LAKOFF, George; JOHNSON, Mark: Metafory, kterými žijeme. 2. vyd. Přel. Mirek Čejka. Brno: Host, 2014. ISBN 978-80-7491-152-1.
Druhé vydání dnes již klasické monografie (používané též jako vysokoškolský učební text) o metafoře nikoli jako o „způsobu přenášení významu“, nýbrž jako o „způsobu vnímání a strukturace“ si zaslouží pozornost i po pětatřiceti letech od prvního vydání (univerzitou v Chicagu roku 1980 – pod názvem Metaphors We Live). Jakkoli jsou některá východiska (a závěry) částečně mylné nebo alespoň problematické, zvláště ta, která de facto zpochybňují existenci objektivní reality, reality nezávislé na našem vnímání a jazyku (o níž nás však informují naše receptory velmi naléhavě a „krutě“), umožňuje nám monografický text současně pochopit nejen to, čím je metaforický jazyk „podezřelý“ a „zavádějící“, ale hlavně to, čím je jazykový systém zobrazování a pojmenování nenahraditelný a pro existenci konkrétně národního (a tím i zárodečně univerzálního) písemnictví tvůrčí a přímo životodárný. Předností textu je i jeho čtivost, názornost, konkrétnost, oslabení akademičnosti sdělení ve prospěch srozumitelnosti. Zde je několik ukázek z knihy, ukázek, které si dovolíme jen kratince komentovat:
„Tím, že se zaměříme na jednu množinu vlastností, přesunujeme svou pozornost od jiných vlastností pryč. Popisujeme-li například něco běžným každodenním způsobem, používáme kategorizaci, abychom se zaměřili na jisté vlastnosti, které souhlasí s našimi záměry. Každý popis zdůrazňuje, utlumuje a ukrývá – například:
Pozval jsem na náš večírek jednu sexy blondýnu.
Pozval jsem na náš večírek jednu slavnou violoncellistku.
Pozval jsem na náš večírek jednu marxistku.
Pozval jsem na náš večírek jednu lesbičku.
Ačkoli těmto popisům může odpovídat jedna a tatáž osoba, každý popis zvýrazňuje její jiné aspekty. Popisujeme-li někoho, o němž víme, že má všechny tyto vlastnosti, jako ‚sexy blondýnu‘, znamená to, že potlačujeme fakt, že je to slavná violoncellistka a marxistka a skrýváme její lesbickou sexuální orientaci.“ (s. 180)
Podle autorů je tedy přirozené, že „pravdivá tvrzení, která činíme, jsou založena na způsobu naší kategorizace věcí“, což je jistě pravda, a to nezávislá na „kategorizacích“, ovšem pravda – zvláště v poznávání světa společnosti a literatury – velmi zneužitelná: všechny propagační, propagandistické, jako pars pro toto „českotelevizní“, otevřeně či skrytě tendenční až po sofistikovaně jednostranné věty, jimiž jsme zahlceni a jež si nárokují jakousi univerzalitu a pravdu, jsou právě na této „kategorizaci“ založeny a jí se ospravedlňují. Výklad novodobé historie (a novodobých literárních dějin zvláště) by byl velmi dobrým příkladem těchto „kategorizací“ (a v konečné instanci falzifikací) na základě objektivně zjistitelných faktů a zkušeností, těch zvýrazňovaných a – těch potlačovaných. Jinak řečeno: jak jinak než synekdochicky (neplést s metaforou) musí skutečný vědec na „svůj večírek“ pozvat nejen mladou přitažlivou blondýnu, hrající skvěle na violoncello, s deklarovanými marxistickými názory a nedeklarovaně lesbicky orientovanou, ale i tutéž ženu provdanou a o tři roky později rozvedenou, matku dvou dcer, členku komunistické strany USA, osobu s výrazným make-upem, za deset let konvertující k islámu, magistru umění, kdysi málo oblíbenou učitelku na konzervatoři, skrytou obdivovatelku Konfucia, v mládí… mno a třeba s částečně mongolským genofondem. Ale co kdyby „vytvářel portrét“ (i to už je metafora!), v němž by byly zohledněny jen ty stránky, které by vyhovovaly přednastavenému záměru a hodnocení pisatele? Vždyť to jest přesně, čeho jsme svědky u nás již drahně let. Možná s tímto omezením lze souhlasit i s následující tvrzením: „Každá jednotlivá metafora totiž poskytuje jisté chápání jednoho aspektu pojmu a skrývá aspekty jiné. Konat pouze na základě nějaké konzistentní množiny metafor by znamenalo ukrývat mnohé z aspektů skutečnosti“ (s. 239)
