MILAN ČERNÍK

Zatápět v kamnech v mém případě není ani trochu jednoduché. Jako by se všechny síly proti mně spikly. Už kolikátý den to trvá. A nezatopím, nezatopím, nezatopím… Nakonec zatopím, samozřejmě. Ale jak to dlouho trvá. A co to stojí sil, psychických sil. A vždycky, když už jsem téměř na dně, doopravdy téměř na dně, dojde ke kýženému obratu. Ale nežli ještě dojde k tomu kýženému obratu, tak nejméně třikrát se zdá, že už dochází či došlo ke kýženému obratu. Omyl! Nedošlo. To snad jsem si myslel, že už dochází, ale nedocházelo. Tak tak to je. Alespoň v mém případě to tak je. Zatápět v kamnech není jednoduché. Ani trochu jednoduché. A to mám dříví nakrájené na dračky. A pěkné uhlí, co pěkně hoří. A pěkná kamna, v kterých to uhlí pěkně hoří. No jo, ale nežli chytne! Uhlí? Dříví? Papír…

Kde je ten zakopaný pes? A proč je ten pes zakopaný? Kdo umí vykopat toho psa? Čímpak se vykopává takový pes? Umí snad někdo poradit? Ať poradí, kdo umí poradit, já si poradit nedovedu. Jako kdyby se všechny síly proti mně spikly, už kolikátý den to trvá. A nezatopím, nezatopím, nezatopím…

Nakonec zatopím, samozřejmě, ale jak dlouho to trvá. Jako kupříkladu včera: Dříví už začalo praskat, ale jenom chvíli praskalo. Pak praskat přestalo. Kamna jsem musel vybrat, znovu jsem musel dát papír a znovu jsem dal dříví, už ohořelé dříví. Znovu dříví začalo praskat. Ale jenom chvíli praskalo. Pak praskat přestalo. A nic. Nic! Kamna jsem musel znovu vybrat, znovu jsem musel dát papír a znovu jsem dal dříví, už ohořelé dříví. Znovu dříví začalo praskat. Tentokrát jsem věřil, že je vyhráno, ale uhlí jsem ještě raději nepřidal, protože jsem tak pevně nevěřil tomu, že už je vyhráno. A udělal jsem dobře. Dříví praskat přestalo. Najednou. Najednou v kamnech tma. A nic. Nic! Kamna studená jak psí čumák. Je tohle možné? Jak to, že tohle je možné? Už potřetí. Zatápět v kamnech není jednoduché. Zatápět v kamnech v mém případě není ani trochu jednoduché. Jako kdyby se všechny síly proti mně spikly. Už kolikátý den to trvá. Jako kupříkladu včera: Kamna jsem musel znovu vybrat. Pokolikáté už? Znovu jsem musel dát papír. Pokolikáté už? A znovu jsem dal dříví, už ohořelé dříví. Pokolikáté už? A pak se stalo, co se stalo. Ten papír jsem nezapálil. Ano, nezapálil, přesto začal hořet. A hořel tak rychle, jak papír správně má hořet. A dříví praskalo o hodně víc, než jak dříví správně má praskat. Tak praskalo. Tak takhle jsem dříví ještě praskat neslyšel. Takhle ne. Nikdy. Až včera. A právě včera se to stalo. Uhlí hned chytlo a hořelo jak nejlepší uhlí ze všech nejlepších uhlí, jestli mi rozumíte. Tak takhle jsem uhlí hořet nikdy neviděl. A neslyšel. Snad i to uhlí praskalo a z kamen šel žár jako nikdy. A to jsem dal jen jeden kousek papíru. Ten papír jsem nezapálil, a přesto začal hořet.

Proto o tom píšu. Kdyby to tak nebylo, nebudu o tom psát. Protože kdyby to tak nebylo, nebylo by o čem psát, neníliž pravda… A kde je vůbec pravda? Proč se přede mnou ukrývá? Před kým se ukrývá? A jak to, že se ukáže jen někdy? Když zatápím v kamnech, například.

