JAN ZEMAN
Předneseno na Konferenci Unie českých spisovatelů
Základní hodnotovou linií české literatury již od dob národního obrození byla snaha napomoci emancipaci českého národa. Základní metodou byl kritický realismus a spoluúčast na zápasech o národní a sociální osvobození širokých neprivilegovaných vrstev obyvatel. Tuto linii dále podtrhla hrůzná nacistická okupace v letech 1939–45.
Česká literatura vstupovala do osvobozeného Československa vážně oslabena fašistickým terorem v letech okupace. Čeští fašisté uštvali předního českého prozaika Karla Čapka, v nucené emigraci nepřežil klima USA hlavní autor hudby Osvobozeného divadla Jaroslav Ježek, na německé rasové zákony vykrvácel mladý básník Jiří Orten, němečtí nacisté utýrali písničkáře Karla Hašlera, popravili předního literáta Vladislava Vančuru, přední literární kritiky Bedřicha Václavka a Julia Fučíka, na konci války zabili známé spisovatele Karla Poláčka a Josefa Čapka. Jmenuji jen literární velikány.
V českých zemích nacisté zničili soužití čtyř kultur: židovskou a cikánskou menšinu nacisté až na malé zbytky vyvraždili. Protože se na nacistické genocidě aktivně podílelo 90 % sudetských Němců, museli jsme je s výjimkou antifašistů na základě rozhodnutí vítězných mocností odsunout do Německa a Rakouska v letech 1945–46, aby byl v Československu možný mírový život. České země se staly složením obyvatel vesměs české, resp. národnostní menšiny zůstaly nevelké. České literatuře zůstala nejbližší literatura slovenská. Tradiční silné prolínání české a slovenské literatury po roce 1945 dál zesílilo. Nově zesílil vliv literatury sovětské, zvláště ruské.
Českou kulturu poznamenala převážně vynucená kolaborace velké části kulturních pracovníků s nacisty. Byla ale i kolaborace dobrovolná, viz skupina mladých katolických básníků. Otázka, co s kolaboranty, byla ožehavá. Tím spíš, že byly odhaleny plány německých nacistů na „konečné řešení české otázky“. Míru dobrovolnosti kolaborace ale nebylo vždy snadné určit. Literát mohl být pod to či ono podepsán, aniž by k tomu dal souhlas.
Osvobození Československa v roce 1945 začalo euforií. Čeští básníci spontánně oslavili osvobození a záchranu před nacistickou genocidou řadou sbírek básní. Vycházela četná, za protektorátu zcenzurovaná díla, včetně nesmrtelné Reportáže psané na oprátce Julia Fučíka. Pomaleji reagovali prozaici (povídky Jana Drdy Němá barikáda 1946) atd. Euforii ale brzy vystřídaly opětné spory mezi jednotlivými literárními směry a literáty. Ne vždy se vedly slušně. Vůdčí osobnosti Osvobozeného divadla Jiří Voskovec a Jan Werich po více než šestileté nucené emigraci v USA měli po návratu do výrazně změněné vlasti vážný problém „se chytit“.
1945–60
Po osvobození literární tón určovali přeživší literáti generace meziválečné. Konfrontace literátů s překotnými společenskými změnami – odsunem Němců, osídlováním pohraničí, znárodňováním, studenou válkou s vrcholem v letech 1950–53, kolektivizací zemědělství – byla náročná. Překotný vývoj nebylo snadné reflektovat. Meziválečné literární směry, hrající si se slovy (symbolismus, surrealismus, poetismus) potlačila krutá realita nacismu a války. Zmizel psychologický román, do kterého část českých literátů (Václav Řezáč) zahnala brutální nacistická cenzura. Dominující literární metodou byl po roce 1945 opět kritický realismus. Prostý nestranný popis skutečnosti ve smyslu existencialismu nestačil. Brak byl tvrdě potlačován.
50. léta žádala tzv. socialistický realismus. Požadavek to byl značně problematický, neboť v 50. letech se teprve vytvářely základy socialismu, a to ještě nerozvinutého, o vážných přehmatech v praxi jeho budování a nízkých znalostech socialismu nemluvě.
