(ve světle metafor jazyka)

ALEXEJ MIKULÁŠEK

Sám svobody kdo hoden, svobodu zná vážiti každou,

ten, kdo do pout jímá otroky, sám je otrok.“

Ján Kollár

 

Jak volnost radostný je sen“

A. S. Puškin

 

Jan Amos Komenský ve svém barokním románu Labyrint světa a ráj srdce líčí jakýsi soud se společenským zlem, „hříchy“, zločiny, jež jsou personifikovány postavami jako Obžerství, Lakotnost, Lichva, Chlípnost, Pýcha, Ukrutenství, Lenost či Zahálka. Samotná bytost nejmocnější, Její Milost královna Moudrost, pak rozhodla, „že se z obce celého království na věčnost vypovídají, zejména Obžerství, Lakota, Lichva, Chlípnost etc, a to hned od té hodiny“, což vzbudilo nemalou radost a naděje lidu tamního (včetně Poutníka, vypravěče tohoto alegorického románu). Ale radost neměla dlouhého trvání, neboť „královnini komisaři, Nedbal a Přehleda, k nimž pro větší vzáctnost z královských rad přidána Mírnost“, pak ruku v ruce zlo přejmenovali a neřesti, jimž měl být dán výhost, se najednou staly čímsi důstojným. Z Ožralství učinili „Rouš aneb Veselost“, z Lakoty se médiem jazyka stala Hospodárnost, Lichvářství přejmenovali na Úrok, Chlípnost se stala Milostí, Pýcha se oděla do závoje Vážnosti (a s ní navenek splynula), Ukrutnost si začala říkat Přísnost, Lenost se náhle jmenovala Dobromyslnost etc. Jevy odsouzeníhodné se jednoduchým trikem jazyka staly čímsi důvěryhodným, získaly společenskou vážnost. Slova se osvobodila od reality, stala se sympaticky vyhlížející maskou na odporně vyhlížejících tvářích.

V prostoru jazyka se nejednou uplatňují podobné postupy jako „přejmenování“. Jde kupř. o eufemismus, který však jen zmírňuje negativní aspekty reality, když výraz jako „zemřel“ prezentuje coby „odešel na věčnost“, přičemž důležité je, že fakt smrti-odchodu se nemění, jen je společensky přijatelnější. Ono „přejmenování“ jako trik na pravdě nezávislé a takto svobodné slovesné kultury má fatální důsledky nejen pro Svět J. A. Komenského. Současně přerůstá (či vplývá) v druhou lest jazyka, kdy jedno a totéž jest zveličováno nebo potlačováno, médiem zvuku, písma nebo obrazu hodnoceno, posuzováno, kritizováno či chváleno, velebeno nebo odsuzováno. Od přejmenování Ukrutnosti na Přísnost je totiž blízko k jiné matrici, podle níž svobodný svět skutečnost Poutníkovi interpretuje a sugeruje. „Jedno a totéž“ totiž není „jedním a týmž“, pokud se „jedné a téže“ skutečnosti zmocní „kouzelník se slovy“, demagog a mistr manipulace. Pro zjednodušení si jej představme jako Pištíka (Squearel) z Orwellovy Farmy zvířat (Animal Farm). Chytrý, alespoň ve srovnání s ostatními zvířaty nadmíru inteligentní, mistr v podsouvání úmyslů, posouvání významu vět a pojmů, cenzury a dlouhodobého programování vědomí ostatních zvířátek na farmě, zvláště pak početných ovcí. Není náhodou, že Napoleon zakáže zvířatům, aby se oslovovala „soudruzi“, že je zakázána hymna Zvířata Anglie, že z vlajky Farmy zvířat mizí „roh a kopyto“ a farma se i názvem mění zpět v Panskou farmu: prasečí režim si v ničem nezadá se statkářským režimem, jakkoli ho prasátka původně pomáhala svrhnout.