Jsem tady, kamaráde. Já vím, že mne nevidíš. Právě proto nezatopíš, nezatopíš a nezatopíš, až najednou zatopíš. A ty nevíš proč! Už víš proč?

(Stalo se to 10. 12. 97 na svátek Julie. Stalo se to v osadě B. u L. B. Stalo se to mně. Stalo se to, a já děkuji, že se to stalo.)

Quo vadis, pane?

Ne, do zelinářství nepůjdu. Do sekáče také ne. Na poště jsem už byl. V trafice taky. Na hřbitov nemusím. Ale do knihkupectví musím: „Dobrý den, paní Miládko. Dlouho jsem tu nebyl. Staré desky nejsou?“ Staré desky jsou hezké. Staré desky nepatří do popelnice, staré desky patří na gramofon. „Nějaké bych koupil…“ Bach, Beethoven, Mozart, Dvořák, Smetana, Janáček, Čajkovskij. A tak dál. „Koupil bych jich nejmíň dvacet. Za stejnou cenu?“ „Za stejnou cenu budou, ale nevím kdy. Určitě budou před vánocemi,“ odpovídá paní M. G. „A teď tu pětku koupím, když už mám čtyři díly před tím,“ říkám. Dárek pro dceru. První dárek, druhý, třetí a čtvrtý. A ještě pátý. „Kolik bude ještě dílů, paní Miládko? Nebude ten poslední za devět set?“

Přikupuji ještě jedny záhady, abych se dozvěděl, jak život je taky záhadný. Co všechno se děje mezi nebem a zemí… Když už mně se to právě takhle nestává. To neříkám, že se mi vůbec nic nestává, něco ano, ale jenom něco. A jinak! Protože, kdyby se mi to stávalo právě tak, jako těm v těch knížkách, tak o tom píši, přátelé, a vy to budete číst a budete si říkat: Tak u nás taky, už ne jenom ve Francii, v Itálii, v Americe, v Indii nebo v Číně. U nás taky. Dokonce i v L. B. A já bych o tom i povídal, v hospodě u Aleny, kde si pravidelně každý pátek dávám držkovku. A i vám bych to všechno vyprávěl, paní Miládko, i vám. A Alena? Točila by tou svou šrajtoflí a nosila by dál držkovky a jídelní lístky a povídala by mně šeptem do ucha a já bych se dotýkal jejích boků, oblých jak oblé boky mají být, tak oblých, jak jenom je to možné u servírky, u Aleny. A Alena by potom špitla: Přijď ke mně dneska… a všechno mně to povíš. Zatopíme, aby bylo hodně teplo. Kup červené! Červené, rozumíš? Mně chutná a tobě správně rozváže všechno, co je v tobě svázané…

A já bych se dotýkal jejích boků a shlížel poprsí a shlížel je nahoru a dolů až po stehna, ta stehna, která znamenají svět. Jo… tak se to kdysi říkávalo: Stehna, která znamenají svět… Anebo si to pletu?

Z cesty do Rakouska

„Sedím vedle vás…“ pravím obstarožní madam, která má k madam tak daleko, jako já k milionáři. „Je to tady správně k pěti solnohradským jezerům?“ „Jé…“ zaječela tak prapodivně, že jsem zprvu nepostřehnul, zdali se tak dokonale diví, anebo ono zaječení znamenalo výraz naprostého souhlasu. „Ha!“ Taky souhlasím, že jsem to právě já a nikdo jiný. Jak jsem domýšlivý! U madam, kterou dědek pustil z opratí po dlouhatánském cestovním půstu. U madam, která na celou noc a celý den a ještě jednu celou noc opustila svůj dvorek s havětí, pejska a kočičku. „Padesát let s dědkem! Padesát let pořád dokola…“ Však to znáte. A nemíní na tom nic měnit. Pročpak? Jen ten výlet do Rakous je na poprvé a při zpáteční cestě se nechává slyšet: „A není naposledy…“ Ale dědek je dědek. Dvorek je dvorek. A bez havěti nemůže být, ani bez pejska, ani bez kočičky. Padesát let s dědkem. Padesát let pořád dokola.