Literaturu 50. let měl určovat tzv. budovatelský román. Idea to jistě krásná, leč v praxi narážela na mnoho překážek. Tomu odpovídal výsledek. Jan Otčenášek byl od levičáků kritizován, že ve svém budovatelském románu Plným krokem (1952) popsal silně rozpornou skutečnost budování nové společnosti, značně vzdálenou od ideálů socialismu. Neprávem. Jeho román Plným krokem jako jediný z budovatelských románů přežil 50. léta, byť nepřekypoval žádaným optimismem.
Mnohem úspěšnější byly romány „nebudovatelské“, zpracovávající historická i současná témata vesměs metodou kritického realismu. Romány Marie Pujmanové Hra s ohněm 1948 a Život proti smrti 1952, Petra Jilemnického Vítr se vrací 1951, vynikající Nástup Václava Řezáče 1951 a poněkud schematická Bitva 1954, Tomáše Svatopluka Bez šéfa 1953, volně navazující na jeho neméně vynikající Botostroj 1933, Jana Otčenáška Občan Brych 1955, poémy Vítězslava Nezvala Historický obraz 1945, Stalin 1949, Veliký orloj 1949 a Zpěv míru 1950 či varovná Hirošima Františka Hrubína 1948 a mnohé další se zařadily do zlatého fondu české literatury a nic na tom nezmění ani zloba doby po roce 1989.
50. léta byla silně konfrontační a rozporná. I to přispělo k sebevraždě básníka Konstantina Biebla 11. listopadu 1951, byť rozhodující pro jeho tragický čin byly jeho vážné zdravotní problémy a neutěšené vztahy se svými blízkými.
60. léta
V 60. letech vyvrcholilo politické uvolnění, započaté v roce 1953, i pro umění včetně literatury. Vytvořilo podstatně příznivější podmínky pro rozvoj literatury mnoha žánrů. Ke slovu se hlásila nová generace literátů, resp. řada literátů meziválečné generace již nežila nebo netvořila. Sympatický byl i vznik studentského literárního časopisu Divoké víno (Ludvík Hess a kol. 1964–72). S ním vstoupili do literatury básníci Karel Sýs, Petr Cincibuch a Jiří Žáček, významní čeští básníci od 70. let dodnes.
Na avantgardní meziválečné Osvobozené divadlo navázalo divadlo Semafor, dvojice Jiří Suchý – Jiří Šlitr, po smrti Šlitra na ně v 70. letech navázal Jiří Suchý s Miroslavem Šimkem.
Bohatě se rozvíjely tradiční žánry jako literatura pro děti, detektivka, satyra, lyrika ad.
Tématem české literatury se stalo odcizení, byť je vlastní zejména kapitalismu. Představa, že s vybudováním (základů) socialismu odcizení vymizí, se ukazovala nereálná, naivní. Ne nejlepším vzorem pro zpracování tematiky odcizení bylo pro některé literáty a kritiky dílo Franze Kafky, jenž tvořil za zcela jiné společenské situace a zemřel již v roce 1924. Tedy, pozdější literární disidenti často žili či spíš živořili v dobách normalizace v kafkovském zámku a zřejmě tento zámek považovali za základní rys tehdejšího nerozvinutého socialismu.
Do české literatury pronikal paradoxně existencialismus. Paradoxně, protože v 60. letech již nerozvinutý socialismus poprvé u nás vytvořil zásadně odlišnou společenskou situaci. Prostý pracující občan přestal zápasit o pouhé přežití. Nechtělo se přitom moc, jen aby pracoval (ne však do úmoru), moc nekradl a byl politicky loajální. Pravda, jaderné zbraně stály na stráži světového míru, řinčení zbraněmi i pokusy o ekonomickou diverzi byly na denním pořádku, o nelítostném boji idejí nemluvě. Existencialismus bych spíš čekal pro hororová léta světových válek.
V české literatuře se objevilo absurdní drama. Někteří mu přisuzovali mnohem větší význam, než mohlo mít, o glorifikaci jeho hlavního autora Václava Havla nemluvě.
I 60. léta měla své oběti mezi literáty, viz tragická smrt 24letého básníka Václava Hraběte 5. března 1965.
