MARTIN VODŇANSKÝ

Možná…
Když jsem našel kuráž pozorovat

podobu člověka v protějším okně

až se odlíčí do domnělé samoty

soukromou tvář pohltila mlha…

Člověka

co zná vše potřebné

jenom netuší

proč by vzpomínal

na film promítaný v jeho hlavě

za zatáčkou spánku

Možná byl také dítětem

v jeslích pohozeným do kouta

jako kus hadru

protože nevyfasoval rodiče

co mohli zaplatit úplně všechno

Možná byl také dítětem

které už chtělo dospět

a dnes kolikrát neví

proč by se hnal někam na vrchol

kde třeba nepotká vůbec nic

jen vlastní stín

mířící do nižších pater

topit se v šanonech slov na hlavičkových papírech

co musely být bezpodmínečně

odeslány a potvrzeny

založeny a kontrolovány

skartovány a…

Oblíbil jsem si slovo možná

protože mi voní po překvapení

bez něhož by člověk mnohdy zapomněl

proč vlastně dýchá

 

Na cestě z…

 Na cestě z hřbitova míjím dětský kočár

zvuk chrastítka jsem nechal za sebou

chrastítkem to začíná a také končí

když se člověk nebo to co z něho zbylo

převaluje urnou při spočinutí v hrobě

a ti co ještě vydávají teplotu třicet šest stupňů

v kleče na studené zemi zavírají plastovou bednu

jako balík k odeslání na dalekou cestu

jejíž konec nedohlédnou…

 

Asi bych měl jít dál

ale kam…

 

Jsem unaven

z každodenního zjištění

že neumíme víc

než úspěch jednoho

proměnit v tragédii druhého

může ten první říci (?)

že je šťastný

když se ten druhý

dnes dá tak lehce škrtnout…

 

Přišla ke mně do kanceláře

bezbranná

řekla

že ho má ráda

sice se dostal krátce po svatbě

do exekuce

zablokovali jí účet

prodala pračku

aby měla na jídlo

pere prádlo ve studené vodě

i rodiče nad ní lámou hůl

a přesto všechno ho má ráda

 

Asi bych se nad tím měl povznést

být profesionál

co jich dnes běhá po téhle zemi

každý nabízí ten nejlepší produkt

za zaručeně nejnižší cenu…

 

Uvědomit si

za jakých podmínek byl mnohdy vyroben

je podobné představě exekuce zvířete

které si často dopřávám se zelím a knedlíkem

 

Někdy je asi lepší nemyslet

zapomenout na všechno

pustit si Chopina

zbarvit sklenici oblíbeným vínem

a hledat se svou ženou společná slovíčka

pokud jsou ještě nějaká

po dvaceti letech manželství

 

v pozítří má starší dcera maturitní ples

pak Praha

Karlova univerzita

a pak

možná letadlo

a možná s Bohem

vnoučata na videochatu…

 

Klavír dohrál

jdu spát…

 

 

* * *

 

Poezii

kterou dnes málo kdo žije

mi připomněly zelené na pohled odpudivé mandarinky

i ony si mohou právem stěžovat

na nedostatečné věnování pozornosti

k tajemství žijícím pod slupkou.

 

Ze zvědavosti jsem je koupil a zjišťuji

že jsou nesrovnatelně chutnější než ty

co téměř lahodí lidskému oku…

 

Pískot důlních myší

Proč zde ještě sedíme

jako otroci počítače

imitujícího dávno zapomenutou hudbu

Ty čekáš na mé výrazové prostředky

a zatím se snaží prorazit

hranice neobjevených podnětů deprese

odporný rep z Mtv

a monology pro další monology

opuštěné uši

v nichž se ozývá

jen pískot důlních myší na poplach…

 

Neznám přesně jejich počet

a snad jsem se nenarodil proto

abych je počítal

bez zbytečných monologů raději přemýšlím

o čem přemýšlíš Ty

a paběrkuji z Tvých úst slovní žonglérství jazyka

nejlépe snad otázku:

„Proč zde ještě sedíme?“

 

Stále znatelněji začínám pociťovat

že otravuji vzduch lidem

kteří se chtějí bavit.