Nebude podobně „přejmenováno“, „aktualizováno“ a „dvojím metrem“ posuzováno i slovo Svoboda, mantra našeho západního světa? Klasik německé idealistické filozofie G. W. F. Hegel kdysi napsal, že svoboda je podstatou člověka, ale jaký paradox, že se nám hegelovská podstata člověka nějak odcizila: žijeme v dobrovolně povinném, svobodně znevolňujícím otroctví vlastníků planety, bossů, oligarchů, svých hypoték, dluhů, jejich cen a reklamy, ale i vlastních, byť implantovaných předsudků, stereotypů, školní a mediální manipulace, v otroctví elitu obsluhujících jiných, pištivých „elit“, v otroctví autorit, které nevolíme a nemůžeme volit, nýbrž ony si volí na trhu nás jako predátor svoji kořist, z níž může vyždímat nadhodnotu. Pro Poutníky v něm jako by nebylo místa… Klíčovou roli v našem světě zdání a předstírání, sugesce a hypnózy má ovšem slovo Svoboda a na něj navazující hodnoty přeměněné ve fráze jako Nezávislost, Volnost, Právo, Suverenita etc.

Svoboda je pojem, který byl a zůstává nejvíce používaným (a přitom zneužívaným) v našem kulturním diskurzu, a pokud je potřeba něco problematického nebo přímo zločinného zdůvodnit a prezentovat jako něco jistého a blahodárného, hodí se pojem Svoboda. A zvláště „svoboda projevu“. Nepublikují vaše knihy klíčová nakladatelství? Neberou vaše knihy do distribuce? Jste embargován v rozhlase a televizi? Nemůžete publikovat ve většině literárních časopisů a v mainstreamových médiích? Nepíší o vás tiskové agentury? Není to přece jejich vina, uslyšíte okamžitou pisklavou odpověď, neboť naše média jsou svobodná a mohou si rozhodovat, koho a kdy budou publikovat. Slovenský básník a dramatik Pavol Janík v rozhlasové hře Bez zábran z roku 2005 líčí, jak funkci cenzora přejímá člověk označovaný slangem jako „okeják“ (jde o přejmenování jevu, o cílenou eufemizaci pojmu cenzura, která je ve svobodném světě dokonce ústavně „nepřípustná“). Jeho funkce je satiricky re-definována těmito slovy: „Okeják je slobodný človek, ktorý slobodne schvaľuje slobodné príspevky do slobodného vysielania slobodného rádia, ktoré sa slobodne nazýva Slobodný svet.

Podle vlastních slov byl Janík při koncipování hry inspirován osudy Reinharda Gehlena, za druhé světové války prominentního nacistického generála a v době studené války prominentního šéfa západoněmecké tajné služby. Není bez zajímavosti, že Janíkova hra byla vedením (svobodným) Slovenského rozhlasu (svobodného) zakázána: nesměla být nastudována, natož pak vysílána. Zasáhl cenzor, resp.„okeják“.

A lze pokračovat dalšími a dalšími příklady, které ilustrují sémantický kontext slov a metafor jako svoboda, svobodná volba, právo na svobodu, odpovědnost ke svobodě etc. Vybírám příklady nikoli z literatury, ale mediálně prezentované: v centru města umírá člověk na ulici, bez prostředků, ošuntělý, delší dobu nemytý, a okolo něj chodí lidé zcela bez zájmu, jako by se jich smrt druhého pranic netýkala. Upřímný stoupenec práva na svobodu rozhodování bude přesvědčen (využívaje svobody slova), že tento jedinec je přece – jako každý ve svobodném světě – svoboden, má právo si zvolit vlastní cestu, a on si ji svobodně zvolil. Odpovědnost státu či společnosti jako celku by nikdy nepřiznal. Upálil se nějaký zoufalý jedinec nebo politický aktivista na náměstí na protest proti režimu, který jej vyhnal z práce (z důvodu věku, pohlaví, rasy, krize…) a uvrhl do pasti dluhů a žebroty? Sám se přece rozhodl, uslyšíte tentýž hlas, a rozhodl se jako svobodný, byť jistě pomatený blázen, když zvolil tak příšernou formu sebedestrukce.