Pocintal jsem si triko, když jsem ještě před chvílí hltal vídeňský guláš v místním automatu. Madam se zašpulila, jako kdyby chtěla vyprsknout, ale nevyprskla. „To se spraví…“ pravila. A já mezitím naslinil kapesník a cákance od guláše jsem roztíral do větší plochy v domnění, že když cákanec takhle rozetřu, že zmizí. Nezmizel. Jen se trochu vytratil a prý vypadal, jako kdyby k tomu triku vždycky patřil… Pravila ta madam. Já mezitím triko obrátil, že záda byla vepředu a předek s cákanci byl zase vzadu, přikrytý opěrkou sedadla v autobuse a při chůzi venku zase bílou nepromokavou bundou s náplety, koupenou před třemi lety v sekáči! Ukazuji na bílou nepromokavou bundu s náplety. A propos: Koho by v Rakousku zajímaly moje cákance na triku od vídeňského guláše? A ještě k tomu na zádech. Že jo…

V Budějovicích jsem se vyspal docela dobře. Sám. To já nejraději.

Dodatečně jsem pozdravil paní Libušku a pochválil její pěkně vypasované kalhoty s červenobílými proužky a říkám: „Včera byly s kytičkami… jak to?“ A dostalo se mi odpovědi, že vypasované kalhoty se musí měnit tak jako spodní prádlo denně. Měla navíc cit pro souvislosti, prostě do Rakous se červenobílý proužek hodí víc jak do sousedního Německa, kam letos už nepojedeme. Víc jak do Anglie, kam pojedeme za rok. Víc jak do Belgie, kam pojedeme přesně za měsíc.

„Jaké si vezmete kalhoty do Belgie, paní Libuško?“ ptám se neomaleně, protože to jinak neumím. „Myslíte ty spodní?“ „Zajisté…“ nezaskočila mne paní Libuška, „ty spodní.“ Řekla si o téma rozhovoru, paní Libuška. „Budou úplně průhledné… skrz naskrz, takže je vůbec neuvidíte. „Chce to si vzít k takovým kalhotkám širokou sukni a chtít se procházet na molu v Ostende při vzdouvajícím se větru,“ dodávám. Do Belgie se jede za měsíc. Uvidíme na molu v Ostence při vzdouvajícím se větru Libušku v široké sukni, subtilní vdovičku po jednom panu inženýrovi? Hezoučkou v obličeji a určitě i jinde…

V Gmündenu nás uvítala porcelánová zvonkohra na místní radnici svou stále stejnou písní. Fotografuji v domnění, že právě tato píseň se dá rozpoznat na fotografii, když už ne přímo slyšet. Fotografuji ještě kousek dál v uličkách kolem kostela, protože se mi tam líbí. Vyšňořené domy z minulého století i starší. Starou paní s pejskem, který je tak tlustý, jak ta paní je hubená. Ne, tebe nechci na fotografii, a tak je tam ta paní s psíkem. A lucerna. A plechový štít jak z doby středověku. A rakouská vlajka.

V parku jsem pozdravil Franze Josefa a permoníka s krystalem soli, kráčejícího fontánou. A na ostrově zámeček Ort s kaplí. Poslední velká povodeň tu byla v r. 1956. V té době jsem zrovna maturoval. V té době i Labe vystoupilo z břehu. Ale nebyla to povodeň zdaleka ta největší. Ale právě tohle prsatou Libušku nezajímá. Tu zajímají pelargonie! Trhá snítky se slovy: „Takovou barvičku ještě nemám.“ A trhá stále odvážněji a stále větší snítky. A říká:

„Co myslíte, ujmou se, ujmou?“ Odpovídám: „Ujmou.“ I když o pelargoniích toho vím hodně málo.