„Ona systematičnost, která nám umožnila pochopit jeden aspekt pojmu na základě jiného pojmu (např. uchopit jistý aspekt sporu/argumentu v termínech bitevních), je právě tím, co nám zároveň nutně zakrývá jiné aspekty téhož pojmu. Tím, že nám metaforický pojem umožní zaměřit se na jeden aspekt pojmu (např. bitevní aspekty sporu a argumentace), může nám zabránit, abychom se zaměřili na jiné aspekty pojmu, které jsou vzhledem k metafoře nekonzistentní. Tak například v zápalu rozhořčeného sporu, kdy jsme odhodláni napadnout postavení svého protivníka a hájit postavení vlastní, můžeme zcela ztratit ze zřetele kooperativní aspekty sporu. Na toho, kdo se s vámi pře, můžeme pohlížet i jako na člověka, který vám poskytuje svůj čas, tedy cenné zboží, ve snaze navzájem si porozumět. Avšak jakmile jsme zaujati aspekty bitevními, aspekt kooperativní ze zřetele často ztrácíme.“ (s. 22)
Schopnost autorů vidět jazyk jako systém metafor, které jsou následně systematicky tříděny podle různých hledisek do – dejme tomu – „metaforických pojmů“ (např. čas je pohybující se předmět, myšlenky jsou jídlo nebo život je hazardní hra), rozšiřuje i naše vnímání jazyka a zprostředkovaně i skutečnosti. Rozšiřuje naše poznávání o možnosti, které nabízejí obrazné vidění z různých hledisek, z metafor přítomných ve frazeologismech, aforismech, sentencích, příslovích, epigramech a dalších útvarech, v nichž metafora zapustila své kořeny a které prostřednictví metaforických jazykových smyslů vnímáme. A ono potom jde o pravdu, i když zase v konečné instanci, a třeba i „polycentrickou“, a třeba i konstruovanou přednastavenými očekáváními těch, k nimž mluvíme nebo o nichž píšeme, jakkoli nás Lakoff s Johnsonem zpočátku jakoby přesvědčovali o opaku:
„Záležitosti pravdy patří mezi ty nejméně relevantní a nejméně zajímavé věci, které před námi při zkoumání metafory vyvstávají. Skutečný význam metafory ŽIVOT … JE POVÍDAČKA IDIOTA spočívá v tom, že tím, jak nás nutí pokoušet se pochopit, jak je možné, že je pravdivá, umožňuje nám pochopit naše životy novým způsobem. Zvýrazňuje skutečnost, že neustále žijeme svůj život v očekávání, že jej budeme schopni vtělit do nějakého koherentního životního příběhu, ale že toto očekávání může být neustále frustrováno, když nejvýraznější zkušenosti našeho života, a to právě ty, které jsou plné kraválu a zmatku, nezapadají do žádného koherentního celku, a tedy neznamenají nic. Když normální životní příběhy konstruujeme, vypouštíme mnoho mimořádně důležitých zkušeností, abychom získali koherenci. A to hlavní, co metafora ŽIVOT … JE POVÍDAČKA IDIOTA dělá, je, že evokuje metaforu ŽIVOT JE PŘÍBĚH, která v sobě zahrnuje život ve stálém očekávání, že jeho důležité epizody zapadnou do koherentního celku – životního příběhu odpovídajícího zdravému rozumu. Účinkem metafory je evokovat toto očekávání a poukázat na to, že ve skutečnosti toto očekávání může být neustále frustrováno.“ (s. 192)
Vybral amk