A pokud jedince propustili z práce, protože byl starý, nemocný, nevydržel mobing ze strany zaměstnavatele, nebo měl jen jiné názory než jeho „boss“? Přece jeho zaměstnavatel, odpoví opět tentýž liberální pištec, podávaje si ruku s Mámením Mámilem z Komenského Labyrintu, je jedinec svobodný a může si rozhodovat sám, zda mu „dá“ zaměstnání, či mu ho „vezme“.

Toto pojetí svobody souvisí i s lidskou hodnotou a důstojností, hodnocením a sebereflexí. Pokud se jedinec živí prací svých rukou, je na něj možné pohlížet jako na někoho, kdo si svobodně zvolil svoji životní cestu a neměl na to, aby se stal úspěšným podnikatelem. A tak bychom mohli pokračovat téměř donekonečna, do náruče definičního kruhu.

Svoboda je v liberální reflexi chápána jako metafora – prostitutka, která slouží bohatým a mocným. Už romantický ruský spisovatel Alexandr Sergejevič Puškin tematizoval v poémě Cikáni (z roku 1831) konflikt mezi dvěma světy. První je reprezentován Alekem, jenž touží po svobodě, ale není schopen ji „darovat“ druhým, respektovat ji jako hodnotu, nejen jako svoje právo. Proto je přesvědčen: „Práva svoje / nenechám nikým uloupit; / neb dosyta se budu mstít.“ A toto sobecké pojetí svobody své postavy autor dovádí do důsledků, když nechává Aleka zavraždit svou milenku i jejího nápadníka. „Svobodu sobě jen chtěls míti,“ komentuje jeho „strašný“ čin starý cikán, „šedivý otec“, a přes zjevnou idealizaci kočovného cikánského života prokazuje mravní převahu „volných lidí“ nad „svobodným světem“, svobodu si privatizujícím jako právo „vlastnit“ druhé a rozhodovat o jejich životech.

Opravdový Mistr českého aforismu Jiří Žáček napsal: „Jediný rozdíl mezi válečným hrdinou / a válečným zločincem,“ pravil XY / při sledování války v přímém přenosu, / „je v tom, že hrdina bojuje na naší straně, / kdežto zločinec slouží nepříteli.“ Jedno a totéž, třeba secese určitého území a založení nové státnosti, je jednou legitimní „uplatnění práva na sebeurčení“, podruhé nelegitimní „separatismus“, ba dokonce „anexe a agrese“ cizí mocnosti.

Podobných do očí bijících absurdit „svobodného světa“ lze najít mnoho. Kreslení karikatur je jednou uplatněním práva na svobodu projevu (např. pokud jde o karikaturu proroka Mohameda), podruhé pak jde o projev trestuhodné nenávisti a urážení (pokud jde o karikatury izraelských nebo amerických židů např. jako bankéřů nebo válečných vrahů). Sebeupálení jedince z politických (náboženských, ekonomických, etických etc.) důvodů je jednou projevem hrdinského činu hodného oslavy a obdivu, podruhé je to projev psychicky nevyrovnaného a vůbec nemocného člověka, prostě blázna (na něhož žádný „mistr pera“ ani žurnalista, spisovatel, učitel druhý den ani nevzpomene – a jeho čtenáři a posluchači rovněž ne). Neříká se tomu „dvojí metr“? Dvojí standardy? Nebo také uzda Všudybuda Všezvěda, služebníka Královny Moudrosti, zvané též Marnost.

