alch

Naše nenaše média pracují, zčásti možná nezáměrně, jen z lenosti anebo ze snahy předvést, jak velice jsou „in“, na stálém vštěpování pocitu, že a jak je český národ a čeština vlastně bez významu, bez řádného důvodu k existenci.

Jistý „náš“ týdeník převzal ze zahraničí rozhovor, který na okraj svého nového románu Numero Zero poskytl veřejnosti Umberto Eco. Úvod k tomu rozhovoru praví, že kniha „vyjde v angličtině v listopadu“. Ani slova o tom, kdy vyšel italský originál, ani slovíčka o tom, že i u nás kniha letos vyjde, že nakladatelství Argo chystá český překlad. To patrně nikoho ze čtenářů toho týdeníku (vydávaného ještě česky) už nezajímá, po překladu do češtiny asi podle mínění redakce sáhnou jen bezvýznamní chudáci, kteří dosud nečtou anglicky.

V rozhlase běda veřejnoprávním jsem zas zaslechl z úst jednoho českého človíčka, že jakési území kdesi je velké jako Connecticutt. Jako by většina dosud českých čtenářů znala (nebo měla znát?) rozlohu všech států USA; jako by nebylo dost na úrovni říci, že to území má rozlohu jako středočeský a plzeňský kraj dohromady…

Vyznamenávají se i tvůrci rozhlasových Toulek českou minulostí, proslulí trapně upocenou snahou vyjadřovat se originálně a přitom bez rozpaků skloňující slovo „epiteton“ ve druhém pádě „epitetonu“! Aby se blýskli, jak jsou světoví, neodpustí si říci o první významné cestě Antonína Slavíčka do zahraničí, že se to „píše v Sophistica Gallery“, jako by totéž nebylo dávno známo z literatury ještě se konjunkturálně nevyvyšující angličtinou.

A bonbónek na závěr. Podle jedné rozhlasové zprávy k nějaké události došlo v srbském městě Subotyka. Nebožačka, patrně k práci v českém rozhlase kvalifikovaná studiem nebo aspoň stáží ve vyspělém západním světě, kde se slabika „ca“ vyslovuje „ka“ a bezmála o ničem slovanském se pořádně neví, nikdy neslyšela o městě Subotica. Ještěže jisté město na Volze se nejmenuje jako za cara: ještě bychom zažili i Karicyn a místo Cařihradu Kařihrad.