VLASTISLAV HNÍZDO

Franz Werfel (1890–1945)

Fenomén pražských německy píšících židovských spisovatelů výrazně ovlivnil světový literární vývoj první poloviny 20. století. Dílo Franze Kafky, které ční nejvýše, a dalších jeho přátel a souputníků především z židovské komunity má však trvalejší význam a i v dnešních dobách je inspirativní. Patří k nim i Franz Werfel, jehož okrouhlá jubilea si na sklonku letošního léta připomínáme.

Pražský rodák přišel na svět 10. září 1890 v ortodoxní židovské rodině zámožného rukavičkáře. Již v dětství byl ovlivňován zbožnou českou chůvou Barborou Šimůnkovou, s kterou často navštěvoval katolické kostely. Tak vzniklo jeho židovsko-katolické vnímání světa, které uplatnil ve většině svého díla.

Po šťastném dětství, gymnáziu a počátcích vysokoškolského studia na německé části pražské Karlovo-Ferdinandovy univerzity byl na otcovo přání vyslán do Hamburku a Lipska, kde se dále vysokoškolsky vzdělával a pracoval jako úředník a posléze nakladatelský lektor. Trvale na něho již tehdy působily filozofické názory H. Bergsona a E. Husserla. Franzův návrat do Prahy k vykonání vojenské služby v kadetce na Hradčanech byl spojen už s jeho publicistickou a literární činností a přátelstvím s Franzem Kafkou, Karlem Krausem, Rainerem Maria Rilkem, Maxem Brodem a dalšími literáty, s nimiž se pravidelně scházel v proslulé kavárně Arco. Za první světové války byl mladý kadet nasazen nejprve v Haliči a poté ve vídeňském tiskovém oddělení.

Poválečná léta prožíval ve Vídni, kde se seznámil s vdovou po Gustavu Mahlerovi Almou, s níž se v r. 1929 oženil. Bouřlivý život s touto „femme fatale“ trávil ve Vídni, v Praze a na četných cestách. V r. 1938 uprchli před nacismem do jižní Francie a odtud dobrodružně pokračovali společně s Heinrichem Mannem a jeho synovcem Colo Mannem přes Pyreneje do Španělska. Lodí se přepravili do USA, kde Werfel získal v r. 1941 americké státní občanství. Těsně před koncem druhé světové války 26. srpna 1945 spisovatel v losangelské čtvrti Beverly Hills podlehl infarktu.

Počátkem Werfelovy literární kariéry byla básnická tvorba. První verše publikoval v r. 1908 v časopise Die Zeit. Byl silně ovlivněn expresionismem a v jeho podnětech vytvořil sbírky Přítel světa, Jsme, Navzájem. V básních vyjadřoval odpor proti válce v duchu humanistického pacifismu. Tklivost jeho intimní poezie se projevovala v statickém vyjadřování příznačných symbolů (např. skonu, moře, stromu, vichřice apod.)

V poválečném období se Werfel věnoval převážně prozaické a dramatické tvorbě. Neizoloval se od společenských problémů a českého prostředí. Byl např. spolu Neumannem, Horou, Olbrachtem, Sovou a Šrámkem členem Socialistické rady osvětových dělníků. Po nacistickém převratu se zúčastnil protestních protifašistických akcí.

V době Hitlerova nástupu k moci dokončoval román Čtyřicet dnů, který byl epopejí o genocidě Arménů prováděnou Turky na konci první světové války. Zevrubně vylíčil čtyřicetidenní statečný boj malé arménské ozbrojené skupiny, která na Mojžíšově hoře odolávala mnohonásobné turecké přesile. Symbolika tohoto zápasu přesahuje dobové hranice.

Vzpomínky z dětství ožily v románu Barbara neboli Zbožnost, v němž reflektoval společné návštěvy s českou chůvou v pražských katolických kostelích.

Dramatický útěk přes Pyreneje Werfela inspiroval k napsání zaníceného básnického románu Píseň o Bernardettě. V Lurdech se seznámil s příběhem čtrnáctileté chudobné dívky Bernardetty Soubiriousové, které se u jeskynního pramene zjevovala „Dáma“, což byla podoba Panny Marie. Pramen, považovaný za zázračný, neboť uzdravoval nemocné, je dodnes význačným poutním místem. Bernardettin věhlas přesáhl hranice a v r. 1933 byla prohlášena za svatou. Werfel se po návštěvě v Lurdech zavázal, že pokud se podaří útěk do Ameriky, napíše román zasvěcený Bernardettě, což splnil.

