VLADIMÍR BRANDEJS

(4. 7. 1937 – 23. 7. 2005)

Útesy

Ne, moře nepřeliji.

Moře někdy lidem

bere celý život,

někdy jenom chvíli.

Vlny zvedaly již bójky nad obzor.

V dálce mohutněly

v masiv hor

a znovu v nekonečných vodách mizely.

Zatoužil jsem klidně vcházet

do hájů a do obor

a své známé potkávat

s vrásčitými čely.

Taková žízeň

jiná je než hlad.

Pěšiny v písku,

stezky, silnice

jen domů, k jihu spěly.

Vlídní celníci každý sen provázeli.

Moře je silné i beze mne,

moře nikdy nepřeliji.

Některým lidem bere život,

jiným jenom chvíli.

Moře je silné i beze mne.

 

Led a plamen

Moje,

tvoje vlasy –

řeka proudu přivyká si.

Tvoje,

moje dlaně –

jsme zažíháni, planem.

 

Moje,

tvoje ústa –

ještě zůstaň.

 

Hřeješ, tak mě hřeješ,

až mi je zima,

prozradíš, když střídám

savany, planiny, stepi,

v žíznivém běhu

téměř slepý.

 

Co mě zlomí?

Když tvé tělo,

tvůj hlas ani dech

víc mému neodpoví.

 

Jen já a strom

Jen já a strom.

Ne, tam bych nestoupal.

I větvím po mně

zbyl by žal.

 

Já, já a strom,

mé zaťaté pěstě.

A na suché větvi

jak strašné kleště

přeťatý provaz.

 

Tak málo, tak málo

aby zbylo po nás?