 

Snad jsem se nenarodil proto

abych počítal důlní myši

a rozuměl téhle zábavě.

 

+++

Provázen vnitřní polemikou nad schopností být objektivní

pozoroval hladce provedený řez na pokojové rostlině

a pokusil se rozluštit vzpomínku

na neakademický obraz padajícího listu.

 

V prostředí koberců plyše a jiných věcí nad věcí

až příliš lehce nahmatal vzpomínku na vysavač

který s triviálností svého sání zahladil stopy

po maximální snaze všech padlých květů

vyložit svou pointu.

 

V naší hospodě

Existují zde dravci a ženy

nápadně podobající se mužům

jejich mladistvá vidina nevšedních nití

zatkaných na originálním konci

přesně odpovídajícím jedinečnosti nereálna

každého mozku zvlášť

se již dávno uhladila v uniformní guláš slov

na první pohled vypadající

jako velká bitva osobností o prokázání svých kvalit

málokomu o něco jde

hlavně že se mluví…

 

Šmouhy na sklenici

Chce se mi spát

a slyšet se

jak stojím před mikrofonem

smrtelně vážně recituji

a není mi to v momentě k smíchu

skončím

ukloním se

a věřím všemu co jsem říkal

miluji svá slova

nenávidím druhá.

 

Obkresluji šmouhy na sklenici

abych si tě zapamatoval

tu krásu

co člověka oslepuje

až jí nakonec nevidí

ústa

ve kterých to na můj jazyk všechno padá

vysoký strop a suché tágo z billiáru

a ranní vstávání

opět se slaměnkami v očích

olizování rtů po kuřeti nadivoko

PROBUZENÍ

 

kde to jsme

chceme to?

 

Odešli jsme do předpokoje samoty

díváme se na sebe

přes údolí města

dali jsme sbohem ukrytým slovům

které rozfoukává noc

z našich vrásek…

 

Stalo se zvykem…

Krátkozraký pilot ranních centimetrů mlhy

jež tančí mezi strojově naladěnými nohami

večer sundal brýle

a začal se dívat na co chtěl s nadějí

že u všech přechodů nezkoumají zebry

na každém jeho kuří oka.

 

Pomalinku našlapuje

aby nevyplašil bílé pruhy

které projevují tendenci

rozložit se v překvapivé barvy

v uvítací pohled bez nemístné exhibice slov

na počest rozmanitých povah a reakcí.

 

Stalo se zvykem sundavat si před spaním brýle…

 

Zazimování

V podzimní zahradě cinká déšť

o zapomenuté listy ve větvích

 

v uších se nám sypou korále

stojíme uprostřed

a necháváme se unášet vůní půdy

vůní blížícího se smíření se zimou

která nám může poodhalit tajemství metafor…

 

…netřásli jsme jen stromy

abychom měli jablka na kompot

lezli jsme do korun

a trhali česáčkem ty nejlepší

a stejně musíme sypat ze stráně

shnilé vzpomínky na dozrálé barvy léta

i přesto že máme dobrý sklep

alespoň nám se dobrý zdá být…

 

Chtěla něco říci…

Chtěla něco říci

ale zalekla se svých myšlenek

a kdybych tam nestál já

možná zábradlí jí udrží v rovnováze.

 

Jak může někdo tvrdit

že je mu souzeno ptát se jí na cokoliv

když to nemohu ani já sám

zase jenom já

kdo jsem

že se tak nazývám

to věty sami se kodrcaj

proč by jinak vznikaly

kdyby tu nebyla ona

 

kdyby tu nebyla

lehnu si na písek

na korunního svědka

marného zachytávání o zbytečný vzduch

a čekám na poslední večeři

kterou bych neměl čím dochutit

jelikož žena v kozačkách z hadí kůže

jaksi nezapadá do mé hry

i slovo hra působí jako diktát

ale já nechci umřít na žádnou komedii

která je o něčem jiném.