IVO FENCL

Sborníky nezávislých foglarovců se vynořují od roku 2009–2002. I pátý (2014) sestavila rada Kruhu přátel odkazu Jaroslava Foglara ve složení Jiří Stegbauer, Luboš Trkovský, Petr Vyleta a Jiří Zachariáš. Ale dá se tu ještě vůbec něco odhalit?

Dá, a nejzajímavější dvoustrana sešitu připomíná malíře Aloise Ludvíka Salače (1900 – snad 1953), ilustrátora a původce obálek stovek knih. Od září 1940 navíc vydavatele pohlednic a po válce autora nejslavnější naší sady pohledů Skautské desatero, která opakovaně staví na postavě malého skauta packajícího před očima dvou skautských borců vše, nač sáhne. Krajině kluk škodí konzervami a mastnými papíry, na pánvičce si sežehne guláš, bágl přecpe zbytečnosti jako Rychlonožka v příběhu o Neklidné noci z 22. 4. 1939. Je to veselé, ale okolo Salače samého chodilo tajemno. A co má společného s Foglarem? Ilustroval tři vydání Boje o první místo (1936, 1940, 1945).

Narodil se v Dejvicích. Byl syn učitele. Výtvarné obory studoval v Praze, Mnichově, Florencii, ve Stuttgartu na Akademii výtvarných umění a v Paříži coby adept kursu Františka Kupky osobně. 1929 se stal prvním občanem Spořilova a počátkem třicátých let tu koupil vilu na Jižním náměstí. Přistavěl ateliér.

Měl dvě dcery. Žije ještě některá? Nevíme. Starší (nar. 1927) se 1949 vdala za JUDr. Miroslava Šílu a zprávy o ní tím končí. Mladší Miluše, výtvarně nadaná... Toť vše, co víme.

Salač ilustroval i Babičku (1932), knihy Františka Flose, 21 titulů Aloise Musila, ženiny pohádky. Vytvořil kulisy pro Broučky (1946) i jiné a v letech 1934–38 pracoval coby dekoratér pro Barandov. Uvěříme-li Českému filmovému zpravodaji, i pro ateliéry Paramount. 1938 navrhoval též plakáty mistrovství světa v hokeji a zakázky se mu jen hrnuly, nestačil je plnit. Krom Desatera sběratelé dnes pasou obzvlášť po pohledech s medvídky Bulíkem a Žulíkem. Vydal i sedm sešitů Školy kreslení (1940–1941, znovu 1949). Na podzim 1948 požádal o vystěhování do Německa a rok nato emigroval. Žena, pocházející z Roudnice, zůstala a téhož roku prodala dům. V lednu 1950 naň uvalili dle zákona na ochranu republiky žalobu, ale to už v utajení pracoval pro americké zpravodajce v Německu. O všem nás aspoň informují Vladislav Raška a Jiří Stegbauer.

Salač se usadil v Lampertheimu a připravoval falešná čísla časopisu Dikobrazu, ve kterých se podepisoval Tagliaferro. Na to jméno měl vystaven i americký průkaz. Nakreslil údajně ještě strip o Stalinově (+ 5. 3. 1953) pohřbu, dokonce snad předem (?), a oženil se s jistou Martou Silvestrovou. Mimo kvóty a pořadí získal právo jet do USA. Stál o to? Snad. Ale 24. 8. 1953 údajně zemřel (nekrolog vyšel v exulantském časopise Sklizeň 10/1953).

Je jeho smrt fingovaná? Ani to nevíme. Získal jinou identitu. Představuje zpráva zastírací manévr, jak jsem na to upozornil Stanislava Motla? Snad.

Ale sborník se zabývá i jiným. Spekuluje třeba, jak je to s nikdy nevydanou Foglarovou prvotinou Chlapecká dobrodružství, jejíž kapitolu Dům hrůzy uveřejnil 25. 10. 1927 časopis Skaut – Junák. Přetiskuje Burianovu obálku k Hochům od Bobří řeky, jejíž originál znalci měli za ztracený. Ejhle, roku 2014 ho vytasilo Muzeum Zdeňka Buriana ve Štramberku. Olej na pláně (1937) byl i restaurován. Jen o pár listů předtím spatříme i neznámou verzi Čermákovy obálky k Dobrodružství v temných uličkách a jiný text srovná fotky domu v Palachově ulici v Poděbradech (dnes a kdysi). V červenci 1911 tu žili krátce Foglarovi rodiče, tedy než tatínek zemřel. Po dvou týdnech, bylo mu jen 38. Stegbauer, poděbradský to rodák, navštívil hrob Jindřicha Foglara č. 222 už roku 1963, ale ne dřív, než mu o něm na Vinohradech řekla Foglarova matka. Upravil hrob s kamarády, dali i opravit náhrobní desku. Úplně vyměněna byla po roce 2000, ale 2007 Poděbrady navrhly místo posledního odpočinku zrušit. Stegbauer a JUDr. Karel Kropík přesvědčili, aby se od záměru ustoupilo. A co víc?