V lednu letošního roku byla naše evropská města plná hesel „Je suis Charlie“, vyvedených bílým písmem na černém pozadí. Západ projevoval solidaritu se zavražděnými redaktory satirického časopisu Charles Hebdo (šlo o události široce medializované). Nikdo z oficialit „svobodného světa“ však neprojevil ani stopu solidarity s ruskými dětmi vražděnými na východě Ukrajiny, a větu „Ja Váňa“ (tj. Ivan Voronov) by dokonce nedokázal dešifrovat. Málokdo by věděl, co toto heslo znamená: že je to narážka na chlapce, jemuž výbuch utrhl obě nohy a ruku, přičemž jeho pětiletý bratr byl roztrhán výbuchem ukrajinského granátu kdesi v Doněcku. Jedni a titíž ozbrojenci s pancéřovkami a kalašnikovem jsou jednou bojovníky za svobodu (dejme tomu proti tzv. sovětské okupaci), podruhé teroristy (když proti nim bojují armády států NATO). Mučení je přejmenováno „svobodným světem“ na „specifické metody výslechu“, zabíjení civilistů ukrajinskou nebo izraelskou armádou se nazývá „boj s terorismem“, obětem nebo jim blízkým je dokonce podsunuta cizí vina za smrt a nasazena „psí hlava“. Ti, kdo rozhodují o vině a trestu, o bytí a nebytí, mohou rovněž zabíjení civilistů a ničení jejich domů cynicky označit za spravedlivý trest pro ty, kteří „si to přece zasloužili“ (jako separatisté, islamisté, podporovatelé diktátora etc.). „Vyjednavači vyjednávali / peněženkové příměří. / Tři měří? / Trojím metrem!“ píše český básník P. J. Hejátko ve sbírce básní Pomníky z asfaltu. Dívat se růžovými brýlemi je ovšem pohodlnější než vlastníma očima, zvláště nejsou-li oči vidoucí, jsou-li nám nasazeny od narození klapky a uzda.

Podobných příkladů cynismu světa, jenž o sobě donekonečna tvrdí, že je svobodný, a jak je vidět, oprávněně v míře, v níž si svobodu privatizoval jako své právo a nárok, lze jmenovat stovky a tisíce. Podobně se tomu má se všemi hodnotami „svobodné kultury“, s proklamovanou rovnoprávností, individualismem, demokracií, lidskými právy, emancipací atp., hodnotami, které byly médiem jazyka přeměněny ve fráze a vyprázdněny. Jest možno je jednoduše „přejmenovat“ a vykládat je v labyrintu světa a slov, jak držitelé práva na svobodu uznají za vhodné. Z rovnoprávnosti je přece možné udělat rovnostářství, právo individuality povýšit na zvůli jedince, ze svobody lze vytvořit právo nadčlověka, z lidských práv pak zohlednit jen právo vlastnit a konzumovat. Válku je možné líčit jako sérii výtvarných efektů podobných parádnímu ohňostroji, nebo jako výraz hrdinství svobodného světa v boji s diktaturou, komunismem, nesvobodou. I smrt napalmem, válečné zločiny na území Vietnamu v době americké agrese, je možno „přejmenovat“ na osvobození, na boj za svobodu, na osvobození od všech útrap a strádání na tomto světě. Smrt otevírá bránu dokonalému „životu“.

