VLASTISLAV HNÍZDO
Závěr nejstrašnější války civilizovaných dějin v prvních květnových dnech před sedmdesáti lety, který se v Evropě odehrál na našem území, je spojen s povstáním českého lidu proti německým okupantům. Významnou roli v něm sehrála Česká národní rada v čele s jejím předsedou univerzitním profesorem Albertem Pražákem.
Pražák se narodil před 135 lety 11. června 1880 v Chroustovicích u Vysokého Mýta, kde byl jeho otec zámeckým zahradníkem. Albert byl třetím z šesti dětí, které, jak uvádí ve svých Pamětech, získaly „dobré české povědomí, vědomí německé křivdy na nás i uvědomění majetkových rozporů a existenčního stavu chudiny“, které je „již nikdy neopustily.“ (Paměti, str. 13). Chlapec, který měl být původně knězem, vystudoval klasické gymnázium v Hradci Králové. „Žil jsem nejvíce literatuře, politice jsem byl vzdálen“ píše (tamtéž str. 18). Po maturitě v r. 1900 studoval na filozofické fakultě KU v Praze slovanskou a germánskou filologii. Chodil na přednášky české literatury Jaroslava Vlčka, velice byl ovlivněn Masarykem, Drtinou, estetikem Hostinským a filozofem Krejčím. Z dalších profesorů si nejvíce oblíbil Jaroslava Vrchlického, který přednášel světovou literaturu a jemuž načas dělal osobního tajemníka. Pražák už za univerzitních studií publikoval literárněvědné články, v čemž pokračoval jako gymnaziální profesor v Praze. Vojenská služba v Innsbruku a ve Vídni prohloubila jeho češství a sociální cítění. Světovou válku prožil zprvu na frontách v Srbsku a v Rusku, kde se výrazně projevilo jeho protirakouské smýšlení. Nakonec se ocitl v Košicích, odkud po skončení války odcházel jako přesvědčený Čechoslovák. Díky „tuhé československosti“, jak sám sebe charakterizuje, byl v letech 1921–1933 profesorem literatury na Komenského univerzitě v Bratislavě a dával základy akademické slovenské literární vědě a zároveň slovenskému vysokému školství, neboť byl děkanem a koncem dvacátých let rektorem této univerzity, tehdy jediné slovenské vysoké školy.
V třicátých letech minulého století, kdy Pražák působil jako profesor československé literatury na pražské Karlově univerzitě, pokračovala a významně se rozvíjela jeho společenská činnost. Stýkal se s Masarykem a Benešem, Michalem Hodžou a Vavro Šrobárem, přátelil se s Čechy i Slováky, např. Josefem Horou, Jaromírem Johnem, Rudolfem Těsnohlídkem, Bedřichem Václavkem, Marií Majerovou a Vlado Clementisem. Nebyl strohým akademikem a jako čelný představitel řady kulturních institucí osvětově působil doma i v zahraničí, kde širokému publiku zprostředkovával výsledky svých literárních zájmů. V tom pokračoval i v době po Mnichovu a za okupace. Spolu se Zdeňkem Kalistou, Ivanem Olbrachtem a několika dalšími koncipoval text provolání Celému vzdělanému světu, adresovanému zahraničním univerzitám a akademiím. S J. Horou a K. Čapkem usiloval o spojení levice a pravice v celonárodní Kulturní radu. Za tzv. druhé republiky nesouhlasil s přehodnocením českých dějin i s útoky proti Masarykovi a Benešovi. Ještě počátkem března 1939 jel do Bratislavy a usiloval o zachování společného státu.
Po uzavření vysokých škol pokračoval v osvětové a publikační činnosti ve vlasteneckém duchu, např. přednáškami o Máchovi, Nerudovi a Němcové na různých místech okupované země a knihou Vlast a národ v českém písemnictví, vydanou v r. 1940. Vědecky pracoval na tématech z literárních a kulturních dějin. Výsledky jeho bádání jsou obsaženy v knihách Národ se bránil a Češi a Slováci a jejich kultura v minulosti a budoucnosti, které vyšly po válce. „Prudce a bez rozmyšlení“, jak sám uvádí v Pamětech, odmítl návrhy, aby se stal ministrem školství v protektorátní vládě. Poloilegálně se scházel s obdobně smýšlejícími intelektuály (např. Z. Němečkem a B. Václavkem).
Není proto divu, že pro tuto jednoznačnou a morálně neúklonnou činnost byl v průběhu války vytipován jako jedna z osobností, která bude v čele instituce, jež povede celonárodní ozbrojený odboj proti německým okupantům. Hrála v tom roli i jeho nadstranickost a neúčast v žádné z odbojových organizací. Na základě konspirační schůzky se spisovatelem Zdeňkem Němečkem, uskutečněné v březnu 1943, souhlasil po týdenním váhání, aby jako „osobnost známá, stojící nad stranami, profesor – proletář“ (Paměti, str. 96) stál v čele jakéhosi sjednocujícího ústředního výboru (později České národní rady). K akci měl být povolán v rozhodující chvíli vypuknutí povstání. Pražák byl přijatelný pro řadu ilegálních organizací nekomunistického i komunistického odboje a souhlas vyslovila i londýnská exilová vláda.