Je sobota ráno a je pod mrakem. Rybáři chytají ryby a dva neposední vnoučci sousedky z druhé strany autobusu házejí do vody kamení. „Takhle ti rybáři nic nechytnou,“ pravím. Paní Libuška se nechává fotografovat ve svých přiléhavých kalhotách s červenými proužky. V pozadí je rakouská vlajka. „Paní Libuško, ta fotografie bude pěkně pruhatá, jen co je pravda.“ Ale ona vzápětí říká: „Podívejte se na ty svatebčany… že ona je starší?“ Říkám: „Nikoliv, to jenom ten mladík je mladší, to je teď v módě brát si mladšího. Vy to nezkusíte ještě jednou? S mladším…“

Je sobota poledne a je pod mrakem. Svatebčané jsou zcela určitě již šťastně oddáni: ona zkušená, on zamilovaný. Rybáři stále chytají ryby. Dva neposední vnoučci sousedky z druhé strany autobusu už kamení do vody neházejí. A paní Libuška bude mít foto ze samých proužků. Jako loni. Jako předloni…

Jezeru Traunsee vládne Řekyně. Leží nad jezerem v Evině rouše jen tak. Dneska je cudně zahalená v mracích a neukáže ani kousek ze svého ohanbí. Naštvala se na nás: Vy Češi, platit se vám nechce, že se nestydíte… a přehazuje na sebe závoje mraků, aby ani kousíček nebyl vidět, ani kousíček stojatého poprsí…

V Bad Ischlu pobýval císař Franz Josef první celé prázdniny. To Franz Lehár tu pobýval celý rok. Tak se mu tu líbilo. A mně taky, ale pobývat tu celý rok bych nechtěl. Dvě hodiny stačí. Vím, že za tak krátkou dobu nenavštívím ani královskou vilu, ani městské muzeum a dokonce ani muzeum vozidel a techniky. Ani solný důl. Ani lanovou dráhou se nevyvezu na horu Katrin. Ale zato se projdu uličkami městečka, abych pochopil, co to je trh, jarmark a posvícení. Je až na nábřeží řeky Trunz mezi dvěma železnými mosty, natřenými nazeleno.

Je tu i bleší trh: Je libo koupit vodovodní kohout z minulého století? Harmoniku, housle, pistoli, pušku, kovovou postel s drátěnkou? Betlém? Maňásky? Příbory, talířky, svícny, svíčky. Závoje, plédy, klobouky, čepice z různých armád světa. Mince. Pamětní medaile, vyznamenání. Nahé prsaté matróny. Hodně porcelánu. Hodně skla. Ale i knihy, stará rádia, staré televizory, staré gramofony. Staré lustry a lampičky. Staré žehličky. Kolíbky a kočárky s vysokými koly. Hračky. Stavebnice Merkur i jiné stavebnice. Tabatěrky. Řetízky i řetězy. Krabice, krabičky, truhly, truhlice a truhlíky. Zvonky, zvonce, zvonečky. Pásky, opasky, řemínky. Hodiny, hodinky, pendlovky, kukačky, přesýpací hodiny. Tašky, taštičky, ruksaky, ruksáčky. A ještě víc. A ještě o hodně víc! Ale kdo by si to všechno pamatoval… Já ne!

A paní Libuška fotí a fotí a jako obvykle bude mít foto ze samých proužků. Ze samých proužků tam budu i já.

Dialektika

Aneb: Kdo neprožil stáří, neví, jaké je. Kde je ponožka? Hledám ji, dá-li se vůbec mé počínání nazvat hledáním, protože přehrabuji přehrabané a říkám tomu hledání. Ne! To není hledání, protože hledání má řád. Systém. Proč vůbec tu ponožku hledám? Abych neměl jen jednu? Když už jednu mám a druhou ne. Proč jsem nenašel obě nebo žádnou? Nakonec jsem ponožku našel. Jednu jsem držel v ruce, tu nalezenou. A tu druhou jsem měl na své jedné noze, tu nenalezenou, tu, kterou jsem hledal. Tak vidíte, našla se noha, našla se ponožka, ale dlouho se nevědělo, že je na noze. Všechno souvisí se vším: ponožka a noha, noha a ponožka. A já… který přehraboval přehrabané nejmíň třikrát. Zákonitě! Ze zákona negace negace…