Mezi částí literátů sílilo přesvědčení o jejich výjimečnosti a nadřazenosti. Pravda, čeští literáti v 19. století vedli české národní obrození a do jisté míry suplovali i chybějící českou politickou elitu, ale nikdy to nevytrubovali do světa. Považovali se vesměs za pokorné služebníky české národní věci. Podobně tomu bylo u literární avantgardy v meziválečném Československu, jehož politická elita byla nic moc a za Mnichova a následného protektorátu až na výjimky totálně propadla. Teze „spisovatelé – svědomí národa“ se poprvé objevila na 2. sjezdu Svazu československých spisovatelů v roce 1956. Na jeho 4. sjezdu 27. – 29. června 1967 si ji zástupci našich literátů odhlasovali do závěrečné rezoluce. Prokázali tak ztrátu soudnosti a své elitářství. Zdaleka ne všichni čeští a slovenští literáti byli svědomím národa, nejen v 60. letech. Ti, co svědomím národa opravdu byli, to nikdy nevytrubovali do světa.
Celkem vzato, různé výboje do jiných žánrů literatury u nás v 60. letech byly problematické. Občas připomínaly opožděnou pubertu. Základní progresivní větví české literatury zůstával některými vysmívaný kritický realismus, těsná spjatost literární tvorby se životem společnosti. Psalo tak mnoho autorů. Za všechny uvádím alespoň Ondřeje Neffa staršího Pentalogii 1957–63, Jiřího Kalčíka Krále Šumavy 1960, Jana Otčenáška Kulhavého Orfea 1964 atd.
Nemravná teorie elitářství, kde nejvýš měla stát společenskovědní inteligence, patřila k velkým cynismům silně rozporuplného roku 1968. Se socialismem nesouvisela. Spíše si tehdy mnozí literáti šli po krku, a často nikoliv pro vyznávané rozdílné literární hodnoty, ale pro pochybnou prestiž, hmotné výhody aj. Tak jako mnohdy předtím i mnohdy potom.
Není snadné hodnotit české literáty v letech 1968–69. Zdá se, že mnozí byli naivní jako šéf pražského jara Alexandr Dubček a po 21. srpnu 1968 se velice divili. Ani tehdy neměli tušení, jak na nastalou svízelnou situaci reagovat. Vícero jich skončilo v emigraci, dalším znemožnili normalizátoři doma publikovat.
70. léta
V důsledku totálního krachu pražského jara a následné normalizace vznikla špatná společenská situace, kdy čeští literáti byli rozděleni na autory publikující za socialismu, autory, kterým bylo dočasně či dlouhodobě znemožněno doma publikovat, někteří se stali i disidenty, a autory tvořící a publikující v emigraci. Snahy tuto situaci změnit v letech 1987–89 přišly pozdě. Státní převrat z listopadu a prosince 1989 umlčel mnoho dosud publikujících literátů a z dalších udělal disidenty, ale bez podpory ze Západu.
Rozhodujícím proudem české literatury v 70. a 80. letech byli doma píšící a publikující literáti, obvykle metodou kritického realismu. Šuplíky disidentů z těchto let se po roce 1989 ukázaly až na výjimky prázdné, popřípadě zaplněny díly, která společnosti neříkají nic. V emigraci působící literáti trpěli odtržeností od vlasti. Odtržeností tím větší, čím déle žili v emigraci. Nejvýznamnější v emigraci píšící český literát Milan Kundera začal postupně publikovat francouzsky.
Z nových témat české literatury lze uvést problém životního stereotypu, který se v řadě románů pokoušel řešit Vladimír Páral. Jeho zpodobnění opakováním téměř celých stránek textu bylo slovem do pranice, byť nesledovalo vyšší honoráře, na rozdíl od ze zahraničí placených literárních děl a zejména „děl“ literátů – disidentů.
Oblíbené byly četné prózy Bohumila Hrabala a mnohých dalších.
