IVO FENCL

Neměl jsem psát v titulu tohoto článku, že výstava končí v květnu, protože by vás to mohlo přimět k odkladu zajít tam. A to by byla chyba. Chyba, jak se říká, kardinální. I nečekejte, neváhejte a sjeďte si do Plzně na ústřední náměstí Republiky. Ve stínu nikoli mešity, ale ve stínu nejvyšší katedrální věže Čech (Svatého Bartoloměje – po sedmdesáti letech opět s pěti zvony) zcela určitě totiž nelze přehlédnout hned dvě galerie na rohu. Jen díky Jiřímu Trnkovi se letos vnitřně propojily a semkly. Vznikl tak poměrně rozměrný prostor, který však pokračuje také v podzemí, a pokud se zrovna nezamuchláte do školních výprav, které sem přicházejí jedna za druhou, pak si v naprostém klidu anebo za příjemné hudby budete moci prohlédnout takové množství Trnkových ilustrací, jaké jste ještě pohromadě nespatřili. A v originálech už vůbec ne.

Abych ale nepůsobil jako reklamní pracovník, podotknu rychle, že to není jediný Trnkův „sad" v Plzni, neboť géniův vnuk Matyáš Trnka chystá ještě jednu plzeňskou výstavu svého děda, a to v Západočeském muzeu. Tato expozice má být navíc interaktivní, avšak... Momentálně si naprosto neumím představit, že by svou předchůdkyni překonala.
Začnu podzemím pod náměstím, neboť vtáhne. Tím, že opravdu je magické – a já nemohu zapomenou na rozhovor, který jsem tu před pár lety procítil a zažil s Theodorem Pištěkem, nesmírně prostým chlapem. Ale právě takový byl i Jiří Trnka. Nic ze sebe nedělal.
Takže se vší opatrností, střízliví a nikoli v klouzající obuvi sestoupíme pod ty dvě galerie a... Hu! ocitáme se ve sklepě. Ale v útulném. Je tu Trnkův ateliér, jeho pracovna, promítají se zde filmy, lze trávit čas jejich sledováním v pohodlných sedadlech, nu, a pokud máte snad mylně za to, že díla jako Pérák a SS (1946) shlédnete snadno i jinde, prostě se mýlíte. Avšak tady, v oáze klidu a obklopeni stejně zaujatými dětmi základních škol, si vychutnáte i ty nuance, jež vám kdysi unikly, i ty, které byste jinak už propásli navždy, to vím. A konkrétně Pérák? Vždyť ta postava se opakovaně vynořuje i ze současné literatury a komiksů a rozhodně zůstává angažovanější než dejme tomu Tleskačovo létající kolo, byť i to je časově zapuštěné do protektorátní doby a částečně létá.
Hned sousední sklepení (s další možností posedět, přičemž zima tu nevládne) uhrane pak i bibliofily. A ne snad? Kniha za knihou se před vámi rozevírají na ohromné obrazovce a můžete jen obdivovat ilustraci za ilustrací a postavu za postavou. Alenku v kraji divů! Nezvalovu Aničku Skřítka, Andersena, Fimfárum! A pak... Už jen kráčíte s fotoaparátem (povoleno!) podle stěn s obrázky a žasnete třeba nad těmi s malou Květuškou a se Zimnicí. Nepopírám, že roli hraje i vaše nostalgie a ona mocná síla raných, dětských vjemů, ale to je snad samozřejmé a vy tak za každým dalším rohem spatříte, co jste už nespatřili jako by po celé století, a přece to ve vás už od čtyř let tkvělo. A Galerie města Plzně vystihla i to, ba vyzdvihla půvab k nebi, snad i navzdory všem válkám ve světě.