Česká národní rada byla tajně ustavena v Praze koncem dubna 1945. Měla 27 členů. Na ilegální schůzce 3. května 1945 bylo stanoveno složení předsednictva. V čele bezpartijní předseda – profesor (jméno nebylo tehdy uvedeno, ale šlo o A. Pražáka) a 4 místopředsedové, reprezentující čtyři poválečné české politické strany. Za komunisty to byl Josef Smrkovský v roli prvního místopředsedy, národní socialisty zastupoval docent sociologie Otakar Machotka, sociální demokraty advokát dr. Josef Kotrlý a lidovce bankovní úředník Vilém Schaffer. Toto složení odpovídalo intencím Košické vlády, včetně toho, že generálním tajemníkem ČNR byl odborář – sociální demokrat Josef Kubát. Vedením tiskové komise byl pověřen žák A. Pražáka, básník a překladatel – komunista Lumír Čivrný. Členy ČNR byli např. herec Václav Vydra a spisovatelka Marie Majerová.
Pražské povstání, které vypuklo v sobotu 5. května 1945, bylo signálem k jednání České národní rady, která zahájila svou činnost v čele s Albertem Pražákem ve 14 hodin na utajeném místě v bankovním domě v Dlouhé třídě.
Němečtí okupanti, vedeni K. H. Frankem, v té době usilovali o ustavení českomoravské vlády v čele s Richardem Bienertem, předsedou poslední protektorátní vlády. (Jejím členem měl být docent Krajina, který byl prominentním vězněm K. H. Franka.) Tato vláda měla s vědomím nacistů převzít moc nad územím protektorátu. Jednání ČNR se zúčastnil Bienert, který byl povstalci zatčen cestou do pražského rozhlasu, v němž měl učinit prohlášení o ustavení této vlády. ČNR jednoznačně jeho návrhy odmítla.
Informace o revolučních pražských událostech a o působení České národní rady se díky rozhlasovému vysílání na vlně 417 šířily po celé zemi. K nejdůležitějším výsledkům permanentní činnosti ČNR patří již zmíněné odmítnutí Frankova a Bienertova návrhu na převzetí moci v protektorátu, jednání s představitelem Vlasovovy armády generálem Buňačenkem, které vyústilo v rozhodnutí vlasovců opustit Prahu a zanechat pomoci revolucionářům, na níž se předtím podíleli. Významné bylo jednání s německým vojenským velitelem Prahy generálem Toussaintem o kapitulaci a odchodu německých vojsk z Prahy 8. května. Příměří však nadále porušovaly jednotky SS.
Příchod Rudé armády do Prahy v ranních hodinách 9. května byl tečkou za Pražským povstáním. Sovětští velitelé Rybalko a maršál Koněv výrazně ocenili roli ČNR a jmenovitě Alberta Pražáka.
ČNR pokračovala v jednání od 9. května a byla doplněna o dva nové členy, profesora Václava Černého a básníka Františka Halase. 10. května přiletěla do Prahy z Košic československá vláda, kterou oficiálně přivítal Albert Pražák jako nejvyšší představitel Květnové revoluce.
Úloha České národní rady byla vládou oceněna, ale objevily se i první rozpory. Vláda rozhodla, že ČNR se přemění na Zemský národní výbor (v Praze pro Čechy, v Brně pro Moravu).
Po dílčích sporech o kompetence Albert Pražák 13. května prohlásil, že jeho úkol je splněn a chce se nadále po příjezdu prezidenta Beneše věnovat profesorské činnosti.
14. května 1945 se ČNR přeměnila na Zemský národní výbor. Návratem prezidenta Beneše 16. května končí tedy mise Alberta Pražáka, který hlavu státu provázel ve vlaku od České Třebové do Prahy a podával mu informace o době okupace a průběhu a smyslu Pražského povstání.
Pražák pokračoval v univerzitní profesorské činnosti na Karlově univerzitě. Dodržel svou nadstranickost odmítnutím nabídek ke vstupu do KSČ, národně socialistické a lidové strany. Pedagogické působení ukončil koncem r. 1949, údajně ze zdravotních důvodů. V r. 1951 odešel do důchodu. Demokraticky a noblesně respektoval politické uspořádání v duchu Košického vládního programu, i když měl určité výhrady vůči některým aktům Z. Fierlingera, Z. Nejedlého a sovětského velvyslance Zorina. Jeho proklamovaná apolitičnost nebyla absolutní. „Byl jsem v stranickém smyslu apolitický. Politikou mou byla kulturní práce, československost a sociálnost“ uvádí v Pamětech (str. 109). Jako příznivec socialistických myšlenek odmítal však představu, že spravedlivý řád je možné nastolit revolučním násilím. Po nemilosti, do níž upadl v padesátých letech kvůli těmto názorům a působení v ČNR, byl rehabilitován u příležitosti desátého výročí úmrtí (zemřel 19. září 1956 v Praze) na vzpomínkovém shromáždění Filozofické fakulty Univerzity Karlovy ve velké aule Karolina, což bylo i zásluhou Josefa Smrkovského.
Osobnost Alberta Pražáka je pro dnešek i trvale významnou profesionální i morální autoritou. Jako vědec a pedagog se neomezoval na ohraničené akademické působení. Byl všestranným popularizátorem české a slovenské literární a kulturní historie doma i v zahraničí. Cizí mu nebyl ani zájem o regionální literaturu a kulturu, jimž věnoval také publikační pozornost (např. knihou Nezapomenutelní z Turnovska). Jako příkladný demokrat a celoživotně orientovaný veřejný činitel patří k významným osobnostem našich novodobých dějin. Výrok, že i Albert Pražák se zasloužil o československý stát, není frází.