Systém podpory literatury
Před rokem 1945 byla literatura při existenci přímé státní cenzury v zásadě soukromou záležitostí literátů, nakladatelství a čtenářů. Literární díla vydávala četná soukromá vzájemně si konkurující nakladatelství, která se musela uživit svou vydavatelskou činností, stejně jako knihkupectví prodejem knih. Záleželo hodně na přízni čtenářů. Ta ale často nesměřovala k nejlepším dílům literatury. V praxi často na vydání jednoho kvalitního literárního díla muselo vydělat vydání vícero děl brakové hodnoty. Honoráře autorů bývaly nízké, státní i nestátní ceny za nejlepší literární díla byly jen malým přilepšením pro nejlepší autory. I ty někdy doprovázely protesty, viz protest četníků proti udělení literární ceny za Nikolu Šuhaje loupežníka Ivanu Olbrachtovi.
Po revoluci 1945 lidově demokratický a později socialistický stát literární tvorbu značně dotoval prostřednictvím literárních fondů a nadací. Spravovaly je vládnoucí Komunistickou stranou Československa ovládané organizace literátů – Československý svaz spisovatelů, o zámku Dobříš jako centru českých literátů nemluvě. Zatímco v meziválečném období vycházely přední sbírky básní v nákladu 200–300 kusů, v čase ohrožení národní existence Mnichova a nacistické okupace jejich náklady dosahovaly 2000 – 3000 kusů, za socialismu 20 000 – 30 000 kusů. Vesměs se prodaly. Zásadně se zvýšily i náklady předních děl prozaiků. Na nové knihy se ve čtvrtek odpoledne stávaly fronty. Štědré státní dotace a vysoké náklady zásadně zlevňovaly knihy, takže byly finančně všeobecně dostupné. Pečlivá nakladatelská lektorská činnost minimalizovala literární brak i amatérismus vydávaných děl. Vznikala mylná představa, že řada autorů je utiskována a že literární brak nehrozí. Snahou bylo kvalitně přeložit a vydat všechna významná domácí i zahraniční literární díla. Samozřejmě hodně záleželo na erudici a píli překladatelů. Za všechny uvádím vynikající překlady polské poezie básníka Jana Pilaře.
Chybou bylo znárodnění malých soukromých nakladatelství a jejich plné zapojení do státních nakladatelství vládnoucí KSČ. Vznikl tak reálný, málo pružný monopol na vydávání literatury ze strany socialistického státu a vládnoucí KSČ, byť s určitou vnitřní pluralitou. Docházelo k diskriminaci autorů z politických, náboženských a dalších důvodů, literátům byla zakázaná témata. I za socialismu byla cenzura. Do roku 1968 přímá, od roku 1969 nepřímá, jež může mít i podobu vypěstované autocenzury. Svou tvrdostí nepřímá cenzura většinou převyšuje cenzuru přímou. Nelze ji ale hodnotit jen negativně. Její přínos k potírání braku byl významný.
Kromě úspěšných literátů byli i literáti neúspěšní. Často se cítili někdy právem, někdy neprávem diskriminováni. Vydavatelskou činnost řídili lidé, kteří byli někdy výše, někdy méně na výši.
Reálná nepřímá cenzura trvá i po roce 1989. Byla doplněna opětnou „kontrolou penězi“, která je zpravidla cenzurou nejúčinnější. Peníze mívají zejména mocná hospodářská lobby. Ta ale nemívají na literatuře zájem a už vůbec ne na literatuře společensky kritické.
Srovnáme-li velmi hrubě období do roku 1938, období 1945–89 a poslední čtvrtstoletí, vyznívá přes některé výrazné defekty nejlépe období 1945–89. Dobře vyznívá i meziválečné období. Jako zjevný propadák je nutné hodnotit období po roce 1989.
1989–2015
Zvolení absurdního dramatika Václava Havla prezidentem Československa bylo těžkou ranou pro naši kulturu. Zdaleka nešlo jen o jeho nechvalnou tezi o „40 letech temna“, jíž vyhlásil válku všemu minulému socialistickému. Jeho teze, že „umělcem může být každý, kdo se za umělce prohlásí“, a zpochybnění hranic mezi kulturou a kýčem, se rovnalo vyhlášení války naší kultuře. Cesta braku nejen literárnímu se otevřela naplno. Brutálně prosazovaný, vše minulé odmítající postmodernismus vyhlašoval zejména nemilosrdnou válku české literatuře, zejména té socialisticky orientované, ale i ideový nihilismus a opovrhování společností včetně čtenáři.