A nechybí ani vitríny s Trnkovými loutkami, není postrádán ani Trnka sám (na obrazovkách a autoportrétech) a ani ty scény z jeho filmů, které můžete ohmatat. A co víc, lze si i zkusit, jak tvořil, a ani já nepohrdl onou šancí. A ovšemže nechybí ani obrazy, které Jiří Trnka nikdy nevyužil jako ilustrace. Byl výrazně univerzální a dávno již tomu, co vstoupil do ráje klasiků, kde ovšem některým jeho kolegům hrozí, že budou zapečetěni, balzamováni, natřeni a znehybněni a nevím, co všechno ještě. Ó, jak by to šlo udělat s Trnkou? A naprosto se nedivím návalu návštěvníků a předběhl jsem je v jednu chvíli až pod bodový reflektor a už už rozevíral původní Trnkův blok s náčrty mnoha filmových sekvencí! Nu, a ten náčrtník tam skutečně na vás čeká, leží na stole, je pravý, původní – a nikdo ho před vámi za sklo neschová.
Jak vím, a většinu zaměstnanců galerie náhodou znám i proto, že mi vydali knihu Rok Joriky, ale Miroslava Šímová, na které chod oné instituce v mnohém stojí (je tam přes finance, ale nejen to), mě tentokrát trumfla – lepší knihou, totiž katalogem této výstavy, který nabízejí vcelku za hubičku. A recenzí na něj už tento článek nafukovat nechci, to klid, ale uvedu aspoň základní data a jeho titul: Jiří Trnka: Ateliér / The Studio. Dále čteme: Galerie města Plzně, Galerie Jiřího Trnky. 17. 1. – 10. 5. 2015. Kurátoři Marcel Fišer (z Galerie výtvarného umění v Chebu), Michaela Mertová (film) a Pavel Vašíček (divadlo), architekt expozice Miroslav Vavřina, koncepce a editace katalogu Miroslava Humplíková a Pavel Horáček.
Zdaleka všechno to ovšem není a hned u vstupu můžete navíc získat i přehršli dalších materiálů – a v určitých intervalech taky průvodkyni, například právě znalou Miroslavu. Vstupenky přitom nejsou nijak drahé a majitelé tzv. Plzeňské karty navíc mají dvacetiprocentní slevu. Nu, a také galerijní informátorka a zprostředkovatelka propagace Radka Betlachová náleží k těm novějším akvizicím téhle vskutku ústřední plzeňské galerie a já vůbec nepopírám, že právě její distingovaná přítomnost mě lépe naladila i na poezii z hlubin Trnkova srdce, a tedy prýštící všude kolem.
Ale emoce nemění pranic na tom, že má tu báječnou výstavu „na triku" prvořadě zdejší ředitelka Zuzana Motlová, které před několika roky předal žezlo podobně schopný Václav Malina, a jak je patrno, s tím žezlem si v galerii rady ví, což platí zrovna tak o kurátorovi výstavy Marcelu Fišerovi, kurátorce a lektorce galerie Lence Kodlové, o Michalovi Darebném a kustodce Ladě Heroutové. Výstavu připravili v rámci projektu Plzeň – evropské hlavní město kultury 2015 a nelze se netěšit, že tu budu (možná i spolu s Mirkou Šímovou) průvodcem i svému patnáctiletému synovi Filipovi, který pak třeba na svém gymnáziu přestane ozřejmovat jenom vztah oscarového favorita Birdmana k Macbethovi, ale také připomene, co všechno zvládl za svůj život Jiří Trnka. Což sám umím udělat jen chabě. A přece, ano, pamatuji (i když jsem tehdy byl ještě hodně malé dítě), jak ke mně jednou přišla maminka, div ne slzy v očích, jak držela „náš" Špalíček (i s arabskými Nocemi) a jak mi tak nějak jinak řekla: „Umřel." A když po krátkém čase odešel i František Hrubín, tedy druhý z autorů Špalíčku, dodala: „Bez Trnky asi nechtěl žít – a rozhodně ne už kreslit!"
Přehnané? To ať vám už upřesní literární historikové.