Nekrolog připomíná, že 1. 5. 2012 zemřel den před 85. narozeninami i Foglarovův zástupce Vladimír Janík. Po roce 1948 dočasně zaštítil Foglara i na pozici vedoucího. Pan Noháček (Vsetín) dodal zas fotku hrobu předsedy Klubu přátel Jaroslava Foglara Zdeňka Pírka (1933–1990), autora knihy Čtenářské kluby Jaroslava Foglara (1990), a dopisem se připomene loni zesnulý Svatopluk Hrnčíř, autora trilogie o Uctívačích ginga. Rozsáhlejší jsou Zachariášovy články ke stoletému výročí Foglarovy Dvojky (2013) či Bílá místa v kronikách Dvojky, navazující na publikaci Jestřáb kronikářem (2012). Ta sestává ze sekvencí kopírovaných ze skautských kronik. Ty se však nedochovaly. Zmizely ty z Tábora ve Sluneční zátoce (1931) i z Tábora Modrého stínu (1936), nejsou dopsána ani léta dvacátá, období 1930–1933 a 1936–1937. Proč ne? Důvodů je víc.

Jeden zápis o výletě do Brd ve třicátých letech Foglar odmítl provést, jelikož se během výpravy zamiloval do rádkyně dívčí družiny. Jindy nechtěl relativizovat a rozkolísat své výchovné metody či (nemístně glorifikovaného) Láďu Velebila. Ale nejmarkantnější je to za Protektorátu. Roku 1940 doporučil Foglarovi spisovatel Josef Kratochvíl, aby jel místo tradičního tábora ve Sluneční zátoce „kolonizovat“ moravskou Chvojnici. Byla to chyba. Každý den se čekal zákaz táboření a na Sázavě by našli náhradní ubytování. Přesto jeli na Moravu a Tábor psanců byl zakázán a rozbit. Byť chvíli trval, a to aniž vyvěsili protektorátní vlajku. Jistý Užovka naopak vztyčil vlajku oddílu a pořídil její snímky. Jestřáb ovšem protestoval, stožár s vlajkou odstranil a disponoval už i písemným zákazem kácení vzrostlých stromů v okolí od lesní zprávy. Jím chtěl mávat před nosem gestapu nebo policii, pokud by se po protektorátním praporu sháněli. I proto není kronika dopsána. Údaje o podobných intrikách v ní nenajdete a zápisy mlčí i o vloupání se do vodárenské Skautské věže v Praze, zapečetěné v říjnu 1940 Němci. Nálepky s kříži Foglar odstranil a vzali si s chlapci stany a kroniky. Ty pak ututlají i sérii přednášek organizovaných počátkem roku 1944 i čas před Táborem strachu toho roku, kdy se Foglar po dočasném zatčení svých známých skrýval poblíž Sluneční zátoky.

Válku nicméně přežil. Stala se mu i školou autocenzury a kroniky jsou skoupé také na detaily o vykázání oddílu z věže 12. 12. 1948. Zavření klubovny zažili i zjara 1955, kdy StB pozatýkala hned skauty několika skupin pro podezření z držení zbraní. A opět se přelepovaly dveře, ale teď s razítkem Svazarmu.

Sborník obsahuje i článek Petra Vylety o nejvýznamnějším sponzorovi Dvojky Karlu Šípkovi, od konce třicátých let majiteli velkoobchodu s technickými potřebami v Řeznické 10. Vstoupil k nim 14. 3. 1931 a roku 1932 se zúčastnil Tábora úplňku. Členy byli ještě i Velevil či Skukům, udělalo to na něj dojem a po válce oddílu věnoval čluny. V dochovaném dopise (leden 1946) si Jestřáb píše i o nádobí, o stroj na krájení chleba a o váhy. Prosí též, aby Šípek držel „neposkvrněnou“ legendu o ideálnosti Velebilově. 1. 6. Šípek nabídl ešusy a pět tisíc korun na konto pro chudé členy. Ještě v listopadu 1947 přispěl, ale v polovině roku 1948 už byl ve Francii. Víc zatím opět nevíme.

Oldřich Šanda v 5. sborníku pojednal i o americkém komiksu Roy a jeho Bobři (Roy Powers, Eagle Scout and His Pals). Dosud česky nikdy nevyšel jeho konec a zvíme, že chybí i vnitřní sekvence. A to vše je fajn, ale těžiště 64 stran sešitu představuje 43 stránek komentovaných fotografií Dobrodružství s Jestřábem, aby vše uzavřela vzpomínka Miloslava Šimka na Foglara z knihy Jestřábe, díky (2000) a zadní stránka s parafrází Rychlých šípů, již pro Šimka stvořil k jeho šedesátinám (2000) nedávno zesnulý Josef Kobra Kučera (1944–2015) pod titulem Rychlé šípy nalézají Šimka. Zda se foglarovští fanatici dočkají roku 2016 i 6. sborníku, nevím, ale jedno je jisté. Kult Foglarovy osobnosti existuje v této kotlině už od let třicátých. Ne, na to třeba ABBA nemá.