Téma útěku zpracoval i v tříaktové hře Jakobowski a plukovník z r. 1944. Drama označené jako „komedie tragédie“ se odehrává v létě 1940 mezi Paříží a atlantickým pobřežím Francie. Příběh protagonisty hry Žida Jakobowského a polského plukovníka Stjerbinského, prchajících před nacisty, je plný dramatických a absurdních situací. Jakobowski vzpomíná na své dřívější útěky, v dětském věku před carským pogromem v polském městečku, a později v Německu, kde žil v počátcích Hitlerova kancléřství, nejdříve do Vídně, pak do Prahy a konečně do Paříže. Nynější pátý útěk cílený do Anglie by měl uzavřít jeho ahasverovské putování.

Hra balancující na hranicích reálného příběhu a absurdní grotesky postihuje tragičnost židovského údělu v novodobých dějinách. Poukazuje na zodpovědnost evropských zemí, zejména Francie, Anglie a Polska, které dopustily po nacistickém převratu jeho rozpínavost a počáteční válečné úspěchy, líčí průběh porážky Francie i zmatený exodus do Anglie. Zřetelný ironický pohled autorův, řada bonmotů obou protagonistů i absurdity mnohých situací nadlehčují tíživou problematiku hry a svědčí o Werfelově poučenosti v oblasti moderního dramatu.

Tematicky i formálně mnohotvárné Werfelovo dílo tvoří další významné prozaické i dramatické artefakty. Velký úspěch měl životopisný román Verdi o slavném italském operním tvůrci. V r. 1938 vzbudil pozornost dvoudílný román o starozákonním židovském prorokovi Jeremiáš – Slyšte hlas, který svým dějovým přesahem do současnosti působil jako aktuální poselství. Werfel vynikl i jako autor povídek a novel se sociálními náměty (např. Smrt maloměšťáka) a tajuplnými psychologicko-kriminálními zápletkami (Ne vrah, ale zavražděný je vinen).

Spisovatelova úspěšná poslední hra Jakobowski a plukovník byla vyvrcholením předchozí dramatické tvorby s různorodými náměty (např. Kozlí zpěv, Juarez a Maxmilian, Pavel mezi Židy, Království boží v Čechách).

Werfelovo různorodé dílo díky jeho uměleckým dovednostem a invenční nápaditosti, je souměřitelné s tvorbou jemu generačně blízkých světoznámých německých autorů – židovských emigrantů (bratří Mannů, L. Feuchtwangera, A. Zweiga, A. Seghersové a dalších).

Díky pražskému původu, souznění s českým prostředím a reflektováním témat blízkých našemu národnímu duchu byl od dvacátých let s dlouhými odmlkami způsobenými rasovými i jinými ideologickými okolnostmi hojně do češtiny překládán. Zásluhu na tom mají Pavel Eisner, Viktor Fischl a v posledních desetiletích Hanuš Karlach, Bohumil Černík a Hana Žantovská.

Werfelova světovost je dána jeho civilizačními židovsko-křesťanskými kořeny a humanistickým pacifismem. I dnes je jeho dílo aktuální poznáním, že historie se sice neopakuje, je však poučením pro současnost a varováním do budoucna.

 

FRANZ WERFEL

Na této zemi cizinci jsme všichni

Jen se zabíjejte plyny, dýkami,

řvěte velká slova, šiřte děs,

běžte za hrst půdy život směnit.

Ani milenka vám dána není,

všechny země budou vodami,

jenom písek zbude z vašich měst.

 

Kletba vězí v našem počínání.

Ninive jak boží protihráč

pyšné zdivo k nebi napřahuje:

Všechno pevné od nás odstupuje

a co máme, není k upoutání,

nakonec nám zbývá jenom pláč.

 

Hory, pláně se nám tiše diví,

když jim pyšni vládnout přicházíme.

Vždyť zkapalní, na co sáhnem jen.

Kdo chce k Být i Mít, je podveden.

Naše vina svůj dluh sama živí

a náš úděl: Dluh, jejž uplácíme.

 

Matky propustíme k věčným branám.

Dům je, že se pro nás v popel změní.

Blaženost, že trvá jenom chvíli

I tep srdce jsme si vypůjčili,

cizinci jsme zde na této zemi,

s čím se spojíme, to umírá nám.

Přeložila HANA ŽANTOVSKÁ