Noví massmediální vládci dělali z Havla Pána Boha a tvrdě potlačovali jakoukoliv kritiku jeho scestných názorů i zvůle. Rozsáhlé čistky zásadně změnily vedení literárních organizací v neprospěch podpory kvalitní literatury. Mnohá kvalitní česká literatura se stala nedostupnou. Nahrazovalo ji „čtivo“. Vrcholem prodejnosti nové české kulturní elity či spíš žumpy bylo prosazování Havla na Nobelovu cenu za literaturu a na Nobelovu cenu míru.
Státní převrat z konce roku 1989 zničil socialistický systém hmotné podpory literatury a nahradil ho tržní regulací. Zrušil státní dotace na vydávání literárních děl, nakladatelství nechal plavat či se topit na trhu. Hození nakladatelství a redakcí na trh a jejich rychlá privatizace kolektivům redaktorů (nechvalným Mackem byl zprivatizován i Knižní velkoobchod) vedla k jejich rychlému zadlužování, četným bankrotům (satirický týdeník Dikobraz zkrachoval již v roce 1991 – podle Wikipedie skončil v roce 1995 – a od té doby ČR nemá satirický časopis) a prodejům zahraničním vlastníkům. Ti vesměs tvrdě sráželi úroveň práce redakcí na neurčité patvary. Mizernou úroveň měly a mají i četné nové časopisy. Ale i nakladatelství hlásající zpřístupnění všech významných literárních děl málo rozlišovala kvalitu, takže vycházela především druhořadá a třetiřadá literární díla, která nereprezentovala světovou literární špičku, o ignoraci literatury socialistické, literatury mimo euroamerickou civilizaci a snaze překreslit protičesky dějiny nemluvě.
Vznik řady nových soukromých nakladatelství vedl k vydávání množství překladů u nás dosud nevydaných zahraničních děl, vesměs v nízkých nákladech a za vysoké ceny. Vydávání klasické i nové české literatury se stalo popelkou. Mnoho předních českých literátů se ocitlo na černé listině, srovnatelné s tou před rokem 1989. Seznam zakázaných autorů se jen výrazně obměnil. Sjednocení české literatury se nekonalo. Rychlé nastolování mafiánského kapitalismu způsobilo, že se někteří čeští literáti emigranti nevrátili do Československa, resp. po jeho rozbití v roce 1992 do Česka, popřípadě emigrovali na Slovensko (Egon Bondy). Nový režim byl hrozbou nejen pro Milana Kunderu. Většina do roku 1989 vydávaných autorů přestala být vydávána.
Nově vznikla možnost vydávat elektronické časopisy (v roce 2003 obnovené Divoké víno) a vydávat si svá literární díla za své peníze (pro mnohé autory nedostupná finančně) a se svou vlastní distribucí (mnozí literáti ji nejsou s to zvládnout). Mnohá nová i klasická česká literatura nemá šanci dostat se ke svým potenciálním čtenářům. Určitým přínosem je vydávání starých českých knih na internetu. Vydávání novějších knih však blokují autorská práva.
Státní převrat vedl k rozbití Československa k 1. lednu 1993 a k zásadnímu oslabení základní zpětné vazby české literatury na literaturu slovenskou.
Neutěšené poměry a rychlá posluchačská izolace známého buřiče písničkáře Karla Kryla, od roku 1969 žijícího nuceně v emigraci, významně přispěly k jeho předčasné smrti 3. března 1994.
Řada českých literátů provedla „očistu sebemrskačstvím“, nejednou včetně poplivání svých děl z dob socialismu. Za „komunismu“ prý museli přijímat i vysoká státní vyznamenání a tučné honoráře. Obvykle po takové očistě již nic slušného nenapsali.
Někteří literáti po roce 1989 morálně zcela propadli. Za socialismu ignorovaný český básník a výtržník Ivan Jirous Magor státem dotovaný sraz literátů na hradě Bítov v roce 1995 „obohatil“ hrubým urážením jiných literátů a pánským striptýzem před televizními kamerami v přímém přenosu. Z básníků se pouze Magor dostával často do hromadných sdělovacích prostředků. Ne jako básník, ale jako výtržník. Herečka Bára Hrzánová k představení Hrdý Budžes národu sdělila, že „je teď šťastná, neboť může veřejně na jevišti říkat, že Rusáci jsou prasata“.
