MILAN KOHOUT

Plzeň byla za takzvané totality velmi duševně (nezaměňovat za duchovně) plodným a zajímavým městem. Částečně to bylo tím, že většina obyvatel měla na střechách speciální antény chytající „ilegálně“ tři západoněmecké televizní kanály. A mix informovanosti plynoucí ze světa za hranicemi východního bloku s dělnickým, hrabalovsky autentickým základem celého města vytvářel tehdy hodně pokrokovou netotalitní myšlenkovou atmosféru. V dýmu a prachu valícím se ze Škodových závodů se schovávala šílená existenciální hloubka myšlení, které relativizovalo a zpochybňovalo všechny hodnoty a vytvářelo prostor neomezené myšlenkové svobody. Svobody, která však díky dělnické zkušenosti s náboženským parazitismem a diktátem minulosti nikdy nesklouzla do idealistických masturbačních pronáboženských filozofických úletů, které se už tenkrát začaly praktikovat, jakoby v předtuše pražské prokatolické knížecí kavárny.

Když jsem odešel ještě za undergroundových dob do Prahy a jako chartista s inženýrským titulem jsem tam topil v Národopisném muzeu, tak mě tehdejší samozvaní alternativní Pražané připadali jako umělečtí snobové s omezeným rozhledem.

Je zajímavé, že právě ona pokrokovost plzeňského duševně existenciálního realismu se rychle změnila v konzervativní, pravicově křečovité měšťácko-maloburžoazní prokatolické zaprděné prostředí, kterým teď Plzeň trpí.

Po sametové revoluci se této vítězné sebezahleděnosti hned chopila katolická církev a vystavěla si v pravicových strukturách města velmi rychle mocnou pozici. Dokladem toho je i propagandistický únos projektu Plzně města kultury katolickou církví. Jádrem otevíracího ceremoniálu bylo poté, co se k nim doplahočil jakýsi zoufalý provazochodec, slavnostní rozeznění nových zvonů na katolické katedrále, která trčí ve středu města jako reklamní billboard na katolické náboženství. Mimochodem - na nových zvonech jsou odlity reklamní nápisy a jména všech možných mocných kapitalistů dnešního městského establišmentu (i jméno „knížete pána“) a zvony každý den šíří zvuk jejich „do historie vyrytých reklam“ do celého města.

Snad je to vše tím, že už tam dnes nikdo nemá antény napojené na nějaké současné progresivní alternativní zahraniční zdroje informací, neb se z konečného vítězství nad komunisty vytvořila iluze konce dějin. A také je to tím, že se většina dělnických míst změnila na otrockou práci v obrovských, za městem postavených montovnách nadnárodních koncernů, které zaměstnávají Plzeňany po drastickém posametovém zmenšení Škodových závodů a jiných místních továren. A práce v kapitalistických výrobních prostředcích přetváří na základě zkušenosti z bytí lidské vědomí na dokonale zmanipulovanou orwellovskou veličinu, či bych měl spíše říct maličinu.

Asi jsem měl štěstí, že jsem si do zahraničí odnesl ještě to zdravé rebelantské myšlení. Ale věřím, že v Plzni vstanou noví bojovníci. Třeba se tam teď právě rodí. I když už ne v klasické krásné ohromné městské porodnici, kde jsem se i já narodil a která byla kýmsi po revoluci restituována a dnes se z jejích rozpadajících oken už začíná valit tráva. Není divu, nový establišment nechce, aby zdi staré porodnice působily na nově se vylíhlé mozečky jeho otroků.