolit.“

Takže, co se vlastně po listopadu 1989 změnilo? Máme svobodu, ale veřejnoprávní kulturu ovládla mafie Fordů, která udělala z umělců ještě větší otroky, než byli před rokem 1989, a nezávislé divadlo dostává na frak. To všechno by se mohlo změnit, kdyby se zavedla dotace na vstupenku. A začal platit aspoň nějaký divadelní zákon, v němž by byl prostor i pro nezávislé profesionály. Jistě by spousta veřejnoprávních divadel ztratila své bezplatné zisky, zanikla by Rada vzájemné šéfovské pomoci, dramaturgové veřejnoprávních divadel by přišli o své bezpracné zisky za své grafomanské paskvily, ale nezávislá divadla, která v našem případě hrají pro zcela opomíjené skupiny těch nejstarších a nejmladších, by získala důstojné prostředky pro svou existenci. O grantech pro nezávislá divadla by nerozhodovali veřejnoprávní umělci leštící kliky té správné partaje, co je zrovna v módě a kteří granty smetají ze stolu, protože se bojí konkurence nezávisle tvořících umělců, a nastala by rovnost pro všechny.

Ředitelé veřejnoprávních divadel se snaží zbavit všech nezávisle uvažujících umělců, utloukají v nich jakoukoliv tvůrčí svobodu. Protože jsou to však většinou lidé, kteří v listopadu 1989 jenom převlékli kabát, nepochopili, že opravdový tvůrčí umělec se do země zatlouct nedá a právě naopak, bude bojovat za to, aby nastala tvůrčí svoboda pro všechny, a nejenom pro ty, kdo vylévají peníze daňových poplatníků doslova do kanálu. A nezávislé divadlo musí být na vysoké tvůrčí úrovni, ale zároveň musí být lidové a srozumitelné těm, jimiž veřejnoprávní umělci pohrdají. Musí nastat stejné podmínky pro všechny!

I když se pan publicista Břetislav Rychlík nechová vždy korektně a s některými jeho názory hluboce nesouhlasím, jeden jeho názor bych podepsal okamžitě. Ten z Lidových novin z 16. 11. 2000: „Podstatnější je jiná otázka: v jak nevolnickém postavení je svobodný jedinec v instituci, která je z peněz daňových poplatníků placena, aby byla jedním z pilířů demokracie – veřejným symbolem svobody slova a plurality názorů, symbolem demokratických změn? Ovšem: tady se vlastní názor nepožaduje. Je na obtíž. Musíte být svědky svévolného neakceptování námětů, nulové diskuse uvnitř skupiny, kdy každý názor odlišný od názoru vedoucího je hodnocen jako naprostá drzost, která je taky patřičně trestána. S nemožností odvolat se komukoliv v případě prokazatelného bezpráví. Nikdy v životě by mne nenapadlo, že se dožiji časů, kdy je práce člověka hodnocena nikoliv podle prokazatelných výsledků, ale podle míry zbabělosti, podle toho, co si všechno nechá líbit.“ Tolik tedy Břetislav Rychlík.

A přes všechnu bídu vzniklo za posledních 25 let spousta vynikajících divadelních inscenací, uměleckých počinů, které zůstanou v paměti diváků snad do smrti, pro mě třeba Romance pro křídlovku v Národním divadle moravskoslezském nebo muzikály v Městském divadle v Brně. Vzniklo plno vynikajících filmů, byly napsány skvělé knihy. Vedle toho všeho však převažuje balast, nekonečné televizní seriály obsazované stejnými herci, takže když člověk nedává u obrazovky pozor a čte si, má pocit, že vidí stejný televizní seriál a ouha! Po reklamách naskočil nový. Stejné tváře, stejně stupidní dialogy, stejné neherectví z podstaty. Když člověk toto přestane sledovat a zakoupí si sobotní Právo, zjistí, že je v něm veden rozhovor s celebritou, o které nikdy neslyšel, nikdy ji v ničem neviděl a přitom zděšen čte její pohrdavé názory na ostatní příslušníky vlastního národa, které celebritami nejsou. A proto si nenechám ujít, kdykoliv se opakují Hříšní lidé města pražského, protože v něm jsou zaznamenány mistrovské výkony vynikajících herců, a pak všechny Dietlovy seriály, i když je z nich cítit poplatnost době, a pak Hubačovu Sanitku, kde jsou momenty obdobné. Jediný dobrý seriál v době polistopadové byly Četnické humoresky, v nichž se snad vystřídali všichni divadelní herci, co kde v republice hráli a režisér se je nebál vytáhnout i ze zapadlých štací. Pevně doufám, že něco podobného zase někdy u nás vznikne. Ale sledovat komerční balast, to je pro tvůrčího člověka ztráta času a ten je drahý.

Stav divadelnictví je však asi všude v postkomunistické Evropě stejný. Jinak by chorvatský dramatik Miro Gavran ve své hře Když herec umírá v proslovu k herečce nenapsal: „Já jsem těch jevištních odpadků viděl až moc. Všechno je to dělané jenom pro to, aby si režisér udělal jméno a aby z opravdových herců udělal naprosté nuly. Většina těch inscenací dokonce opravdové herce vůbec nepotřebuje. Dají se realizovat s naprostými diletanty, kteří jsou ještě dokonce schopni těmto debilním koncepcím uvěřit. Všichni jste jenom pseudoprofesionálové, protože jste přestali brát divadlo naprosto upřímně a s dětskou nevinností. Prodali jste svou hereckou duši pěti režisérům a pěti kritikům, kteří ovšem nemají o divadle ani ponětí. Dobré texty jste zahodili a souhlasili jste s nesmyslnými úpravami, vzdali jste se herectví a souhlasili jste s idiotskými „výklady“, které publikum z divadla doslova vyhánějí. Souhlasili jste s tím, aby vám jiní vysvětlovali, co je dobré a co je špatné.“

Resumé o stavu české kultury po roce 1989. Bývalý komunista a dnes velký kapitalista, ředitel Národního divadla v Praze, spolu se svým uměleckým šéfem vyhazuje deset uměleckých osobností z činohry, aby místo nich nabrali své kamarády. To se nám to dělá divadlo, když nám to ti blbci, daňoví poplatníci, platí!!! Co takhle žít jenom ze vstupného, jako všechna nezávislá profesionální divadla?

Autor je herec, umělecký šéf Divadla Silesia Ostrava