Aneb: Kdo neprožil stáří, neví, jaké je. Kde jsou klíčky? Jak to, že nejsou klíčky? Přece byly. Ještě před chvílí byly v ruce. Nejsou v ruce a dívám se na ruce a ptám se: Kde jsou klíčky? A ruce ukazují, že nemají klíčky, ale neukazují, kam je daly, to prý nedovedou. To dovede hlava. No jo, ale kdo neprožil stáří… to jen my starší to víme, a pak ještě někteří mladší, ale těm se to zase tak často nestává. Nejdříve jsem prohledal všechny kapsy u kalhot, pak všechny kapsy u kabátu. A pak už jsem neprohledával žádné kapsy v domnění, že už nejsou žádné kapsy. A to byla chyba. Na tu chybu jsem přišel až po chvíli, co jsem několikrát obešel barák, všechny zámky, všechny dveře. Auto. Nebyly nikde.

Až najednou jsem si vzpomněl. Proč až teď, to nevím, ale vzpomněl jsem si, to vím. Mám přece pod kalhotami montérkovou blůzu. A v té montérkové blůze v jedné kapse z těch dvou, co tam jsou, byly klíčky, hledané klíčky. Byly v blůze, kterou jsem nikdy neměl ve zvyku nosit pod kabátem, v té blůze byly klíčky, protože do té blůzy jsem je strčil, do té blůzy, která nebyla ještě pod kabátem, do té blůzy, kterou nikdy pod kabátem nenosím. Proč taky? Abych si tam odkládal klíčky, které bych potom nemohl najít?

No jo, ono to všechno bylo asi takhle: Navlékl jsem si blůzu, do té blůzy dal klíčky, aniž bych si to uvědomil. Pak mně byla zima. Blůzu jsem nesvlékl a na blůzu dal kabát. A pak ty klíčky jsem hledal, samozřejmě, jak jinak! Všechno souvisí se vším…

Nelpi na štěstí a budeš šťastný

Nelpi na tom, aby se ti dařilo, a bude se ti dařit: Našel jsem kladívko, skobičku, hmoždinku, kleště… Ani jsem to potom všechno nepotřeboval. Já vím, a kdybych to náhodou potřeboval… Našel jsem stříbřenku hned napoprvé v té správné krabici. Tři lahvičky. Našel jsem i brýle. Snad proto, že jsem ani tak nechtěl všechno hned najít. Snad proto, že jsem nechtěl, aby se mi dařilo hned. Tak pak se mi začalo dařit. Stříbřenkou jsem natřel roury, a dobře! Obílil jsem vápnem to, co jsem obílit chtěl. A dobře! Potom i voda z hrnce nepřetekla, a když se hrnec naplnil, přestala téci. Chytrá voda… Nebo jsem už konečně začal chápat? Nelpi na tom, aby se ti dařilo, a bude se ti dařit. Nelpi na štěstí a budeš šťastný…

Jak to, že jsem zapomněl noviny k podpálení shrabaného listí? Jak to, že jsem zase zapomněl zápalky k podpálení shrabaného listí? Ksakru! Jak to, že téměř pokaždé se dozvídám, že nalévané víno se nalévá od 18.10 hodin právě včera? A už nikoliv dneska nebo zítra, abych měl taky radost. Samozřejmě za cenu podstatně nižší nežli v jakémkoliv zdejším krámě. Jak to? Jak to, že téměř pokaždé s jednodenním zpožděním? Jak to, že jednou se mi dokonce podařilo nepropásnout tuto příležitost, jen jednou, to však ti hoši z Mikulova nepřijeli. Celou hodinu jsem čekal, abych taky ochutnal, jak chutná nalejvané víno z Mikulova. Jen jednou se jim to prý stalo. Nikdy předtím! Právě dnes. A já hned napoprvé, co se mi podařilo nepropásnout tuto příležitost, musím nepropásnout absenci, kterou pamětníci nepamatují, právě dnes. Je tohle náhoda? Jak je to vůbec s náhodou? Dialektici! Metafyzici, kapitalisti… A pak mně mysl přinesla cosi uloženého ve mně z literatury, kterou mám rád: Člověče, nemysli jenom na sebe, pak štěstí se dostaví třeba jen po špičkách… A hrnec se naplní vodou až po okraj, ale nepřeteče, přátelé…