Současný český básník má jako jiní lidé určitou „sumu“ formálních práv a formálních svobod. Pokud „respektuje ústavu“, může si vydat třeba sbírku psanou na počítači (jejíž náklad deseti či dvaceti výtisků rozdává svým přátelům). Může s ušetřenými penězi zajít za soukromým tiskařem či nakladatelem a nechat si sbírku vydat v „malonákladu“ padesáti či sta (dvou či tří set?) výtisků, a ty pak rozdávat nebo prodávat po internetu či knihkupectvích. Může žebrat o sponzorský příspěvek nebo o pomoc ministerstva kultury a doufat v protekci či v „spřízněnost hodnot“ ministerských „okejáků“. Dokonce může být i úspěšný, bude-li mít ty správné konexe. A je schopen zaplatit nakladateli. Ale společenský a čtenářský ohlas? Nikdo o sbírce nenapíše, nikdo o ní nic neví, a bude-li příliš provokativní, bude zesměšňována „svobodným literárním tiskem“. Básník se ovšem může postavit na náměstí Svobody a svobodně své verše recitovat, nebo oslovovat kolemjdoucí, sednout si do hospody a rozmlouvat s hosty, klást jim otázky podobně jako kdysi Sokrates, ale jen v tom lepším případě bude vnímán jako neškodný blázen. Slovo devalvovalo, vyprázdnilo se, nejsme schopni tvořit ani vnímat. Pokud se bude chtít upálit, a svůj čin dovrší, bude jeho politický akt (sebedestruktivní a zbytečný jako všechna sebeupálení) vykládán jako projev duševní nemoci.

Lépe jsou na tom obchodníci se slovem, k nimž ovšem básníci nepatří. Svobodně píší o tom, co se od nich chce slyšet (o čem autority chtějí, aby se psalo, a jsou ochotny to sponzorovat), a stylem, který je žádán. Nejsou náhodou nejrůznější předsudky a stereotypy, o „rusácích a komunistech“, kteří jsou konečně „v prdeli“, antisemitské, xenofobní, rasistické a další stereotypy v konceptualizaci skutečnosti, přesvědčení o prevalenci vlastního kulturního světa (vnímaného jako tolerantní, demokratický, humanistický, svobodný a respektující lidská práva). V pozadí kultu jáství a kultu sexu stojí vždy stín přednastavené „svobody“, vykládané jako latentní právo na vše, libovůle, zvůle. Téměř se blíží právu nadčlověka, samozřejmě toho, který je součástí „nadlidské“ elity. Kdo by to vše nerespektoval a zpochybňoval to, že např. sametová revoluce byla jen restaurací divokého a krutého kapitalismu, ocitá se na okraji, na periferii, což znamená, jako by byl intelektuálně i jinak mrtev. Pro koho chcete svobodu, ptá se spisovatel, když kdosi znovu káže o potřebě chránit svobodu karikovat Proroka Mohameda. Ne pro nás ji chcete, ale pro sebe a pro své zájmy, můžeme odpovědět za něj. Za řečmi o svobodě se skrývá snaha jedince nebo skupiny jedinců ty druhé znevolnit a získat na jejich účet výhody, peníze a politickou a ekonomickou moc.

A přece existuje jedna zásada, kterou by měly respektovat všechny kultury a civilizace na této planetě, pokud chtějí žít v míru. Je obtížně zpochybnitelná a vůbec ji nelze měřit dvojím či trojím metrem, metrem nadpráv planetárních Napoleonů a Pištíků. Její podstatou je tolerance, mravní axióm nejen filozofů: „Nečiň jinému to, co nechceš, aby činil tobě“. Jen takto negativně můžeme být osvobozeni od zvůle, pýchy, nenávisti, dogmatu neomylnosti a privatizace pravdy – a v neposlední míře také dogmatu svobody jako práva silného na (téměř) vše. Cti svobodu svoji jako ostatních. Neurážej, nechceš-li být urážen. Nezabíjej, nechceš-li, aby byly zabíjeny tvé děti. Braň se násilí i násilnými prostředky, ale násilí neploď.

Je-li tématem našeho setkání mírová koexistence kultur, a západní kultura do multikulturního světa nesporné patří, mělo by být toto axióma uvedeno do života dříve, než v dohledné budoucnosti zahyne poslední člověk, který bude na poušti, v niž by se změnila naše planeta po třetí světové válce, zoufale křičet, že sice umírá, ale umírá jako svobodný člověk… ve svobodném světě… ve světě osvobozeném od všech lidí a všech forem života!

(Předneseno na Konferenci vietnamských spisovatelů, konané ve dnech 1. až 7. března 2015 v Hanoji)