Výrazně poklesla úroveň divadelních představení. V čele úpadku kráčí Národní divadlo a část nových soukromých divadel. Příznivější je situace v divadlech mimopražských, byť i ty vážně poškozuje nedostatečné financování.
Ani 25 let mizérie po převratu 1989 nestačilo úřady protěžované Obci spisovatelů k navázání spolupráce s Unií českých spisovatelů ani v nejožehavější oblasti ochrany hrubě pošlapávaných práv literátů. Její postavení se přitom příliš neliší od postavení státem ignorované UČS. Zvláště poté, co se nové vedení českých spisovatelů vzdalo většiny majetku spisovatelů a zbylý Obec spisovatelů utratila převážně na svůj běžný provoz. K vydávání mnoha literárních děl jsou nutní sponzoři. Ti ale velmi často chybí, podobně vlastní peníze.
Řádově vzrostl počet vydávaných literárních děl. Současně řádově až na výjimky klesl náklad vydávaných knih. Podstatně se snížila kvalita velké části vydávaných děl včetně dominujících překladů zahraničních autorů, o mizerné úrovni četných děl solventních grafomanů a práci impotentní a často i zkorumpované literární pseudokritiky nemluvě. K nízké kvalitě vydávaných knih přispíval i fakt, že úspory začínaly zrušením korektorů, takže o překlepy i pravopisné chyby nebývá ve vydávaných knihách nouze. V záplavě vydávaných knih je těžké se vyznat. I proto se současná literatura obtížně hodnotí.
Původní české literatuře se nedaří. Obrazoborectví ve spojení s prackou trhu se obrátilo i proti většině české literární klasiky. Kulturní nepolitika v české literatuře je zjevně protičeská. Budoucnost české literatury a českého národa ohrožuje. Někteří čeští literáti v německé a rakouské emigraci přijali ideologii sudetoněmeckého landsmanšaftu a nestydí se bojovat za revizi odsunu Němců po roce 1945, proti nejzákladnějším zájmům českého národa.
Literární kritika až na malé zbytky přestala existovat. Byla zrušena Nedělní chvilka poezie v televizi i literární přílohy většiny deníků. Výjimkou je jen Obrys-Kmen, resp. LUK v Haló novinách a Salon v Právu. Mnohé literární časopisy zanikly nebo ztratily literární charakter (týdeník Literární noviny). Podle politické objednávky různí pisálkové poplivou cokoliv, nejen literaturu někdejšího socialismu, či do nebe vynesou cokoliv. Většina české literární elity se po roce 1989 dostala do pozice disidentů, ale bez podpory Západu.
Nepřekvapuje, že kritické sbírky básní rebelujících českých básníků vydával v Mnichově žijící básník a nakladatel Daniel Strož v 90. letech (černá řada Poezie mimo domov) nebo si je básníci musí vydávat vlastním nákladem a s vlastní distribucí. I nejvýznamnější básnické dílo období 1990–2015 – Apokalypsu podle Joba – musel její autor Karel Sýs vydat vlastním nákladem a s vlastní distribucí. Souběžnému tlaku tržní a cenzurní pracky se čelí velmi těžko.
Tragédií je, že významná část mladé české generace po roce 1989 přestává číst. Většina bytů mladých rodin nemá knihovnu. Slušné knihovny dnes nenabízí ani trh. Kromě neutěšených společenských poměrů v ČR včetně selhání mnoha rodičů, těžkého rozvalu školství a rostoucí chudoby se na tom podílí i „kultura“ internetu, esesmesek, sociálních sítí ad.
Časem začala poezie mizet i z knihkupectví. Prý o ni není zájem. Zde trh nedělá rozdílu. Knižní trh je zavalen brakem a odrazuje, o problematickém dopadu internetové kultury na jazyk český a českou literaturu nemluvě. Nekulturnost mladé české generace ukazuje odmítnutí studentů gymnázia v Nymburce dát jejich gymnáziu jméno velkého českého literáta Bohumila Hrabala, který na onom gymnáziu studoval.
Na úrovni Raisových zapadlých vlastenců působí menší regionální literární uskupení. Jejich postavení připomíná postavení českých vlastenců v dobách českého národního obrození.