ZDENĚK HRABICA

Spisovatel Emil Hruška (1958) patří k malému počtu současných českých autorů, kteří své umění prokázali nejprve v krásné literatuře, než si jakoby natrvalo zvolili směr v literatuře faktu. A to v dobách, kdy téměř vymizela literární kritika, kdy se literární věda již v pravém slova smyslu takřka nepěstuje a kdy přeplněné regály knihkupectví slouží často jenom k okrase prodejního prostoru.

Hruškova útlá kniha My, hoši ze Sudet spatřila světlo světa (CZ Books, 2005) bez jakékoliv větší veřejné pozornosti. Je to sličné dílo pro nezapomnění.

S odstupem let v ruce držím dvě zajímavé knihy, věnované postavám doby minulé. Ke cti autora, který tu dobu a ty postavy sám nepoznal, patří, že nikdy neopouští souvztažnost doby s dneškem a přivolává je k rozsudku nad událostmi a figurkami děje, které máme právě teď před očima.

Nejprve se vyrovnal v knize Peripetie sudetoněmeckého principála, Futura 2014 s guru páté kolony první Československé republiky, který nejprve do pohraničních Sudet a pak i do celé země přivedl své „dragouny“, aby nám připomněl, kdo je pánem prostoru střední Evropy. I tenkrát je vítaly tisíce soukmenovců v krojích a uniformách, ale vítaly je i zaťaté pěsti odpůrců.

V naší historii se tento obraz opakuje a setrvává ve svém významu podnes.

Pozornost chci věnovat hlavně nejnovější Hruškově knize PÁN PROTEKTORÁTU – K. H. FRANK ZNÁMÝ A NEZNÁMÝ (Epocha, Praha 2015). Stojí za povšimnutí, že Hruška je zatím jediným českým autorem, který sepsal biografie obou protagonistů sudetoněmeckého nacionalismu a nacismu. Kniha o Frankovi je kontinuální s předchozí knihou o Henleinovi. Znovu v ní oceňuji autorovu invenci, s jakou se obrátil k tomuto dalšímu „muži zevnitř“ Hitlerova potlačovacího zločinného systému, kterého jako by, aniž se kdy naučil českému jazyku, vytvořila Masarykova Československá republika, postavená na principech západního demokratismu.

Totéž v plné míře platí i o Konradu Henleinovi. Silná německá menšina v českém pohraničí, existence německých jazykových okruhů na několika místech Československa, vytvářely dokonalé prostředí pro vyzrání, značně pro jiné státy Evropy odlišného, vážného problému nacionálního německého socialismu. A tím i pro odstředivé tendence s mezinárodním dosahem.

Žábou na prameni byl pro ně i prezident Edvard Beneš, přezdívaný Hitlerem odporný český pes. Tento názor plně sdíleli Henlein i Frank.

Není dnes tajemstvím, kolik stížností se dostávalo k sluchu kancléře Adolfa Hitlera o údajném útisku a národnostní nerovnosti německého živlu v ČSR. A dnes je tomu podobně, jenže v ryze českém provedení.

Ač tyto fenomény Emil Hruška ve své nové knize o Frankovi zřetelně nepojmenovává, jako si to nyní dovoluji já, nemohu tento pocit obejít. Zvláště po zcela zjevné nedávné „dragounské“ manifestaci US Army ve třech směrech přes území České republiky a kempování v prostorách ruzyňských kasáren, kde již nevlály české vlajky ani u pietního místa, připomínajícího zastřelení devíti českých studentů 17. listopadu 1939 a následně v roce 1941 českých generálů, představitelů Obrany národa.

Frank byl jedním z Hitlerových sluhů v odnárodnění Čechů. Byl v tomto směru nesmírně zdatným nacistickým trubadúrem. Dobře rozuměl Hitlerovu pokynu, aby setrvával ve vztahu k Čechům, tedy – jak bylo všeobecně ze strany Němců té doby vžito – k českému ksindlu – na protektorátním statusu a neprodleně připravoval germanizaci prostoru a lidí v něm. Dbal mnohočetných direktiv, jako bylo odpolitizování, uklidnění, podchycení a rozčlenění lidí, a co bylo pro Franka nejdůležitější: oslabení českého národního vědomí. A když, tak jej omezit pouze na pěstování folkloru. Frank připravoval budoucí charakter českého jazyka coby pouhého lidového nářečí. Dále se musí bezpodmínečně usilovat o to, aby byla podvázána propagace národní myšlenky. Musí se přestat s propagací Husa, Jiráska a jiných národních hrdinů (ovšem i Chodů). Je zapotřebí od základu změnit metody vyučování na školách všech druhů a stupňů.

Autor nové knihy o Frankovi dokazuje, že nacistický aparát měl ve své době k dispozici dostatek horlivých českých spolupracovníků – v prvé řadě herců, novinářů a rozhlasových pracovníků, ale i bezvýznamných, avšak čilých „spisovatelů“. Většina z nich byla patřičně horlivá ve prospěch každého režimu, ve kterém jim bylo dáno působit.

Chtělo by se vzpomenout i na živý dnešek ve srovnání s včerejškem.

Jsem moc rád Hruškově knize o životní cestě fanatického německého zločince, který vyrostl v československých společenských podmínkách, státního ministra pro Čechy a Moravu Karla Hermanna Franka. Věřím, že si tato kniha najde početné čtenáře ve složité, notně ohlupující atmosféře, v níž se koná pokus nejenom o odnárodnění, ale i o změnu pravdy v lež. Tato situace jako by nikomu ani příliš nevadila.

Emil Hruška projevil nejen autorskou odpovědnost, ale i literární statečnost.