STANISLAV ZEMAN

Ján Mišovič není naší odborné veřejnosti zabývající se sociologií neznámým. Dosud se podílel na desítkách výzkumů veřejného mínění, je autorem a spoluautorem několika odborných publikací k sociologické problematice, které vyšly u nás i v zahraničí (v Německu, Polsku, USA aj.) a také se této problematice věnuje jako vysokoškolský pedagog. Jeho zatím poslední odborná publikace KOMUNIKACE VE SPOLEČNOSTI (Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., Plzeň 2015, 303 s.) se především orientuje, jak naznačuje název, na vztahové otázky komunikace a společnosti.

Jde o záslužnou studii značným dílem shrnující dosavadní dostupné poznatky o komunikaci, jež patří k jednomu z významných kulturních fenoménů civilizačního vývoje. Kladem je, že autor ji nazírá z více pohledů, mj.: historického, jazykovědného, mediálního a zejména pak sociologického. Přitom je nechápe od sebe odtrženě, aniž však zpochybňuje jejich autonomii; v analýze komunikace je vnímá ve vzájemné podmíněnosti. I tím se ku prospěchu věci vyhraňuje proti některým domácím a zahraničním autorům, kteří mají někdy tendenci absolutizovat jednotlivé aspekty komunikace, třeba technologické.

Také nezužuje komunikaci pouze na mediální působení, avšak jeho současný rostoucí vliv nikterak nesnižuje.

Přínosem je autorova snaha důsledně se zabývat komunikací ve spojení se společenským vývojem, přičemž tady výrazněji uplatňuje sociologické hledisko. Je na místě zde připomenout, že toto hledisko v podobných případech některým autorům leckdy splyne s hlediskem politologickým. To řešený problém většinou zamlží a ve svých důsledcích vede k nehistorickému vymezení komunikace ve společenském vývoji. Buď se její význam, jak správně upozorňuje autor, podceňuje (většinou v důsledku zjednodušeného chápání dějinného pohybu), nebo přeceňuje, jako by komunikace, hlavně mediální, byla sama o sobě hybnou silou společenského vývoje.

Autor problém vztahu komunikace a společenského vývoje formuluje zřetelně. Ontologicky i gnoseologicky zdůvodňuje místo komunikace ve společenském vývoji. Dokládá, že je těsně spojena s tímto vývojem, na němž je koneckonců závislá. Přitom nepodceňuje důležitost komunikace, to, že má z hlediska své relativní samostatnosti nezastupitelný vliv na vývojová stádia společnosti, podílí se na jejich vzniku, formování i zániku.

Také proto by publikace neměla ujít pozornosti těm, jejichž činnost je spjata tak či onak s komunikací: pedagogům a studentům příslušných společenskovědních oborů, mediálním i kulturním pracovníkům a badatelům, sociologům, politologům a dalším odborníkům, a to i z jiných (nikoli jen ze společenskovědních) sfér poznání.

Rovněž může sehrát roli jakéhosi průvodce složitou problematikou komunikace, seznámit čtenáře, posluchače či diváky tisku, rozhlasu, televize, internetu atd. například se způsoby ovlivňování veřejného mínění, které se týkají nejrozmanitějších jevů společenského (ekonomického, politického, kulturního apod.) života u nás i ve světě.